Sam Altman, devětatřicetiletý ředitel firmy  OpenAI, strávil poslední rok načrtáváním vize příští dekády, která je zároveň lákavá i znepokojivá. V projevech, rozhovorech a blogových textech líčí obrysy toho, co nazývá „jemnou singularitou“ – postupného, fázovaného vstupu AI do každého kouta lidského života. Podle něj do roku 2026 by AI neměla jen syntetizovat existující znalosti, ale přinášet „nové poznatky“ – milník, který by znamenal začátek skutečně originálního strojového myšlení. Konec dvacátých let by měl přivést fyzické roboty do reálného světa a třicátá léta otevřít éru „hojné inteligence“ – levné, všudypřítomné a dostupné každému s připojením k internetu.  Sam Altman Shows Me GPT 5... And What's Next - YouTube

Nejde o tón podomního prodejce zázraků. Altman pečlivě upozorňuje, že GPT-5, nejnovější model OpenAI, má stále daleko k AGI – umělé obecné inteligenci. Nedokáže se učit průběžně, plánovat v horizontu let ani napodobit lidský zdravý rozum. Je silný, ano, ale v oblastech, které jsou stále úzké a křehké. Přesto z jeho projekcí vyzařuje jistota, že ten plný skok – od dnešních nástrojů k systémům, které umí uvažovat, plánovat a jednat s nadlidskou obratností – je na dosah, a to dříve, než mnozí čekají.

Historie ale naznačuje, že technické průlomy a společenská proměna nekráčí vždy ruku v ruce. Technologie, které nakonec formují náš život, často dorazí roky, někdy desetiletí předtím, než je společnost naplno přijme. Smartphone jsme měli v roce 2007, ale „app ekonomika“ kolonizovala dopravu, seznamování i nákupy až o dekádu později. Televize existovala už ve 30. letech, ale svůj kulturní vrchol zažila až v 60. letech. V tomto světle mohou být Altmanovy časové odhady technologicky možné, ale společensky předčasné.

Úzkým hrdlem nejsou jen čipy nebo algoritmy – jsme to my. Instituce, regulace, návyky a myšlenkové vzorce se mění pomalu. Vezměme si Altmanovu vizi AI agentů na pracovišti. Ano, AI může brzy generovat právní smlouvu během sekund nebo opravit chybu v kódu dvakrát rychleji než juniorní vývojář. Ale procesy firemního nákupu, oddělení compliance, profesní licence a možná nejvíce setrvačná – pracovní kultura – budou určovat, jak a jak rychle se tyto schopnosti prosadí. Realita může být taková, že váš právník bude stále používat e-mail a účtovat hodinovou sazbu dlouho poté, co jeho AI asistent dokáže připravit bezchybnou smlouvu.

A je tu také otázka důvěry. Kubrickův HAL byl fikcí, ale zosobňoval hlubokou, trvalou úzkost: že stroj schopný myšlení může špatně pochopit své pokyny s katastrofálními následky. Každý okázalý přešlap AI – ať už chatbot generující urážlivý obsah nebo model sebevědomě vypouštějící nepravdivé informace – vryje do veřejného vědomí další vrstvu skepse. Široké spoléhání se na AI vyžaduje nejen schopnosti, ale i pomalé pěstování pocitu bezpečí.

Altman sám, navzdory optimismu, uznává potřebu postupnosti. Jeho „jemná“ singularita má být protijedem k apokalyptickým scénářům náhlé, nekontrolovatelné nadvlády strojů. Představuje si, že AI se bude nasazovat iterativně, s veřejnou zpětnou vazbou, která bude formovat každý krok. To není rétorika akceleracionisty, který chce „přepnout vypínač“ – spíš připomíná opatrného inženýra, který ví, že most je třeba otestovat, než se po něm pustí těžký provoz.

I tak se ale i jemné revoluce dají přecenit. Když si představíme dítě narozené v roce 2025, které podle Altmanovy předpovědi nikdy nepozná svět bez AI, hrozí, že jeho budoucnost vykreslíme jako radikálně jinou než naši přítomnost. Ale děti narozené v roce 1970 slyšely, že budou žít pod kupolemi a létat do práce v aeromobilech – a vyrostly s Volkswagenem a nákupními centry. Dětem narozeným v roce 1995 slibovali virtuální realitu a metaverse; dostaly Instagram a elektrokoloběžky. Ty nejzásadnější prvky jejich světa často přišly z nečekaných směrů.

To neznamená, že se Altmanovy předpovědi mýlí v podstatě. Trend výpočetního výkonu, dostupnosti dat a sofistikovanosti modelů skutečně ukazuje k systémům, které dnešní AI v rozsahu i schopnostech překonají. Ale proměna – ta skutečná, celospolečenská proměna – je pomalejší a neuspořádanější proces, než by zachytil jakýkoli slide v prezentaci. Možná opravdu žijeme na prahu Altmanova světa třicátých let plného hojné inteligence, ale pokud máme věřit historii, může přijít až v roce 2040, 2050 – nebo v podobě, kterou dnes jen matně tušíme.

A tím se vracíme k Vesmírné odysee. Kubrickův film je svým způsobem stále prorocký – ne pro své doslovné předpovědi, ale pro hlubší vhled: že náš vztah k technologiím je příběhem úžasu, ambicí a nezamýšlených důsledků. Sny si malujeme dopředu, plány stavíme dopředu, ale žijeme v pomalém rytmu přítomnosti, kde změna prosakuje jako spodní voda, nikoli se valí jako přívalová vlna.

Sam Altman může mít pravdu o jemné singularitě. Možná stojíme na prahu AI systémů, které promění práci, vědu i kreativitu. Ale i kdyby stroje dorazily včas, budoucnost, kterou si dnes představujeme, se pravděpodobně zpozdí – ne proto, že by technologie selhala, ale proto, že společnost, ve své lidské tvrdohlavosti, ráda chodí na schůzky s budoucností módně pozdě.