Nestačí připravit scénář nerůstu
18. 9. 2026 / Petr Vařeka
čas čtení
8 minut
Reakce na článek Jiřího Hlavenky „"
Jiří Hlavenka dělá v debatě o nerůstu něco užitečného: říká nahlas, že o něm má smysl mluvit. Ne jako o ideologii, kterou je třeba přijmout nebo odmítnout, ale jako o možném scénáři budoucnosti.
Současně připomíná nepříjemný fakt: dnešní ekonomický systém je na růstu do značné míry závislý. Státy, firmy, banky i jednotlivci vytvářejí svá očekávání s vědomím, že budoucnost bude ekonomicky větší než přítomnost.
Dluhy se mají splácet z budoucích příjmů, investice z budoucího růstu a důchody z budoucí ekonomické výkonnosti.
Pokud by se růst zastavil, může se tento mechanismus začít zadrhávat.
To je nepochybně důležitá úvaha. Ale myslím, že problém je ještě hlubší.
Nejde pouze o to, že jsme vytvořili ekonomický systém, který růst potřebuje. Vytvořili jsme také společnost, jejíž každodenní život je na růst nastaven.
Člověk pracuje, aby získal peníze. Za peníze spotřebovává. Spotřeba mu poskytuje určitou míru uspokojení.
Následně vznikají další potřeby a člověk znovu pracuje. Ekonomika tento cyklus podporuje, protože její růst je závislý na tom, že lidé budou nakupovat další výrobky a služby.
Není na tom samo o sobě nic podivného. Spotřeba přináší skutečné hodnoty. Jídlo, bydlení, doprava, zdravotnictví, knihy, hudba, cestování i technologie mohou lidský život skutečně obohacovat.
Problém vzniká ve chvíli, kdy se z prostředku stane cíl.
Větší spotřeba začne být automaticky chápána jako lepší život.
A potom se může stát něco pozoruhodného.
Člověk, který spotřebovává méně, nemusí být ekonomicky pouze méně aktivní. Z hlediska systému se jeho chování začne jevit téměř jako porucha. Nekupuje nové auto, neobměňuje telefon, nepotřebuje větší byt, méně létá, méně nakupuje. Pro ekonomiku znamená nižší poptávku.
Člověk přitom nemusí být nešťastnější. Možná naopak.
Tady se dostáváme k paradoxu: ekonomika může usilovat o něco, co člověk ke spokojenému životu vůbec nepotřebuje.
A ještě horší je, že systém může tento rozdíl postupně překrývat. Vytváří nové potřeby, reklama je pojmenovává, úvěr umožňuje jejich okamžité uspokojení a budoucí příjem má jejich cenu teprve zaplatit.
Tak vzniká zvláštní zpětná vazba:
spotřeba → růst → očekávání růstu → zadlužení → potřeba vyššího příjmu → další práce → další spotřeba.
Člověk se v tomto mechanismu nemusí cítit jako jeho oběť. Může jej prožívat jako normální život.
A právě proto si nemyslím, že by bylo možné vyřešit problém administrativní cestou zavedením „úspornějšího způsobu života" coby povinného závazku.
Nehledě už vůbec na to, že tento úspornější způsob života by musel být závazný i pro nejbohatší společenské třídy, které mají mnohonásobně větší spotřebu a které navíc disponují největším politickým vlivem.
Pokud bychom lidem jednoduše přikázali, že mají méně spotřebovávat, velmi pravděpodobně bychom proto narazili na odpor.
Spotřeba je totiž nejen ekonomická veličina. Stala se součástí představy o osobní svobodě a životním úspěchu.
Nemůžeme tedy pouze říci:
„Musíme se uskromnit."
Museli bychom nejprve odpovědět na mnohem obtížnější otázku:
„Proč bychom měli usilovat o stále víc?"
A ještě obtížnější je otázka další:
„Co bychom měli chtít místo toho?"
