Proč se politici bojí novinářů

13. 3. 2026 / Fabiano Golgo

Když Václav Moravec po jednadvaceti letech opustil Českou televizi, někteří politici reagovali téměř radostně. A nebyli sami. Na sociálních sítích se objevila vlna komentářů od voličů, kteří jeho odchod vítali jako vítězství nad „arogantními novináři", „elitami" nebo „mediální manipulací". Podobná atmosféra panuje i o několik set kilometrů dál, na Slovensku. Tam nová státní instituce STVR připravuje hromadné propouštění, které se podle kritiků nebezpečně překrývá se seznamem novinářů, kteří protestovali proti politickým zásahům do vysílání.

 

Tyto dvě události spolu zdánlivě nesouvisejí. Ve skutečnosti jsou součástí téhož příběhu. Příběhu o tom, proč politici potřebují novináře – a proč část veřejnosti začíná věřit opaku.

Demokracie stojí na jednoduchém principu: moc musí být kontrolována. V parlamentu kontroluje vládu opozice, soudy kontrolují zákony a média kontrolují politiky. Novinář je v tomto systému zvláštní figura. Nemá žádnou formální moc. Nemůže vydávat zákony, nemůže nikoho odsoudit, nemůže nikoho odvolat z funkce. Přesto se ho politici bojí často víc než parlamentní opozice.

Důvod je prostý. Novinář je jediný aktér demokracie, který může neustále klást otázky. Bez procedur, bez hlasování, bez politických kompromisů.

Politik může přehlasovat opozici.
Politik může ignorovat demonstraci.
Politik může čekat, až soudní proces skončí za několik let.

Ale otázce položené před kamerou se vyhýbá mnohem hůř.

Právě proto jsou rozhovory, debaty a investigativní reportáže tak nepříjemné. Nutí politiky vysvětlovat rozhodnutí, která by jinak zůstala skryta za tiskovými zprávami a marketingovými slogany. Nutí je reagovat na fakta, která by jinak zapadla v úředních archivech.

Když Václav Moravec vedl své nedělní diskuse, mnoho politiků ho nemělo rádo. To je zcela přirozené. Novinář, kterého mají všichni politici rádi, pravděpodobně nedělá svou práci dobře.

Znepokojivé je něco jiného: moment, kdy část veřejnosti začne tleskat politikům za to, že novináře porazili.

Tento moment je totiž založen na hlubokém nedorozumění. Volič si myslí, že jeho oblíbený politik právě zvítězil nad arogantním moderátorem. Ve skutečnosti se ale stalo něco jiného. Politik právě oslabil jeden z mechanismů, který měl kontrolovat jeho vlastní moc.

Je to podobné, jako kdyby cestující ve vlaku tleskali tomu, že strojvedoucí vyhodil brzdaře z lokomotivy. V první chvíli to může působit jako vítězství nad otravnou postavou, která pořád něco kontroluje a zdržuje. Jenže brzdy existují z určitého důvodu.

Bez nich vlak jede rychleji. A také mnohem nebezpečněji.

Historie moderní politiky je plná příkladů, kdy první kroky k oslabení demokracie vedly právě přes média. Není to náhoda. Politici, kteří chtějí vládnout bez kontroly, velmi dobře chápou, že nejprve musí oslabit ty, kdo kladou nepříjemné otázky.