Mamon za křesťanskou maskou

12. 3. 2026 / Arťom Suchý

 

Bible tento střet zachycuje v podobenství o dvou pánech. Na jedné straně stojí Bůh jako milující Otec (Abba), na straně druhé bůh Mamon, zosobnění majetku. Mamonův příslib zní lákavě: pravá víra a Boží přízeň se pozná podle bohatství a moci, které člověk či národ získá. Proto jsou kladně vnímány postavy jako praotec Josef, který faraonovi poradil jak získat veškerou egyptskou půdu a stal se tak druhým nejmocnějším člověkem v Egyptě.  Nebo král Šalamoun, jenž svůj lid zatížil vysokými daněmi, nucenou prací a je používán jako vzor moudrosti a bohatství.

Jejich příběhy však varují, že po vrcholných chvílích často přichází pád – ne jako boží trest, ale jako přirozený důsledek podlehnutí pokušení moci. Po Josefovu navýšení “božské moci” faraonovi upadá Izraelský lid na 400 let do zotročení. Šalamounova modloslužba pro bohy zástupů manželek z politických sňatků a následující rozpad říše. To jsou varování, že služba Mamonovi nakonec přináší zmar celému společenství.

V osobě Ježíše se Bůh Otec veřejně a jasně staví proti Mamonovi a jeho lákadlům. Ježíš zvěstuje Boha milosrdného a laskavého, u kterého moc, bohatství, rodinný původ, či vzdělání nejsou klíče od jeho království, ale spíše problematickou překážkou. 

Zlom pro Ježíšovy učedníky nastal ve čtvrtém století, kdy římský císař Konstantin učinil z křesťanství tolerované, a později státní náboženství. Podle legendy se mu před bitvou zjevil Kristův kříž se slovy „V tomto znamení zvítězíš“. Císař přijal víru nikoli proto, že by ho oslovilo Ježíšovo učení o lásce k nepřátelům, ale protože v něm našel účinný nástroj k upevnění moci. Církev za podíl na této moci zaplatila vysokou cenu – tichý souhlas s násilím a politickými zájmy světských vládců.

Tento model se opakoval o staletí později. Když Karel Veliký roku 800 pomohl papeži Lvu III. znovu usednout na papežský stolec, odměnou mu byla císařská koruna. Stal se „vladařem z boží vůle“, pokračovatelem Konstantinova odkazu. Sjednocující potenciál křesťanství byl opět využit k upevnění nadvlády nad poddanými. Církev světila válečná tažení a světští vládci na oplátku chránili církevní zájmy.

Toto spojení trůnu a oltáře se propsalo i do samotného ducha západní civilizace. Filozof Bernard Mandeville v 18. století otevřeně pojmenoval pokrytectví běžného života v básnickém díle:  “Bajka o včelách/Soukromé neřesti – veřejné blaho“. Jeho následovník Adam Smith ve svém „Bohatství národů“ tyto neřesti již přetavil v ctnosti tržního hospodářství. Sobectví se stalo motorem pokroku, hromadění majetku měřítkem úspěchu.  Křesťané, kteří se denně pohybují v tomto světě, žijí většinu času podle zákonů Mamonových a Ježíšovu Otci odkazují jen své nedělní modlitby. Růst bankovního konta je znamením božího požehnání a následování boží vůle.

Západ při prosazování vlastních zájmů je stále ochoten k pohanskému přinášení lidských obětí na oltář moci a ekonomické nadvlády – jen jsou dnes nazývány vedlejšími, či „kolaterálními“ ztrátami. Pokračuje tak v tradici ducha Kaifášova výroku: „Vy nic nechápete; ani nemyslíte na to, že je pro vás lépe, aby jeden člověk zemřel za lid, než aby zahynul celý národ.“

Počet lidí hlásících se ke křesťanství v západních zemích klesá. Může to být signál, že se společnost zbavuje pokrytectví? Že padá křesťanská maska, pod kterou se po staletí skrývala tvář Mamonova? 

Možná tedy úpadek tradiční církevní zbožnosti není jen krizí křesťanské víry. Možná je to také okamžik, kdy se Mamon veřejně hlásí k své nadvládě, jejíž důsledky již prožíváme.