Právě tady debata o nerůstu často končí příliš brzy.
Ukazuje se, že nekonečný materiální růst není možný, a tak se hledají způsoby, jak spotřebu omezit. To je však pouze polovina problému.
Člověku totiž nestačí odebrat cíl.
Potřebuje nějaký jiný.
Současná civilizace má mimořádně výkonné prostředky, ale její společný příběh je překvapivě prostý:
„Pracuj, vydělávej, nakupuj a snaž se mít příští rok o něco víc než letos."
Tento mechanismus může být velmi účinným ekonomickým motorem. Ale není to příliš přesvědčivý civilizační cíl.
Můžeme mít stále větší ekonomiku a přitom si vůbec nemusíme být jisti, kam směřujeme.
Společnost může mít obrovskou dynamiku a současně postrádat vektor.
A právě slovo vektor je zde možná důležitější než slovo růst.
Růst znamená změnu velikosti. Vektor znamená směr.
Potřebujeme tedy nejen ekonomiku, která dokáže fungovat bez permanentního růstu.
Potřebujeme především společnost, která dokáže nabídnout lidem smysluplný směr i bez permanentního růstu spotřeby.
Možná bychom potřebovali příběh, který by člověka pozdvihl nad každodenní cyklus práce–spotřeby–uspokojení.
Ne příběh o tom, že musíme všichni obětovat své pohodlí abstraktní „planetě". Takový příběh by jen nahradil jeden příkaz jiným.
Spíše příběh o tom, že jsme součástí něčeho, co nás přesahuje.
Jsme dočasnými účastníky nesmírně dlouhého příběhu života.
Před námi tu byly miliardy let vývoje a po nás mohou přijít další generace lidí – nebo jednou i jiné formy inteligentního života.
Jsme děti hvězd – atomy, které tvoří naše těla, vznikly kdysi v jejich nitrech.
A to, co během svého krátkého života vytvoříme, nemusí mít význam pouze pro nás samotné.
Pak se teprve může změnit i význam slova mít.
Nemusíme mít stále více věcí. Můžeme mít více času, více poznání, více vztahů, více kultury, více porozumění světu.
Můžeme zlepšovat prostředí, ve kterém budou žít lidé, kteří se ještě nenarodili.
Můžeme vytvářet věci, jejichž hodnota nespočívá v tom, že je spotřebujeme, ale v tom, že přetrvají.
To není asketismus.
Je to změna měřítka.
Člověk, který řekne „mám dost", nemusí být člověkem, který rezignoval na život. Může být člověkem, který objevil, že další jednotka spotřeby už není tím, co jeho život potřebuje.
A právě zde se podle mě může nerůst změnit z ekonomického problému na civilizační otázku.
Nejde jen o to, jak přežít svět bez růstu.
Jde o to, jak vytvořit svět, ve kterém růst už nebude podmínkou pocitu, že život má smysl.
Pokud se nám to nepodaří, budeme se možná snažit zachránit planetární systém tím, že lidem budeme postupně omezovat spotřebu. To však bude neustále narážet na jejich představu dobrého života.
Pokud se nám to podaří, může být situace úplně jiná.
Člověk nemusí být přesvědčen, že spotřebovávat méně je jeho povinnost. Může prostě zjistit, že k dobrému životu nepotřebuje stále více.
A potom se nemusí měnit pouze ekonomika.
Může se změnit i člověk.
Právě proto nestačí připravovat „scénáře nerůstu", jakkoli je to podle pana Hlavenky rozumné.
Potřebujeme připravovat také scénář jiného smyslu společenského rozvoje – a možná nakonec i společnosti, která už nebude potřebovat růst jako náhražku za směr.
Protože největším problémem možná není, že jednou přestaneme růst.
Největším problémem by mohlo být, kdybychom zjistili, že bez růstu vlastně nevíme, proč žít společně.
156
Diskuse