Rozhovor Britských listů 672. Co bude znamenat dramatické vítězství labouristů v Británii?

5. 7. 2024

čas čtení 14 minut


Bohumil Kartous hovoří s Janem Čulíkem o výsledcích všeobecných voleb v Británii.

Kompletní transkript tohoto rozhovoru:




Bohumil Kartous: Ve Velké Británii proběhly parlamentní volby. Jsou to první parlamentní volby po roce 2019 a dopadly podle předpokladů vítězstvím labouristů, tedy britské sociální demokracie. Nicméně to vítězství je drtivé a ukazuje se, že labouristé získali obrovské množství poslaneckých mandátů a Konzervativní strana se propadla pravděpodobně na historické dno. Nejsou to jediné řekněme zajímavé důsledky voleb, které ve Velké Británii můžeme očekávat a budeme se o tom bavit s šéfredaktorem Britských listů a britským občanem Janem Čulíkem. Dobrý den.

Jan Čulík: Dobrý den.

Bohumil Kartous: Co byste chtěl říct jako první věc z hlediska výsledku voleb ve Velké Británii?

Jan Čulík: No mě zaujalo, já už to opakuju pár dní, když jsem četl nebo do Britských listů dával takovou reakci na to, co se děje, od různých evropských komentátorů a to je takový signál, s nímž by také souhlasil Fabiano Golgo. Myslím, že Británie byla v podstatě první evropskou zemí, která propadla ultrapravici tím brexitem před osmi lety. V podstatě šlo tedy o to, že lidé byli frustrovaní a ultrapravičáci Boris Johnson a tak dále jim nalhali nejrůznější nesmysly. A jednoduchá řešení „Get Brexit done“, „Všichni zbohatnete“ a tak dále. No a ono se ukázalo, že samozřejmě to byla katastrofa, že ti lidi voličům lhali a že ty ultrapravicové strany, když se dostanou k moci, tak ony nic nejsou schopny udělat a že ti lidi, ti voliči si to velmi rychle uvědomí, takže možná takovým optimistickým signálem pro většinu Evropy, nevím, jestli pro Spojené státy je to, že na tom příkladu té Británie je vidět, že ti ultrapravičáci, ať to vyhrajou, ale potom už zase se propadnou, protože jsou úplně blbí, abych to tak řekl.

Bohumil Kartous: Pane Čulíku, když se vrátíme k Británii, já nevím, není to jenom zbožné přání, protože volby ve Francii pravděpodobně dopadnou úplně jinak. Je pravděpodobné, že ve Francii vyhraje Marine Le Pen. V Rakousku v evropských volbách získali nejvíce hlasů svobodní, což je řekněme nějaká neofašistická, nebo neonacistická strana, která ale je vlastně na výsluní, řekněme i s těmi všemi skandály vlastně třicet let v rakouském politickém ekosystému. Tak není ta Británie v zásadě nějakou odchylkou, podle které nemůžeme úplně odvozovat, co se bude dít?

Jan Čulík: No já nevím oni optimisticky si myslí, že ať to ta Le Penová vyhraje, do tří čtyř let se ukáže, že jsou to blbci. Jako nevím, je to zajímavé, nevím, ta Británie je zvlášť takovým, jak se říká anglicky basket case, protože je v podstatě v té západní Evropě nejchudší zemí. Ti lidé se propadli do chudoby. Zejména za těch posledních 14 let, zejména díky těm škrtům. Jonathan Pie, já možná, jestli budu mít čas, tak to ještě přeložím, to je takový satirik, zajímavé, jak se všechno šíří na těch sociálních sítích, vydal takhle asi čtyřminutové naprosto zdrcující video, kde vypočítává všecky ty věci. Prostě: osm milionů lidí čeká na ošetření specialistů v nemocnicích. Rozpadají se soudy, protože případy čekají čtyři – pět let na řešení. Nebyl odsouzen nikdo za znásilnění, protože jsou věznice přeplněné a konzervativní vláda začala propouštět zločince, protože se tam už další nevešli, a tak dále a tak dále. Teď oni se samozřejmě na poslední chvíli zdiskreditovali tím, ten Sunak, já nevím, je úplně nekompetentní, když byli oslavy osmdesátého výročí dne D, tak on odjel z té Francie, takže když tam byl Biden a já nevím Macron a Scholz, tak on tam nebyl, co to je, no a tím urazil tedy ty starší lidi, kteří přece jenom mají určité národnostní hodnoty, no a tak dále. Teď ten poslední skandál úplně nejšílenější, který signalizoval, že ti konzervativci jenom žerou u toho koryta. On oznámil koncem května ty volby na toho čtvrtého července. A lidi z jeho kanceláře, kteří to věděli, kdy ty volby budou, tak umístili do sázkových kanceláří sázky, kdy budou ty volby, tak asi čtyři nebo pět z nich.

