Dvojí image karlovarského filmového festivalu
29. 6. 2024 / Jan Čulík
čas čtení
15 minut
Tak už to tady máme zase. Píšu o tom každý rok. Česká média jsou ohledně karlovarského filmového festivalu posedlá údajnými celebritami, kdo byl na takzvaném červeném koberci a jaké róby mají dámské celebrity. Je to trapné, protože Karlovy Vary jsou vedlejší, regionální festival a posedlost celebritami je výrazem obrovského komplexu méněcennosti.
Uvažuju v těchto dnech, že na světově uznávaných festivalech, jako je Cannes, se takto s celebritami neblbne. Možná se pletu a situace se za poslední desítky let změnila, jenže když jsme byli v roce 1985 na festival v Cannes v soutěži s animovaným filmem mé ženy (tvůrci filmů v soutěži seděli v sále v první řadě, vedle seděl Wim Wenders, který tam měl film Paris, Texas), v Cannes to bylo všechno takové neformální. Třeba mi už selhává paměť.
Docela mě uráží, jak na zahájení přicházejí lidé v
dokonalých večerních oblecích. Včera jsme viděli jednoho postaršího
pána, který šel na zahajovací představení v bílém saku, ale pod ním nic
neměl, jen holé tělo. Možná si tento muž před penzí myslel, že je to
opravdu sexy,.
Tak to je ten jeden obraz, ovšem ten druhý obraz je úplně jiný a důležitý. Karlovy Vary mají vynikající dramaturgii a už léta se jim daři prezentovat na festivalu to nejlepší ze světové kinematografie za poslední rok. A to bylo signalizováno už prvními dvěma filmy, které jsme tu v pátek zhlédli.
Ovšem problém je, že informace o těchto
vynikajících filmech se moc do českých médií nedostanou. Už taky proto,
že hodnotový systém festivalu je mezinárodní a je často v přímém rozporu
s názory české společnosti. Tak první film, který jsme zde zhlédli,
byli lidskou obhajobou afrických uprchlíků, s velkými problémy
přežívajících v Paříži. Mnoho Čechů by zřejmě festival za takový film
zatratilo. Publikum v Karlových Varech tleskalo, no ale co? Půjdou
pomáhat uprchlíkům?
Film Sulejmanův příběh (2024) francouzského režíséra Borise Lejkina sleduje život mladého žadatele o azyl v Paříži, uprchlíka z Guineje. V Paříži si vydělává minimum tím, že rozváží na kole objednané jídlo zákazníkům. Je to brutální. Protože nemá povolení k pobytu, může pracovat jen tak, že mu jiný imigrant "prodá" svůj rozvážecí účet, a za to mu odebírá více než polovinu jeho výdělku, takže chlapci měsíčně zůstává jen pár euro. Kamera ho systematicky sleduje při jeho manických jízdách na kole Paříží, mimochodem tady jasně vidíme, že v mnoha pařížských ulicích jsou nyní pevně odděleny cyklotrasy od vozovky pro auta. Přesto však Sulejmana na křižovatce jednou sejme automobil, naštěstí je poškozeno jen kolo.
Zajímavé, jak je všechno dnes organizováno prostřednictvím internetu a mobilů, objednávky i dodávání jídla do bytů. Ovšem, jak píšu, je to brutální způsob života, vykořisťování těch nejslabších. A to i od imigrantské komunity.
Sulejman se připravuje na pohovor na ministerstvu vnitra pro svou žádost o azyl a využívá k tomu rad jiného imigranta, který mu poskytne falešný příběh o jeho útlaku a věznění v Guineji. Chce za to zaplatiti, ovšem Sulejmanovi odmítne nájemce jeho pracovního účtu má dát výdělek a ještě ho zmlátí.
Během pohovoru na ministerstvu vnitra se ukáže, že Sulejman tam vypráví fiktivní příběh, který, jak říká úřednice, slyšela v těchto týdnech už mnohokrát: Imigrant radící uprchlíkům jim prodává opakovaně tutéž story! Úřednice Sulejmana žádá, aby jí řekl, proč je ve Francii doopravdy. Jeho autentický příběh je daleko brutálnější než ten falešný narativ.
