Poslední sociální demokrat: Vladimír Špidla píše dopis na rozloučenou

13. 3. 2026 / Fabiano Golgo

čas čtení 8 minut
30753

  

Vladimír Špidla rozeslal svým politickým souputníkům dopis. Bylo v něm málo slov a hodně tichého smutku. SOCDEM, strana, která Česko zavedla do Evropské unie, která vyjednávala o právech pracujících a která kdysi utvářela osud celé generace sociálně demokratických politiků, už podle něj nemůže sloužit jako nositel sociálně demokratických myšlenek. Existuje sice dál jako právní subjekt, vlastní Lidový dům v centru Prahy, ale jako živá politická síla je mrtvá. Špidla volá po novém domově. Svolává schůzku do kina Atlas. Chce začít znovu.

Tenhle moment je symptomatický pro celý evropský levicový prostor, nejen pro českou specifičnost. Sociáldemokraté všude řeší stejný paradox: jsou nejpotřebnější v době, kdy jsou nejslabší. Nerovnosti rostou. Reálné mzdy v mnoha zemích stagnují nebo klesají. Zdravotnictví a školství trpí. Bydlení se stalo luxusem. A přesto levice ztrácí hlasy právě těm lidem, jejichž zájmy by měla hájit — dělníkům, řidičům, zdravotním sestrám, mladým párům bez vyhlídky na vlastní střechu nad hlavou.

Jak je to možné? A co s tím?

SOCDEM nepáchla jen korupcí či neschopností — páchla něčím horším: nudou a ztrátou smyslu. Špidla to v dopise pojmenoval přesně: strana přestala představovat vizi a stala se konzervativní částí establishmentu. To je smrtelný hřích pro každou levicovou stranu, protože levice existuje jedině jako síla pohybu, jako projekt budoucnosti. Jakmile se zahrabe do obhajoby toho, co je, místo aby ukazovala cestu k tomu, co by mohlo být, ztrácí svůj raison d'être.

K tomu přišel spolkový hřích: spojenectví s hnutím Stačilo! a jeho komunistickými kořeny. Jana Maláčová, tehdejší šéfka SOCDEM, zvolila cestu taktického spojenectví, která ji snad zdála jako pragmatická záchrana před propadákem pod pět procent. Výsledek byl opačný. Tisíce členů odešly. Sociální demokraté, kteří přežili rok 1989 a celá desetiletí stavěli na odlišení od komunistické minulosti, odmítli být pod jednou střechou s těmi, kdo tuto minulost nikdy skutečně nepřekonali. Stranická struktura se vyprázdnila. Zbylo jen jmění.

Příběh SOCDEM není čistě český. Je to variace na téma, které se opakuje od Řecka přes Francii po Německo. Sociálně demokratické strany, které kdysi reprezentovaly masy, se přeměnily v aparáty obývané politickými profesionály, kteří mluví jazykem Bruselu, citují statistiky Eurostatu a diví se, proč je nikdo neposlouchá. Odpověď je prostá: přestaly mluvit jazykem lidí, kteří vstávají v pět ráno a jedou tramvají do práce.

V širším světovém kontextu není Česko výjimkou — je příkladem. Podobné dynamiky se odehrávají v Polsku, Maďarsku, Itálii, ale i v USA po Trumpových vítězstvích nebo ve Francii, kde Marine Le Pen stabilně získává třetinu voličů. Všude je krajní pravice mistrem jedné disciplíny: dokáže pojmenovat skutečnou bolest a nabídnout falešné řešení. Levice naopak příliš často nabízí správná řešení v jazyce, kterému trpící lidé nerozumějí nebo který je nezajímá.

Krajní pravice pochopila něco zásadního o době, v níž žijeme: politika se přesunula z novinových sloupků na obrazovky telefonů. A na telefonech nevyhrává ten, kdo má nejpropracovanější program, ale ten, kdo dokáže vyvolat okamžitou emocionální reakci. Vztek. Strach. Smích. Souhlas. Pocit příslušnosti.

Influenceři pracující pro krajně pravicové hnutí jsou mistři tohoto řemesla. Nezačínají analýzou, nezačínají čísly. Začínají příběhem konkrétního člověka v konkrétní situaci. Matka, která nemůže zaplatit nájem. Starý muž, jemuž přišla složenka za energie, jakou v životě neviděl. Mladý řemeslník, který ví, že vlastní bydlení nikdy mít nebude. Tito lidé mluví přímo do kamery, bez střihu, bez make-upu, bez politického žargonu. A říkají: tohle se děje. Tohle je špatně. A víme, kdo za to může.

