"Nudím se, tak střílím."

9. 7. 2024

 

Šest zdrojů - všichni kromě jednoho hovořili pod podmínkou anonymity - vyprávělo, jak izraelští vojáci běžně popravovali palestinské civilisty jen proto, že vstoupili do oblasti, kterou armáda definovala jako "no-go zónu". Svědectví vykreslují obraz krajiny poseté mrtvolami civilistů, které jsou ponechány, aby shnily nebo byly sežrány toulavými zvířaty; armáda je před příjezdem mezinárodních konvojů s pomocí pouze schovává, aby "nevyšly najevo obrazy lidí v pokročilém stadiu rozkladu". Dva z vojáků také vypověděli o systematické politice zapalování palestinských domů po jejich obsazení.
 
Několik zdrojů popsalo, že možnost střílet bez omezení poskytovala vojákům způsob, jak relaxovat nebo si ulevit od nudy každodenní rutiny. "Lidé chtějí akci [naplno] prožít," vzpomínal S., záložník, který sloužil v severní Gaze. "Já osobně jsem bezdůvodně vystřelil několik kulek do moře, na chodník nebo do opuštěné budovy. Hlásili to jako 'normální palbu', což je krycí název pro 'nudím se, tak střílím'."

Od 80. let minulého století odmítá izraelská armáda zveřejnit své předpisy o otevřené střelbě, a to navzdory různým peticím k Nejvyššímu soudu. Podle politického sociologa Yagila Levyho od druhé intifády "armáda nedala vojákům písemná pravidla nasazení", což ponechává mnoho prostoru pro výklad vojáků v poli a jejich velitelů. Kromě toho, že přispěly k zabití více než 38 000 Palestinců, zdroje vypověděly, že tyto laxní směrnice byly také částečně zodpovědné za vysoký počet vojáků zabitých v posledních měsících přátelskou střelbou.
 
"Byla zde naprostá volnost jednání," řekl B., další voják, který sloužil v pravidelných silách v Gaze několik měsíců, včetně velitelského centra svého praporu. "Pokud se objeví [byť jen] pocit ohrožení, není třeba nic vysvětlovat - prostě se střílí." Když vojáci vidí, že se k nim někdo blíží, "je přípustné střílet na jejich střed [těla], nikoli do vzduchu," pokračoval B.. "Je přípustné střílet na každého, na mladou dívku, na starou ženu."

"Existovaly zpravodajské informace, že Hamás chce vyvolat paniku," řekl B..  "Uvnitř začala bitka, lidé utíkali pryč.Někteří utíkali doleva směrem k moři, [ale] někteří utíkali doprava, včetně dětí. Všichni, kdo šli doprava, byli zabiti - 15 až 20 lidí. Byla tam hromada těl."

'Lidé stříleli, jak se jim zachtělo, ze všech sil'

B. uvedl, že v Gaze je obtížné rozlišit civilisty od bojovníků, a tvrdil, že členové Hamásu často "chodí beze zbraní". V důsledku toho je však "každý muž ve věku od 16 do 50 let podezřelý z toho, že je terorista".

"Je zakázáno se procházet a každý, kdo je venku, je podezřelý," pokračoval B.. "Když vidíme někoho v okně, jak se na nás dívá, je podezřelý. Střílí se. Vnímání [armády] je takové, že jakýkoli kontakt [s obyvatelstvem] ohrožuje síly, a musí se vytvořit situace, kdy je zakázáno se k [vojákům] za jakýchkoli okolností přiblížit. [Palestinci] se naučili, že když vstoupíme, utečou."

Dokonce i ve zdánlivě neobydlených nebo opuštěných oblastech Gazy se vojáci zapojili do rozsáhlé střelby v rámci postupu známého jako "demonstrace přítomnosti". S. vypověděl, že jeho spolubojovníci "hodně stříleli, a to i bezdůvodně - každý, kdo chce střílet, bez ohledu na důvod, střílí". V některých případech, jak poznamenal, to bylo "určeno k ... odstranění lidí [z jejich úkrytů] nebo k demonstraci přítomnosti".