Nedovíme se, zda Sulejman azyl ve Francii dostal. Před rozhodnutím film končí.
Velký dojem udělal kanadsko-mexicko-dánská pocta americkému westernu od režiséra Viggo Mortensena The Dead Don't Hurt, Mrtví necítí bolest (překládán do češtiny trochu nelogicky názvem Až na konec světa, 2023). Film se odehrává v prašném venkovském městečku v Nevadě někdy uprostřed devatenáctého století. Protože je to film současný, je to film vlastně feministický (stejně to dopadlo se slovensko-českým filmem z druhé světové války režisérky Ivany Grófové Ema a smrtihlav 2024).
Je zajímavé, že oba tyto filmy jsou v podstatě na totéž téma: Když se lidi chovají kriminálně a vražedně, zničí svět. Vlastně není zas tak velký rozdíl mezi Divokým západem v Americe v polovině devatenáctého století a divokým východem v nezávislém fašistickém Slovensku roku 1942.
Nevadskému městečku vévodí mafiánský podnikatel, jehož jediným cílem je nahrabat si co největší bohatství bez ohledu na to, jakým kriminálním způsobem to dělám a starosta městečka, jehož má podnikatel v kapse. Potíž je, že podnikatel má brutálního, nezvládnutelného syna, který v městečku - je to přece Divoký západ - střílí a zabíjí všechny, kdo ho napadnou. Jeho otec a starosta jeho vraždy kryjí a poté, co na začátku filmu syn podnikatele vyvraždí na návsi asi pět lidí, úplatný soudce za tu vraždu odsoudí nevinného člověka, který je také hned popraven.
Prostě v tomto westernu nejsou žádní muži, kteří by nebyli šílenci nebo kriminálníci. Jedinou výjimkou je snad pianista v místním baru, kterého podnikatelův syn brutálně zmlátí, protože zahraje na klavír píseň, která se mu nelíbí jako stoupenci jižanské otrokářské Konfederace.
Hlavní hrdinkou tohoto westernu je však emancipovaná, inteligentní mladá žena jménem Vivian, se kterou se setkáváme poprvé v jakési luxusní restauraci, kde ji u drahého jídla nudí jakýsi rozmazlený zbohatílík, který jí dlouze vypráví, jak kolonizuje Aljašku a jak je nutno tamější "primitivní " obyvatelstvo si podmanit a "civilizovat" hp. Mladý zbohatlík už považuje Vivien za svůj sexuální majetek, jenže ona se manželskému otroctví s ním vymkne a dá se dohromady s postarším mužem, Dánem Holgerem Olsonem, s nímž si rozumí. Společně se odstěhují do chatky v pustině za městem a jsou šťastni. Jenže Holger je muž, a tak se bohužel zachová šíleně. Do města přijdou verbíři do nové války americké armády a Holger prý musí jít: Vivien opustí a vrátí se až za několik let.
Tou dobou už ovšem došlo ke katastrofě. Vražedný syn výše zmíněného zbohatlíka Vivien, žijící samotnou v osamělé chatce, přepadne a znásilní ji, i když ta se chrabře brání a pořeže ho střepem na tváří. Důsledkem tohoto znásilnění je otěhotnění: Vivien porodí krásného chlapce, s nímž se Holger seznámí po své návratu, když už je mu takový šest let. Jenže pak Vivien onemocní a lékař zjistí, že má syfilis. Násilník ji nakazil. Vivien umírá a Holger s mladým chlapcem, který není jeho syn, se na koni odebírají "až na konec světa" na západ USA k oceánu. Poslání filmu je jasné: Skoro všichni muži se zachovali buď jako slaboši nebo jako kriminálníci, nebo - jako Holger - udělali šílené rozhodnutí, zradili partnerku a důsledkem je katastrofa.
