Úvaha o upalování a křesťanské společnosti ve svátek věrozvěstů a Jana Husa

5. 7. 2024 / Boris Cvek

Upalovat lidi za nepoctivé obchodování se šafránem, to byl tehdejší svět. Svět takzvaně křesťanský. Hus žádá upálení údajných falšovatelů Viklefa. A sám byl upálen. Oč v tom sporu vlastně šlo? Realismus a nominalismus jsou pojmy ze středověké filozofie, které by si dnes málokdo spojil s politikou a bojem o moc. Realismus je přesvědčení o existenci obecných pojmů nezávisle na nás (typicky jde o platonismus), zatímco nominalismus tvrdí, že pojmy jsou jen lidské nálepky pro věci a že ve skutečnosti existují jen jednotliviny. Říká se tomu také „spor o univerzálie“.

Ve Viklefově pojetí se realismus stává ovšem mocnou zbraní proti církvi. Existují-li totiž univerzální pojmy reálně (realismus), pak naše poznání má přístup k tomu, co je skutečnost a na prvním místě skutečnost tzv. božího zákona. Realistická pozice tedy měla za to, že je jasné, co je boží zákon, totiž zejména na základě čtení novozákonních spisů, a že pokud církev tento boží zákon neposlouchá, ztrácí svou autoritu. Tohle není nárok autority svědomí a už vůbec ne plurality různých konfesí, to je nárok totální. Jenže kdo vlastně to poznání má a kdo bude soudit, co už boží zákon je, a co není? Žižka třeba chápal boží zákon výrazně starozákonně, někteří táborité zase docházeli pod novozákonním vlivem až k odmítání trestu smrti. Kdo měl pravdu a kdo je měl rozsoudit?

Obrovská síla realistické pozice byla dána dlouho, už od Dantových dob, ne-li mnohem dříve, obecně pociťovaným zděšením z morálního stavu církve. Z božího zákona se pak ale za husitské revoluce stala jatka a rozvaliny. V době bitvy u Lipan toho měla zřejmě naprostá většina obyvatel Čech už plné zuby. Už to nešlo dál. Reformace pak místo božího zákona klade důraz na boží milost, což ale nezabrání náboženské nenávisti a hrůzám třicetileté války.

Křesťanská společnost a křesťanství, to je přece také téma spojené s věrozvěsty Cyrilem a Metodějem. To, co přinesli, není nic samozřejmého a jasného. Husova pravda, pravda božího zákona, pravda dobře míněná, ukazuje jedno z mnoha velkých dramat interpretace křesťanské víry v dobovém společenském, kulturním, intelektuálním kontextu. Náboženský pluralismus a svoboda svědomí se z tohoto zápasu rodí po další staletí jako nezamýšlené důsledky. A dnes bychom snad měli pocit, že plynou z evangelia samozřejmě. Čteme ho totiž očima své doby, která upalování za podvody v obchodě se šafránem považuje za naprosto nepřijatelný trest.

Čteme ho očima společnosti, v níž cestou k nápravě mravů je veřejná kontrola moci a hledání systémových nastavení, a nikoli moralizování. Neschopnost účinně vyšetřovat a kontrovat byla ve středověku důvodem posedlosti brutálními tresty, mučením, ba dokonce ordály. To byl svět, do kterého Cyril s Metodějem přinesli křesťanskou zvěst. Má-li někdo žaludek na to označovat takovou společnost za „křesťanskou“, pak prosím. Pokud si ale chceme cenit víry, kterou nám přinesli věrozvěstové a k níž se hlásil také Hus, neměli bychom ji uzavírat do minulosti, a naopak bychom měli chápat každého věřícího jako kulturně, historicky situovaného člověka. A měli bychom být vděčni, že se stalo, že už neupalujeme a nemučíme. Kristus to nedělal. A my se toho zbavili díky kritice tradic, předsudků a zvyklostí. A to Kristus dělal téměř pořád. Ve jménu lásky.