Bohumil Kartous: To by v České republice bylo naprosto normální. Já myslím, že to bylo spíš o kurzu, než o tom, že někdo sází, jako že ho z okolí -

Jan Čulík: O to nejde, že sází, ale že oni to věděli a dali tam to sázku a tak dále. Takže tohleto. No a Rafael Behr píše v dnešním Guardianu, že tohle je vítězství takové dosud roztříštěné a demoralizované centristické většiny, liberální, centristické, rozumné většiny, že spousta lidí - jako co se stalo: tak v Británii je velmi špatný většinový systém. To znamená, že vítěz bere všechno a i lidi, kteří mohou získat miliony – strany, miliony hlasů, tak pokud je to roztříštěné po celé zemi, tak mají třeba jen dva tři poslance. Ale na tohle vždycky vždycky v tomhletom trpěli dlouhou dobu ti liberální demokraté, třetí britská strana teď získali.

Bohumil Kartous: Je to vlastně druhý vítěz voleb, protože vlastně jejich nárůst poslanců je v desítkách, že jo.

Jan Čulík: Ano no a za druhá zajímavá věc je, že ti zelení, což jsou právě ti, kteří trpí tím, že je většinový systémem, tak měli jednu poslankyni a ti se zvýšili na čtyři. A zajímavé je, já jsem byl asi před třemi týdny jako externí examinátor na univerzitě v Bristolu. A Bristol je znám jako takové opravdu „woke city“, že když tam jdete ,tak jsou tam všude takové ty vegetariánské kavárny, progresivní. Protože je to velká univerzita a studentské město. No a tam se spekulovalo, jestli to tam náhodou nevyhrají zelení, ale tam je velmi populární labouristický stínový ministr kultury Thangam Debbonaire. A on to vůči těm zeleným prohrál!

Jeden ten konzervativec, Grant Shapps, ministr obrany, který přišel o křeslo, říkal, že ani tak nevyhráli, no tak oni samozřejmě něco takového budou říkat ti konzervativci, že ani tak nevyhráli labouristi, jako že prohráli konzervativci. A to je právě ta otázka, jestli - to volební vítězství těch labouristů samozřejmě je obrovské: 410 poslanců, v 650členné sněmovně. To je obrovské, ale není to tak velké vítězství jako vítězství Tonyho Blaira před mnoha lety, které bylo 419, a zdálo se, žei voliči také podporují ty menší strany.

Bohumil Kartous: Je pravděpodobné, že řada voličů v tom většinovém systému se pak rozhoduje podle toho, jestli ten hlas nebude ztracen. To znamená, že je pravděpodobné, že řada voličů, kteří by nevolili labouristy, nakonec volili, protože věděli, že to bude vítězná strana. Vy jste mluvil o tom, že strana zelených má 4 poslance, nicméně nově vzniklá ultrapopulistická krajní pravicová strana Reform UK má také čtyři poslance. Je naprosto bizarní, že se takový člověk jako je Nigel Farage stal britským poslancem, je to jeho tuším osmý pokus. Nikdy se mu to předtím nepodařilo a i vy jste mluvil o tom, že je tady řekněme možná nějaká, lze vystopovat nějakou tendenci, která by ukazovala příklon k nějaké centristické levicové politice podle vítězství labouristů, ale je zjevné, že určitá část té společnosti, že možná to ukazuje spíš na větší polarizaci. Jo, že tady pořád v té pobrexitové Británii existují lidé, kteří si myslí, že jak říká Farage, brexit je dobrý, ale byl špatně proveden. Tak jestli i tohle není určitý řekněme signál o tom, jakým způsobem se bude vyvíjet politika v budoucnosti Británie na kontinentu.

Jan Čulík: No ten Farage, pro mě. Je to docela velkým zklamáním, že se tam dostal, jak říkáte, byl to jeho osmý pokus a předtím, se tam nikdy, nikdy tedy nedostal a je to lhář. Je to člověk, který no tak jako byl Okamura, asi ale ještě daleko horší a on samozřejmě říká tohle je pouze začátek a my zlikvidujeme tu Konzervativní stranu, otázka je, jak to tedy s tou Konzervativní stranou dál bude. My zlikvidujeme tu Konzervativní stranu a v příštích volbách to budeme my, kteří budeme soupeřit s labouristy a my je zničíme. A tak tyhlety řeči on tedy pořád pořád má. Mimochodem, mně se tedy zdá těch 119 konzervativních poslanců - kteří blázni mohli po tom všem pro ty konzervativce hlasovat, to je mi divné. Angličani jsou divní.