Na filmu je zajímavá jeho struktura: není totiž prezentován chronologicky, divák vidí vlastně nejprve ty nejdůležitější události a teprve postupně se dovídá kontext.
Ten slovensko-český film Ema a smrtihlav (který má rozumnější anglický název The Hungarian Dressmaker je vlastně hodně podobný výše diskutovanému westernu. Film je samozřejmě v dnešní době, kdy se Slovensko, jak se zdá, propadá do autoritářství, vážným varováním, abychom si pamatovali historii a uvědomili si, kam ideologie vede. FIlm se odehrává na slovenské vesnici kdesi na jihu Slovenska, kde žijí převážně Maďaři, v roce 1942, v době vyhlášení ultranacionalistického Slovenského štátu. Ve vesnici se konají pogromy na židy a jejich děti a do koncetráku slovenští gardisté odvlékají i goje, kteří se pokusili své židovské přátele ukrýt. Hlavní hrdinka je maďarská švadlena Marika, jejiž manžel padl "za Slovensko" kdesi na ruské frontě. Všichni ve vesnici mimochodem mluví všemi jazyky, slovensky, maďarsky, německy. Na Maričině zemědělské usedlosti se objeví místní asi desetiletý chlapec, žid, mluvící česky a německy, a Marika ho ukryje. Je to absolutně dramatická akce, protože ve vesnici probíhají neustálé prohlídky všech domů.
Varování pro přítomnost spočívá v tom, že ideologický, vysoce nacionalisttický slovenský režim je zneužíván jeho různými stoupenci, jak esesáky, tak příslušníky Hlinkovy gardy, k vlastnímu sobeckému kriminálnímu prospěchu. Je to jak v tom kanadsko-mexicko-dánském westernu. O Mariku projevuje zájem postarší česky mluvící esesák (je ze Sudet a vlastně nacismu lituje - lidi se stávají obětí děsivé doby, pokud s vládci nekolaborují, a neudávají napřiklad sousedy, skončili by oni sami v koncentráku. Tak jdou s proudem. Přitom toho využívají k vlastnímu prospěchu. Jiný muž, který o Mariku projevuje zájem, je mladší, slovenský velitel Hlinkovy gardy, který si na Marice vynutí sex. Jako by to jinak nešlo než znásilněním. Avšak když zjistí, že Marika ukrývá českého židovského chlapce, neudá ji. Chlapec ovšem těžce onemocní - je v zimě v nevytopené stodole a trpí omrzlinami.
Zajimavé je varování před extremním nacionalismem. Slovenský režim chce mít čistý slovenský národ: proto gardisté nechají zatknout maďarského faráře ve vesnici a i když je většina obyvatelstva maďarská, nadále se mše celebrují ve slovenštině. Během půlnoční o Vánocích roku 1942 dojde k kostele a až skoro k nacionalistické pračce. Lidi se chovají jako blázni, když zmizí civilizovaný stát.
Velmi dobře natočený byl holandský film Drie dagen vis (Host a ryba třetího dne..., 2024) režiséra Petera Hoogendorna. Zajímavé ale bylo, a řekl jsem to panu režisérovi, doufám, že jsem ho nezdeprimoval, že téma tohoto filmu bylo velmi podobné jako téma románu Emila Hakla O rodičích a dětech, (2002), který posléze pod stejným jménem zfilmoval Vladimír Michálek. V Haklově knize chodí po Praze a po hospodách čtyřicetiletý poloautobiografický autorův hrdina se svým sedmdesátiletým otcem a čtyřicátník se ze svého otce snaží vypáčit informace o životě i o rodinné minulosti, prostě má na otce silné, nezrušitelné poutp ("Zase jsem se lekl, jak za těch pár dní otec dál zešedivěl")
Film Host a ryba třetího dne... je vlastně velmi podobný: do Holandska se vrací na třídenní návštěvu z Portugalska bývalý vrchní mechanik holandské autobusové společnosti, nyní už tři roky v penzi, s tím, že se tam nyní odstěhuje natrvalo. Setkává se s ním jeho přibližně čtyřicetiletý syn, jemuž otec chybí - a podobně jako u Hakla procházejí městem o hovoří o zásadních skutečnost. Rozdíl je v tom, že v tomto holandském filmu je ještě silněji než u Hakla zdůrazněna pomíjívost lidské existence. Důchodce chce zajit do svého bývalého podniku za kamarádem. Nikdo ho tam po třech letech už nezná. Kamárád zemřel. Nikdo mu o jeho smrti neřekl,. Jdou na hřbitov ke hrobu jeho ženy a synovy maminky. Hrob je odstraněn, protože ho nikdo neplatil. Zajdou k manželce zemřelého kamaráda - ta si mezitím namluvila jiného muže.