M., další záložník, který sloužil v pásmu Gazy, vysvětlil, že takové rozkazy přicházely přímo od velitelů roty nebo praporu v poli. "Když [v oblasti] nejsou žádné [jiné] jednotky IDF ... střelba je velmi neomezená, jako šílená. A nejen z ručních zbraní: i z kulometů, tanků a minometů."

I v případě absence rozkazů shora M. vypověděl, že vojáci v poli pravidelně berou zákon do svých rukou. "Řadoví vojáci, nižší důstojníci, velitelé praporů - nižší hodnosti, které chtějí střílet, dostanou povolení."

S. si vzpomněl, jak slyšel z vysílačky o vojákovi umístěném v ochranném komplexu, který zastřelil palestinskou rodinu procházející se poblíž. "Nejdřív říkají 'čtyři lidi'. Pak se to změní na dvě děti plus dva dospělé a nakonec je to muž, žena a dvě děti. Obrázek si můžete udělat sami."

Pouze jeden z vojáků, s nimiž jsme vedli rozhovor pro toto vyšetřování, byl ochoten být identifikován jménem: Yuval Green, šestadvacetiletý záložník z Jeruzaléma, který sloužil v 55. výsadkové brigádě v listopadu a prosinci loňského roku (Green nedávno podepsal dopis 41 záložníků, v němž prohlásili, že po invazi armády do Rafáhu odmítají pokračovat ve službě v Gaze). "Nebyla žádná omezení týkající se munice," řekl Green v rozhovoru pro +972 a Local Call. "Lidé stříleli jen proto, aby si ulevili od nudy."

Green popsal incident, k němuž došlo jedné noci během židovského svátku Chanuka v prosinci, kdy "celý prapor zahájil palbu společně jako ohňostroj, včetně trasovací munice [která vytváří jasné světlo]. Vytvářelo to šílené barvy, osvětlovalo to oblohu, a protože [chanuka] je 'svátek světel', stalo se to symbolickým".

C., další voják, který sloužil v Gaze, vysvětlil, že když vojáci slyšeli výstřely, vysílačkou si ujasnili, zda se v oblasti nenachází jiná izraelská vojenská jednotka, a pokud ne, zahájili palbu. "Lidé stříleli, jak se jim zachtělo, ze všech sil." Jak však C. poznamenal, neomezená střelba znamenala, že vojáci jsou často vystaveni obrovskému riziku přátelské palby - kterou označil za "nebezpečnější než Hamás". "Při několika příležitostech střílely jednotky IDF naším směrem. Neodpovídali jsme, kontrolovali jsme to vysílačkou a nikdo nebyl zraněn."

V době psaní tohoto článku bylo v Gaze od zahájení pozemní invaze zabito 324 izraelských vojáků, z toho podle armády nejméně 28 přátelskou palbou. Podle Greenových zkušeností byly takové incidenty "hlavním problémem" ohrožujícím životy vojáků. "Bylo toho [přátelské střelby] docela dost; přivádělo mě to k šílenství," řekl.

Podle Greena pravidla nasazení také svědčila o hluboké lhostejnosti k osudu rukojmích. "Řekli mi o praxi vyhazování tunelů do povětří a já si říkal, že kdyby v nich [byli] rukojmí, tak by je to zabilo." Poté, co izraelští vojáci v prosinci v Šudžaji zabili tři rukojmí mávající bílými vlajkami v domnění, že jde o Palestince, byl Green podle svých slov rozzloben, ale bylo mu řečeno, že "nemůžeme nic dělat". "[Velitelé] zostřili postupy a řekli: 'Musíte dávat pozor a být citliví, ale jsme v bojové zóně a musíme být ve střehu'."

B. potvrdil, že ani po neštěstí v Šudžaji, které prý bylo "v rozporu s rozkazy" armády, se předpisy pro otevřenou palbu nezměnily. "Pokud jde o rukojmí, neměli jsme žádný konkrétní pokyn," připomněl. "[Vrchní velení armády] řeklo, že po zastřelení rukojmích informovalo [vojáky v poli]. Ale [s námi] nemluvili." On a vojáci, kteří byli s ním, se o zastřelení rukojmích dozvěděli až dva a půl týdne po incidentu, poté, co opustili Gazu.

