Pelley na poradě řekl, že Bari Weissová „vraždí 60 Minutes". Krásná věta. Krutá, neslušná, nepřijatelná, a tedy téměř jistě pravdivější než všechna interní memoranda dohromady. Instituce totiž neumírají v tichu. Umírají v jazyce. Nejprve zmizí slovo pravda a objeví se slovo vyváženost. Pak zmizí slovo nezávislost a objeví se slovo strategie. Pak zmizí slovo redakce a objeví se slovo tým. A nakonec zmizí novinář a zůstane zaměstnanec s přístupem do systému.

Bari Weissová je dokonalý produkt této epochy: konzervativní revolucionářka salonního typu, disidentka s megafonem, mučednice bez katakomb, Johanka z Arku předplatného modelu. Celý život bojovala proti umlčování tím, že mluvila všude. Kritizovala stará média s takovou vášní, až nakonec dostala jedno z nich do ruky. To je americký sen v jeho současné podobě: nejprve léta křičíš, že tě elita nechce slyšet, a pak tě miliardář posadí na židli, odkud můžeš vyhazovat lidi, kteří ještě umějí slyšet fakta.

Je to téměř poetické. Jako kdyby někdo svěřil hasičský sbor člověku, který má hluboké trauma z vody.

60 Minutes nebyl jen televizní pořad. Byla to jedna z posledních amerických institucí, které ještě předstíraly, že svět není úplně v rukou idiotů, právníků a miliardářů. Hodiny tikaly, reportér se podíval mocnému člověku do očí, otázka dopadla na stůl jako popelník. Někdy to bylo pompézní. Někdy přehnaně sebevědomé. Někdy staromilské. Ale pořád to mělo váhu. A váha je dnes považována za problém. V době TikToku má být všechno lehké. I svědomí.

Proto přišel nový režim s chirurgickou rukavicí a sekerou v druhé ruce. Tanya Simonová pryč. Sharyn Alfonsiová pryč. Cecilia Vegaová pryč. Anderson Cooper odešel. Scott Pelley vyhozen. Tak nevypadá modernizace. Tak vypadá mafiánská návštěva převlečená za workshop o inovaci.

A pak se objeví Nick Bilton, nový výkonný producent. Člověk jistě inteligentní, jistě schopný, jistě plný slov jako budoucnost, platforma, publikum a transformace. Jenže 60 Minutes není garáž v Silicon Valley. Není to produkt, který se dá „restartovat" tím, že vyhodíte lidi, kteří vědí, kde jsou dráty. Televizní investigace není newsletter s kameramanem. Je to řemeslo, paměť, paranoia, ověřování, konflikt, instinkt, trochu šílenství a hodně času. To se nedá koupit v balíčku s novou vizí.

Pelley prý Biltonovi řekl, že má hubené kvalifikace. To je nádherná anglická zdvořilost. Já bych řekl, že vypadá jako člověk poslaný na operaci srdce poté, co úspěšně napsal článek o stetoskopech.

Trump pochopil Ameriku lépe než mnozí jeho protivníci, protože ji nebral jako republiku, ale jako televizní studio. Věděl, že kdo ovládne obraz, nemusí ovládat realitu. Realita se připlazí sama, nalíčená, poslušná a trochu opilá. A teď se ten trik vrací do samotné televize. Moc už nechce jen dobrý obraz. Moc chce být spolueditorem světa.

60 Minutes možná poběží dál. Samozřejmě že poběží. V Americe běží všechno dál, dokud se dá prodat reklama. Běží politické strany bez politiky, univerzity bez vzdělání, televize bez televize, noviny bez reportérů, náboženství bez Boha a demokracie bez studu. Proč by neběželo 60 Minutes bez 60 Minutes?

Zůstane dekorace. Zůstane značka. Zůstane tikání hodin. Ale tikání hodin může být i zvukem bomby, nejen pořadu.

Až jednou budou historici psát o tom, jak se americká žurnalistika nechala ochočit, nebudou potřebovat jeden velký den s tanky před redakcí. To je starý kýč. Americká verze je rafinovanější. Přijde právník, miliardář, editor-in-chief, nové vedení, několik mailů, pár slov o důvěře, několik vyhozených lidí a televizní legenda, která opustí budovu s pocitem, že jí právě ukradli dům, zatímco na fasádě pořád svítí její jméno.

Pelleyho vyhazov není konec 60 Minutes. Je to horší. Je to začátek jeho posmrtného života.

Vytisknout