Podobně jako u Hakla je i v tomto holandském filmu rozhovor mezi synem a otcem nástrojem jejich silného pouta. Jak řekl režisér v úvodu před promítáním, snad vás to zaujme, neboť jsou to témata blízká každému člověku. Jak říká ve filmu důchodce: "My si o sobě strašně moc myslíme. Jenže jsme tu jen velice krátkou dobu a pak po nás nezůstane nic."
Série podvratných filmů na festivalu v Karlových Varech pokračovala střihovým filmem The Taking Alexandra O. Philippeho z roku 2021. Film analyzoval způsob, jímž američtí filmaři, především John Ford, ale i mnozí jiní, zneužili dramatického přírodního jevu v tzv. Monument Valley k vytvoření lživého mýtu o dobrých Američanech, kteří dobyli a civilizovali západ Spojených států.Tyto filmy absolutně zamlčují genocidu původního indiánského obyvatelstva a stavějí se ideologicky na stranu "dobrého Američana", který kolonizuje svět, protože mu to umožnil Bůh, který si to přeje...
Dobře natočený byl i film Marie Magdaleny-Kochové Ta druhá (2024) zabývající se užitečně tématem, které je často pomíjeno: Co asi tak cítí dítě v rodině, kde je druhé dítě postiženo psychickou nemocí. FIlm sleduje příběh a zaznamenává pocity osmnáctileté Johany z menšího moravského města, jejíž o řadu let mladší sestra trpí vážnou verzí autismu a to terorizuje celou rodinu, protože mladší dcera propadá na řadu hodin hysterickým záchvatům. Johana musí pomáhat a vlastně se nikdo moc nezajímá o její život.
Film sleduje osud této dívky velmi autenticky, i když mně při takovýchto dokumentech vždycky napadá, do jaké míry jsou některé scény vlastně hrané. Kamera je totiž často přítomna třeba i na silvestrovské seanci Johany a jejích náctiletých kamarádek, nebo při jiných docela důvěrných rozhovorech.
Při sledování tohoto filmu se mi však otevřela kudla v kapse z jiného důvodu. Johana se hlásila na Olomouckou univerzitu ke studiu psychologie. Univerzita varovala, že se na tento obor každoročně hlási asi dva a půl tisíce žadatelů o studium a škola jich bere osmdesát. Není to naprosto výmluvný, šokující důkaz o děsivém stavu českého školství? Lidem by se přece mělo umožňovat studovat, ne jich brát z dvou a půl tisíc osmdesát. Johana se svou zkušeností jak zvládat těžce autistickou sestru - což ji přivedlo ke studiu psychologie - by byla ideální studentkou. No, nevzali ji - přestože maturovala ve všech předmětech s vyznamenáním.
Což mě vede k další kritice: přijímací zkoušky na vysokých školách jsou šílené a vlastně by měli být prokázány za nezákonné. K přijetí na vysokou školu přece musejí stačit maturitní výsledky, tak, jak je tomu například v Británii. To, že univerzity si jaksi vynucují vlastní přijímací zkoušky, naznačuje, že českému střední školství a jeho výsledkům nedůvěřují. No kde to jsme?
5378
Diskuse