"Slyšel jsem prohlášení [od jiných vojáků], že rukojmí jsou mrtví, nemají šanci, musí být opuštěni," poznamenal Green. "[To] mi vadilo nejvíce ... že stále říkali: 'Jsme tu kvůli rukojmím,' ale je jasné, že válka rukojmím škodí. To jsem si tehdy myslel; dnes se ukázalo, že je to pravda."

"Zřítí se budova a člověk má pocit: "Páni, to je ale legrace."

Důstojník A., který sloužil v armádním operačním ředitelství, vypověděl, že operační místnost jeho brigády - která koordinuje boje zvenčí Gazy, schvaluje cíle a zabraňuje přátelské palbě - nedostala jasné rozkazy k otevřené palbě, které by předala vojákům na místě. "Od chvíle, kdy vstoupíte, v žádném okamžiku neprobíhá instruktáž," řekl. "Nedostali jsme pokyny z vyšších míst, které bychom předali vojákům a velitelům praporů."

Poznamenal, že existovaly instrukce nestřílet podél humanitárních tras, ale jinde "si doplníte prázdná místa, při absenci jakékoli jiné směrnice. To je přístup: 'Když je to zakázáno tam, tak je to povoleno tady'."

A. vysvětlil, že střelba na "nemocnice, kliniky, školy, náboženské instituce [a] budovy mezinárodních organizací" vyžaduje vyšší povolení. V praxi však "mohu na prstech jedné ruky spočítat případy, kdy nám bylo řečeno, že nesmíme střílet. Dokonce i v případě citlivých věcí, jako jsou školy, se [schválení] jeví jako pouhá formalita".

Obecně, pokračoval A., "v operační místnosti panoval duch 'nejdřív střílej, potom se ptej'. Taková byla shoda ... Nikdo neuroní slzu, když srovnáme se zemí nějaký dům, když to nebylo potřeba, nebo když zastřelíme někoho, koho jsme nemuseli."

A. uvedl, že ví o případech, kdy izraelští vojáci zastřelili palestinské civilisty, kteří vstoupili do oblasti jejich působení, což odpovídá vyšetřování listu Haaretz o "zónách zabíjení" v oblastech Gazy, které jsou okupovány armádou. "To je standardní situace. V oblasti se nemají nacházet žádní civilisté, to je perspektiva. Zahlédli jsme někoho v okně, tak stříleli a zabili ho." A. dodal, že z hlášení často nebylo jasné, zda vojáci stříleli na bojovníky, nebo na neozbrojené civilisty - a "mnohokrát to znělo tak, že se někdo dostal do situace a my jsme zahájili palbu".

Tato nejasnost ohledně identity obětí však pro A. znamenala, že vojenským zprávám o počtu zabitých příslušníků Hamásu nelze věřit. "Pocit ve válečné místnosti, a to je zmírněná verze, byl takový, že každého člověka, kterého jsme zabili, jsme počítali jako teroristu," vypověděl.

"Cílem bylo spočítat, kolik [teroristů] jsme dnes zabili," pokračoval A.. "Každý [voják] chce ukázat, že je velký chlap. Vnímali jsme to tak, že všichni muži jsou teroristé. Někdy velitel najednou požádal o čísla a pak důstojník divize běhal od brigády k brigádě a procházel seznam ve vojenském počítačovém systému a počítal."

Svědectví A. je v souladu s nedávnou zprávou izraelského výstupu Mako o útoku bezpilotního letounu jedné brigády, který zabil Palestince v oblasti působení jiné brigády. Důstojníci obou brigád se radili, která z nich má atentáty registrovat. "Jaký je v tom rozdíl? Zaregistrujte to oběma," řekl podle publikace jeden z nich druhému.

Během prvních týdnů po útoku vedeném Hamásem 7. října, vzpomíná A., "se lidé cítili velmi provinile, že se to stalo na naší straně", což byl pocit, který sdílela celá izraelská veřejnost - a který se rychle změnil v touhu po odplatě. "Neexistoval žádný přímý rozkaz k pomstě," řekl A., "ale když se dostanete k rozhodovacím momentům, instrukce, rozkazy a protokoly [týkající se 'citlivých' případů] mají jen určitý vliv."


