Klaus, Okamura a svoboda slova na konferenci AfD

5. 6. 2026 / Petr Waniek Horváth

Václav Klaus vystoupí s přednáškou nazvanou „EU jako nebezpečí pro svobodu slova v Evropě“. Tomio Okamura bude hovořit na téma „Omezování parlamentní svobody: Evropská perspektiva“. Vedle nich mají vystoupit také europoslanec Petr Bystroň či bývalý šéf německé kontrarozvědky Hans-Georg Maaßen. Nejde o běžnou odbornou konferenci, ale o setkání osobností reprezentujících specifický proud současné evropské pravice.

AfD a hranice demokratické politiky

Organizátorem akce je AfD, jedna z nejkontroverznějších politických stran současného Německa. Německé bezpečnostní orgány ji v posledních letech opakovaně spojovaly s pravicovým extremismem a část jejích struktur byla předmětem zájmu úřadů na ochranu ústavy. Kritici upozorňují na nacionalistickou rétoriku, protiimigrační postoje a výroky některých představitelů strany vůči menšinám. Příznivci naopak tvrdí, že jde o legitimní opoziční sílu, kterou se politický a mediální establishment snaží vytlačit z veřejného prostoru.

Německá debata se vede především o tom, kde leží hranice mezi ochranou demokracie a ochranou politické soutěže. Právě v tomto prostředí bude probíhat konference věnovaná svobodě slova.

Česká paralela jménem SPD

Podobný spor probíhá i v České republice. SPD Tomia Okamury byla opakovaně zmiňována ve zprávách Ministerstva vnitra zabývajících se extremismem a předsudečnou nenávistí. Ministerstvo upozorňovalo zejména na protiimigrační a protiislámskou rétoriku hnutí a její dopady na veřejnou debatu.

Není přesné tvrdit, že by SPD byla státem označena za extremistickou organizaci. Je však nepochybné, že její působení je již řadu let součástí sporů o hranice demokratické politiky a o vztah mezi svobodou projevu a ochranou práv druhých.

Podobně jako AfD se také SPD dlouhodobě prezentuje jako oběť cenzury, umlčování a politické korektnosti. Obrana svobody slova patří k jejím nejčastěji používaným politickým tématům.

Klausova proměna

Václav Klaus býval symbolem polistopadové transformace, ekonomického liberalismu a konzervativní politiky. Postupně se však stále výrazněji vymezoval vůči evropské integraci, klimatickým politikám, multikulturalismu a tomu, co označuje za politickou korektnost.

Jeho kritici hovoří o posunu směrem k radikálnějším postojům. Jeho příznivci tvrdí, že pouze důsledně hájí názory, které zastával již dříve. Jisté je, že se v posledních letech stal jedním z nejvýraznějších podporovatelů AfD mezi evropskými politiky a sám se v minulosti označil za jejího sympatizanta.

Okamura a hranice svobody projevu

Tomio Okamura vystoupí na konferenci v době, kdy se sám nachází v centru trestněprávní debaty o hranicích politického projevu. Policie v minulosti požádala Poslaneckou sněmovnu o jeho vydání k trestnímu stíhání v souvislosti s kampaní SPD, avšak Sněmovna s vydáním nesouhlasila. Okamura proto zůstává chráněn poslaneckou imunitou a platí vůči němu presumpce neviny.

Ještě významnější je však jiná okolnost. Právě v tomto týdnu Obvodní soud pro Prahu 1 nepravomocně uznal hnutí SPD vinným v souvislosti s předvolební kampaní a uložil mu peněžitý trest ve výši tří milionů korun. Rozhodnutí zatím není pravomocné a hnutí se proti němu odvolalo.

Přesto jde o mimořádně pozoruhodné načasování. Jeden z hlavních řečníků konference o svobodě slova vystoupí jen několik dní poté, co soud dospěl k závěru, že politická kampaň jeho hnutí naplnila znaky trestného činu.

Debata o svobodě projevu se tak v případě SPD nevede pouze v rovině politických prohlášení. Probíhá současně i v soudních síních, kde se rozhoduje o tom, kde končí legitimní politická kritika a kde začíná jednání, které již demokratický právní stát považuje za natolik závažné, že zasluhuje trestní postih.

Demokracie není jen svoboda slova

Svoboda projevu je jedním ze základních pilířů demokratického státu. Demokracie však nestojí pouze na ní.

Stejně důležité jsou právní stát, nezávislost soudů, dělba moci, ochrana menšin, rovnost občanů před zákonem a respekt k lidské důstojnosti. Ochrana menšin patří mezi základní znaky moderní liberální demokracie. Pokud by o právech rozhodovala pouze momentální většina bez jakýchkoli omezení, nešlo by o demokracii v ústavním smyslu, ale o vládu většiny bez dostatečných pojistek proti zneužití moci.

Krize svobody slova, nebo politický marketing?

Právě strany jako AfD, SPD a další podobně orientovaná hnutí vytvářejí dojem, že Evropa prochází hlubokou krizí svobody projevu a že občané jsou stále více umlčováni politickou korektností, médii nebo státní mocí.