No ještě jsme zapomněli, nebo nezmínili jsme se o Skotsku, kde tedy úplně propadla ta Skotská nacionální strana. Já jsem mimochodem byl připraven kvůli debilitě anglického volebního nebo britského volebního úřadu o své volební právo. Takže já jsem tedy sice volil, ale oni mě ten ten hlas neuznali. Protože jsem v České republice tak jsem požádal o postal vote, hlasování poštou, oni mně řekli, to je mimochodem další věc, že ony jsou strašně zpožděné ty postal votes. Oni mně řekli, že to nedojde do toho devětadvacátého, nebo kdy června, kdy musím jet do České republiky, tak jsem ještě požádal o proxy vote, což znamená, že můžu poslat manželku, no tak oni mně poslali proxy vote, dobře. No a den před mým odjezdem do České republiky jsem dostal ten postal vote. Tak jsem hlasoval poštou a napsal jsem jim, „Tak jsem to dostal, i když jste mi říkali, že to nedostanu, tak jsem hlasoval poštou a zlikvidovali jsme ten proxy vote.“ No oni mně napsali, že to neplatí. No takže je to bizarní. No nic.

Bohumil Kartous: Pojďme se ještě vrátit k těm volbám jako dopadům. Jo, já jsem se díval na tu volební mapu a je zjevné, že labouristé vyhráli hlavně ve velkých městech, tedy jako Londýn je vlastně -

Jan Čulík: No to vždycky.

Bohumil Kartous: Normálně labouristický, ale celý velký Manchester je vlastně, což asi není překvapivé. A to je zrovna ta red wall, že, jak se říká v Británii té části, která volí pravidelně labouristy a co to, co to přinese podle vás teď v těch následujících měsících a letech? Dá se říct, že ta většina je tak masivní, že labouristé si mohou dovolit naplnit nějaké politické plány?

Co očekáváte, že se stane v té pobrexitové Británii, která si neustále oficiálně odmítá na té politické úrovni připustit, že brexit byla obrovská chyba. Myslíte si, že dojde k nějakému zase sblížení s Evropskou unií?

Jan Čulík: No ono se musí zdůrazňovat, že on možná ten Starmer vyhrál, protože on opravdu posunul tu stranu k pravici a hlavní problém je, že ta prohra za Corbyna – mimochodem Corbyn vyhrál, ten se dostal do parlamentu, jako nezávislý - tak oni byli tak ztraumatizováni tou šílenou prohrou v tom roce 2019 že oni podstatě neřekli nic. Oni se vyhýbali kromě pár drobností, jako že chtějí udělat nějakou státní energetickou společnost pro obnovitelné zdroje a takové věci. Odmítali nebo se báli kritizovat jakoukoliv politiku konzervativní vlády. Sice kritizovali tu nesmyslnou politiku posílání těch uprchlíků do Rwandy, která samozřejmě se nikdy neuskutečnila, už se nikdy neuskuteční, ale on nikdy ten Starmer v podstatě ty konzervativce nekritizoval a neví se, jaká bude jeho politika. A ještě dva dny před volbami se vyjádřil, což já považuju za šokující, protože on hlasoval proti brexitu kdysi dávno, že za jeho života se Británie do Evropské unie nevrátí. No tak co to je, tohleto jako? Takže čekáme, lidi si myslí, že takto velkým volebním vítězstvím oni možná se pochlapí a ukáže se, co začnou tedy dělat. Zatím tedy v podstatě neřekli nic. Jenom ještě bych chtěl poukázat na zajímavou poznámku toho Rafaela Behra, chytrého komentátora, že když má strana v parlamentě takhle obrovskou většinu, tak začne být rozhádaná. Takže ono to zase taková síla není, protože se tam začnou projevovat různé frakce, které mezi sebou budou se snažit prosazovat různé věci. Když totiž vaše strana je s jenom minimální většinou v parlamentě, tak k tomu, aby něco prosadili, tak vlastně obrovskou roli má ten jeden dva poslanci, kteří drží jako tu moc. Kdežto když jich máte 410 a já nevím většinu přes stovku, tak tam bude spousta lidí, kteří říkají, ale ne! takže to možná bude docela zajímavé.

Bohumil Kartous: 326 je většina, takže vlastně mají nadbytek skoro devadesáti poslanců. No, bude to určitě zajímavé. Uvidíme, jaké dopady to přinese a nejenom na britskou politiku, ale i zdali se to projeví vlastně se zpožděním i na té politice kontinentální. já vám pro tento okamžik děkuju za rozhovor a děkuju i vám, vážení diváci rozhovorů Britských listů, mějte se hezky.

Jan Čulík: Já jdu zas na filmy. Pozdrav z Karlových Varů. Na shledanou.



0
Vytisknout
2608

Diskuse

Obsah vydání | 12. 7. 2024