A. si povšiml ironie, že součástí toho, co motivovalo izraelské výzvy k pomstě, bylo přesvědčení, že Palestinci v Gaze se 7. října radovali ze smrti a zkázy. Aby ospravedlnili opuštění rozdílu mezi civilisty a bojovníky, uchylovali se k výrokům jako "'Rozdávali sladkosti', 'Tančili po 7. říjnu' nebo 'Zvolili Hamás' ... Ne všichni, ale také dost lidí, si myslelo, že dnešní dítě [je] zítřejším teroristou.

"Strašlivý zápach smrti"

Několik vojáků vypovědělo, že politika povolené střelby umožnila izraelským jednotkám zabíjet palestinské civilisty i v případě, že jsou jako takoví předem identifikováni. D., záložník, uvedl, že jeho brigáda byla umístěna vedle dvou takzvaných "humanitárních" cestovních koridorů, jednoho pro humanitární organizace a druhého pro civilisty prchající ze severu na jih Pásma. V oblasti působení jeho brigády zavedli politiku "červená linie, zelená linie", která vymezovala zóny, kam byl zakázán vstup civilistům.

Podle D. bylo humanitárním organizacím dovoleno do těchto zón cestovat po předchozí koordinaci (náš rozhovor se uskutečnil před sérií izraelských přesných úderů, při nichž zahynulo sedm zaměstnanců World Central Kitchen), ale pro Palestince to bylo jinak. "Každý, kdo by překročil zelenou zónu, by se stal potenciálním cílem," řekl D. a tvrdil, že tyto oblasti byly pro civilisty označeny. "Pokud překročí červenou linii, ohlásíte to vysílačkou a nemusíte čekat na povolení, můžete střílet."

Přesto D. uvedl, že civilisté často přicházeli do oblastí, kudy projížděly konvoje s humanitární pomocí, aby se podívali po zbytcích, které by mohly vypadnout z nákladních aut; nicméně zásadou bylo střílet na každého, kdo se pokusil vstoupit. "Ti civilisté jsou zjevně uprchlíci, jsou zoufalí, nemají nic," řekl. Přesto v prvních měsících války "každý den došlo ke dvěma nebo třem incidentům s nevinnými lidmi nebo [lidmi], kteří byli podezřelí, že je Hamás poslal jako pozorovatele", které vojáci jeho praporu zastřelili.

Vojáci vypověděli, že po celé Gaze zůstávaly podél silnic a na volném prostranství roztroušeny mrtvoly Palestinců v civilním oblečení. "Celá oblast byla plná těl," řekl S., záložník. "Jsou tam také psi, krávy a koně, kteří přežili bombardování a nemají kam jít. Nemůžeme je krmit a nechceme, aby se k nám také příliš přiblížili. Takže občas vidíte psy, jak se procházejí s hnijícími částmi těl. Je tu strašlivý zápach smrti."

Než však humanitární konvoje dorazí, poznamenal S., jsou těla odstraněna. "Sjede tam buldozer D-9 [Caterpillar] s tankem a vyčistí oblast od mrtvol, pohřbí je pod sutiny a odhrne [je] stranou, aby to konvoje neviděly - [aby] se neobjevily záběry lidí v pokročilém stádiu rozkladu," popsal.

"Viděl jsem spoustu [palestinských] civilistů - rodiny, ženy, děti," pokračoval S.. "Mrtvých je víc, než se uvádí. Byli jsme na malém území. Každý den je zabit nejméně jeden nebo dva [civilisté], [protože] šli v zakázané oblasti. Nevím, kdo je terorista a kdo ne, ale většina z nich neměla u sebe zbraň."

Green uvedl, že když koncem prosince přijel do Chán Júnisu, "viděli jsme nějakou nezřetelnou masu před domem. Uvědomili jsme si, že je to tělo; viděli jsme nohu. V noci ji snědly kočky. Pak někdo přišel a přemístil ji."

Nevojenský zdroj, který hovořil s +972 a Local Call po návštěvě severní části Gazy, také uvedl, že viděl těla poházená po okolí. "Poblíž armádního areálu mezi severní a jižní částí pásma Gazy jsme viděli asi 10 těl střelených do hlavy, zřejmě odstřelovačem, [zřejmě při] pokusu o návrat na sever," řekl. "Těla se rozkládala, kolem nich byli psi a kočky."