Právě proto se téma svobody slova stalo jedním z nejúčinnějších mobilizačních nástrojů současného populismu. Ať už jde o AfD v Německu, SPD v České republice, Národní sdružení ve Francii, Viktora Orbána v Maďarsku nebo trumpovské hnutí ve Spojených státech, společným prvkem bývá tvrzení, že obyčejným lidem je upíráno právo říkat otevřeně to, co si myslí.

Vytváří se obraz společnosti ovládané elitami, médii, soudy nebo politickou korektností, proti nimž je třeba bojovat. Takové sdělení nachází u části veřejnosti silnou odezvu. Pokud jsou lidé opakovaně přesvědčováni, že jejich hlas není slyšet nebo že za své názory mohou být postihováni, vzniká pocit ohrožení a zároveň potřeba politické obrany. Na tomto pocitu staví značná část současného evropského i amerického populismu.

Otázkou zůstává, zda obraz údajně všeobecně ohrožené svobody slova odpovídá skutečnosti, nebo zda se často nestává především účinným nástrojem politické mobilizace.

Spor o takzvané názorové delikty

Do této debaty stále častěji vstupují požadavky na zrušení některých ustanovení trestního zákoníku, která jejich kritici označují za takzvané názorové delikty.

Nejčastěji bývají zmiňovány § 355 a § 356 trestního zákoníku. První postihuje hanobení národa, rasy, etnické nebo jiné skupiny osob. Druhý se týká podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod.

Kritici těchto ustanovení tvrdí, že stát nemá trestat názory, byť mohou být urážlivé nebo krajně kontroverzní. Zastánci jejich zachování upozorňují, že nejde o trestání pouhého názoru, ale o ochranu demokratické společnosti před projevy, které mohou vést k diskriminaci, vylučování nebo dokonce násilí vůči určitým skupinám obyvatel.

Jak je to v zahraničí?

Často se vytváří dojem, že Česká republika představuje v této oblasti výjimku. Ve skutečnosti obdobná ustanovení existují prakticky ve všech okolních zemích i ve většině evropských demokracií.

Německo prostřednictvím § 130 trestního zákoníku postihuje podněcování nenávisti vůči skupinám obyvatel, útoky na jejich lidskou důstojnost i některé formy popírání nacistických zločinů. Za závažnější případy hrozí až pět let odnětí svobody. Rakousko zná obdobný trestný čin podněcování nenávisti a vedle toho přísně postihuje propagaci nacismu nebo popírání holokaustu.

Také Slovensko postihuje hanobení národa, rasy a přesvědčení, podněcování k národnostní, rasové či etnické nenávisti a podporu hnutí směřujících k potlačení základních práv a svobod. Podobně Polsko trestá veřejné urážení skupin obyvatel z důvodu jejich národnosti, etnického původu, rasy nebo náboženství a rovněž veřejné podněcování k nenávisti vůči těmto skupinám.

Ani Maďarsko není výjimkou. Přestože vláda Viktora Orbána často kritizuje liberální pojetí politiky a zdůrazňuje národní konzervatismus, maďarské trestní právo rovněž postihuje podněcování nenávisti vůči národnostním, etnickým, rasovým nebo náboženským skupinám. Trestné jsou zde také některé formy popírání nacistických i komunistických zločinů.

Česká republika se tedy pohybuje v rámci modelu, který převládá ve většině evropských států. Evropské právní systémy obecně vycházejí z předpokladu, že vedle svobody projevu je třeba chránit také lidskou důstojnost, bezpečnost a práva menšin.

Skutečnou výjimkou mezi západními demokraciemi zůstávají především Spojené státy americké. Americký První dodatek ústavy poskytuje svobodě projevu mimořádně širokou ochranu a stát zpravidla nepostihuje samotné nenávistné výroky, pokud nejsou spojeny s přímou výzvou k násilí, konkrétním vyhrožováním nebo jiným bezprostředním protiprávním jednáním.

Paradox populistické rétoriky

V tom spočívá paradox současné politiky. Se svobodou slova se často ohánějí politici a hnutí, která současně požadují omezení práv jiných skupin obyvatel.

Jedni požadují omezení práv migrantů, druzí útočí na práva sexuálních menšin, další zpochybňují nezávislost médií, akademických institucí nebo občanské společnosti. Svoboda slova je prezentována jako nejvyšší hodnota, zatímco ostatní demokratické principy ustupují do pozadí.

Ti, kteří nejhlasitěji hovoří o vlastní svobodě, bývají často mnohem zdrženlivější, pokud jde o svobody druhých. Jako by svoboda měla platit především pro ně samotné, nikoli univerzálně pro všechny.

O jakou svobodu vlastně jde?

Právo Václava Klause a Tomia Okamury vystoupit na konferenci AfD nikdo nezpochybňuje. Podstatné je něco jiného.

Zda je svoboda slova chápána jako univerzální právo všech občanů, nebo především jako politické heslo používané v konkrétních kulturních a politických sporech.

Demokracie nestojí pouze na svobodě projevu. Stejně důležité jsou právní stát, nezávislé soudy, ochrana menšin a rovnost před zákonem. Svoboda slova bez těchto pojistek může chránit silné. Demokracie má chránit i ty slabší. Právě v tom spočívá rozdíl mezi politickým sloganem a skutečnou obhajobou svobody.