Levice mezitím vydává tiskové zprávy. Pořádá tiskové konference. Prezentuje grafy o Giniho koeficientu. Mluví o 'strukturálních nerovnostech' a 'redistributivních mechanismech.' Vše správně. Vše neviditelně.

Není to problém materiálu, je to problém formy a kanálu. Pravice si uvědomila, že nejde o noviny nebo televizní debaty – jde o TikTok, YouTube, krátká videa, podcasty a osobní příběhy sdílené přes WhatsApp v rodinných skupinách. Každý, kdo v tomto prostředí komunikuje jako byrokratická instituce, prohraje s každým, kdo komunikuje jako člověk.

Nová strana nestačí. Tato věta by měla být vytesána nad vstupem do kina Atlas, kde se Špidla a jeho přátelé sejdou. Nová strana se stejnou komunikací jako stará strana je jen jinak nazvaná varianta téhož neúspěchu. Skutečná obnova levice by musela být mnohem hlubší — téměř kulturní revoluce ve způsobu, jakým levice myslí o sobě a o lidech, pro které existuje.

Za prvé: levice musí přestat mluvit jazykem elit k lidem, kteří elitám nedůvěřují. To neznamená populismus — znamená to přeložit správné myšlenky do lidské řeči. Místo 'intersekcionality' říct 'víme, že žena na dělnické pozici čelí dvojnásobné nespravedlnosti.' Místo 'redistributivní politiky' říct 'chceme, aby bohatí platili víc a vy jste si mohli dovolit zubaře.' Obsah zůstane stejný. Dosah se změní.

Za druhé: levice potřebuje vlastní influencery — ne ve smyslu placených tváří, ale autentických hlasů. Zdravotní sestry, které mluví o přesčasech. Učitelé, kteří ukazují, jak vypadá jejich třída. Mladí lidé, kteří otevřeně říkají, že si nemohou dovolit dítě, protože nemají kde bydlet. Tito lidé existují. Nikdo je nenaučil, že jejich každodenní zkušenost je politické sdělení.

Za třetí — a to je možná nejdůležitější — levice musí přestat bojovat o minulost a začít bojovat o budoucnost. Krajní pravice je mistrovsky nostalgická: slibuje návrat k době, kdy bylo lépe, kdy bylo jasno, kdy existoval řád. Tato nostalgie je lží, ale je to příjemná lež, protože dává lidem pocit jistoty. Levice na tuto past nesmí reagovat sporem o to, zda minulost byla skutečně taková — musí nabídnout jistotu jiného druhu: jistotu, že existuje konkrétní plán pro budoucnost, ve které se normální lidé budou mít lépe.

Za čtvrté: levice musí přijmout, že politika je drama, ne seminář. Emocím se nevyhýbat, ale pracovat s nimi. Hněv je legitimní emoce — je to hněv člověka, jemuž systém nepomáhá. Levice by měla umět říct: ano, máte pravdu, že jste naštvaní, a my ten hněv sdílíme. Ale ukazujeme vám, kde skutečný problém leží — ne v přistěhovalcích, ne v Bruselu, ale ve způsobu, jakým jsou rozděleny moc a peníze v této společnosti.

Vladimír Špidla je muž s osobní zkušeností s vládnutím, s evropskou politikou i s pádem. Ví, co funguje v institucích. Co možná neví — a co jeho generace levicových politiků jako celek příliš dobře nezná — je, co funguje na telefonní obrazovce v pondělí ráno, když někdo jedoucí metrem scrolluje a hledá pocit, že ho někdo chápe.

Přesto jeho krok není bezvýznamný. Pojmenoval skutečný problém: SOCDEM jako instituce je mrtvá a sociální demokraté bez domova jsou politická energie bez vektoru. Otázka je, zda nová strana — pokud vůbec vznikne — přinese jen nový název nad stejnou praktikou, nebo zda bude schopna skutečné metamorfózy.

Česká politika potřebuje silnou levici — ne proto, že by to bylo hezké nebo ideologicky správné, ale proto, že bez ní zůstávají miliony lidí bez skutečného zastoupení. Jejich frustrace pak proudí do kanálů, které ji zneužijí. Krajní pravice nevyhrává proto, že by měla lepší odpovědi. Vyhrává proto, že je jediná, kdo se zeptá na správné otázky — správně, hlasitě a v jazyce, který lidé slyší.

Levice to zvládnout může. Ale ne v konferenčních sálech. Ne v dokumentech o strategii. A ne s tváří, která mluví o solidaritě způsobem, jakým se mluví o auditní zprávě. Musí to být jinak — živěji, osobněji, odvážněji. Kino Atlas je dobrý začátek. Ale film teprve začíná.

0
Vytisknout
364

Diskuse

Obsah vydání | 13. 3. 2026