"Těly se nezabývají," řekl B. o izraelských vojácích v Gaze. "Když překážejí, odsunou je stranou. Mrtvé nepohřbívají. Vojáci omylem šlápli na těla."

Minulý měsíc Guy Zaken, voják, který v Gaze obsluhoval buldozery D-9, před výborem Knesetu vypověděl, že on a jeho posádka "přejeli stovky mrtvých i živých teroristů". Další voják, se kterým sloužil, následně spáchal sebevraždu.

"Než odejdete, zapálíte dům"

Dva z vojáků, s nimiž byl veden rozhovor pro tento článek, také popsali, jak se vypalování palestinských domů stalo běžnou praxí izraelských vojáků, o čemž poprvé podrobně informoval Haaretz v lednu. Green byl osobně svědkem dvou takových případů - prvního z nezávislé iniciativy vojáka a druhého na rozkaz velitele - a jeho frustrace z této politiky je součástí toho, co ho nakonec vedlo k odmítnutí další vojenské služby.

Když vojáci obsazovali domy, vypověděl, politika zněla: "Když se pohneš, musíš dům zapálit". Pro Greena to však nemělo žádný smysl: "v žádném případě" nemohl být střed uprchlického tábora součástí izraelské bezpečnostní zóny, která by ospravedlňovala takové ničení. "Jsme v těchto domech ne proto, že patří operativcům Hamásu, ale proto, že nám slouží operativně," poznamenal. "Je to dům dvou nebo tří rodin - zničit ho znamená, že budou bez domova.

"Zeptal jsem se velitele roty, který mi řekl, že po nás [nesmí zůstat] žádné vojenské vybavení a že nechceme, aby nepřítel viděl naše bojové metody," pokračoval Green. "Řekl jsem, že provedu prohlídku, [abych se ujistil, že] tam nezůstaly žádné [důkazy] o bojových metodách. Velitel [roty] mi podal vysvětlení ze světa pomsty. Říkal, že je vypalovali, protože tam nebyly žádné D-9 nebo IED od ženijního sboru, [které by mohly dům zničit jinými prostředky]. Dostal rozkaz a nevadilo mu to".

"Než odejdeš, zapálíš dům - každý dům," zopakoval B.. "Tohle je podpořeno na úrovni velitele praporu. Je to proto, aby se [Palestinci] nemohli vrátit, a pokud jsme tam nechali nějakou munici nebo jídlo, teroristé je nebudou moci použít."

Před odchodem vojáci hromadili matrace, nábytek a přikrývky a "s nějakým palivem nebo plynovými lahvemi," poznamenal B., "dům snadno shoří, je to jako pec." Na začátku pozemní invaze jeho rota obsazovala domy několik dní a pak se přesouvala dál; podle B. "spálili stovky domů. Byly případy, kdy vojáci zapálili patro a jiní vojáci byli ve vyšším patře a museli utíkat přes plameny po schodech nebo se dusili kouřem".

Green řekl, že zkáza, kterou armáda v Gaze zanechala, je "nepředstavitelná". Na začátku bojů, vyprávěl, postupovali mezi domy vzdálenými 50 metrů od sebe a mnozí vojáci "zacházeli s domy [jako] s obchodem se suvenýry" a rabovali vše, co si jejich obyvatelé nestihli vzít s sebou.

"Nakonec zemřete nudou, [po] několika dnech čekání," řekl Green. "Kreslíte po zdech, hrubé věci. Hrajete si s oblečením, najdete pasové fotky, které tam nechali, pověsíte něčí fotku, protože je to legrační. Použili jsme všechno, co jsme našli: matrace, jídlo, jeden našel bankovku v hodnotě 100 NIS [asi 27 dolarů] a vzal si ji."

"Zničili jsme všechno, co jsme chtěli," vypověděl Green. "Ne z touhy ničit, ale z naprosté lhostejnosti ke všemu, co patří [Palestincům]. Každý den D-9 demoluje domy. Nepořídil jsem si fotografie před a po, ale nikdy nezapomenu, jak se čtvrť, která byla opravdu krásná ..., proměnila v písek."