Parlamentní volby a hledání menšího zla

14. 8. 2025 / Matěj Metelec

Zcela konkrétním výrazem této situace jsou debaty o tom, v jakém supermarketu je možné sehnat tu kterou uzeninu levněji. Pohrdání tímhle banálním „hmotařstvím“ ve chvíli, kdy je ohrožena demokracie, je jen projevem staré pravdy, že sytý hladovému nevěří. Představitelé majetných tříd nedokážou v současnosti na stesky těch nemajetných obvykle schopni přijít s jinou odpovědí, než že se máme v zásadě nejlépe, jak jsme se kdy měli, rozhodně však každopádně lépe než „za komunistů“, kam se často nostalgie méně zámožných a méně vzdělaných obrací.

Přitom sami možná občas zapomínají, že se tam obrací hlavně proto, že to byla doba jejich mládí či dětství. Kam také jinam by se měla nostalgie obracet? Ta moje se tam obrací ostatně také! Pokaždé když jedu vlakem, v němž chybí nejen wifi, ale také elektrické zásuvky, klimatizace (větrat se dá jen otevřenými okny, kvůli nimž není slyšet vlastního slova) a záchodová roura vede rovnou na koleje, jsem blahem bez sebe. Což neznamená, že bych si myslel, že tahle vzpomínka na osmdesátky, která dodnes brázdí české koleje, představuje evoluční vrchol cestování po železnici. Jsem si však vědom faktu, že přemoct diktát nostalgie je s postupujícím věkem čím dál obtížnější – proto je ostatně všechno to odvolávání se na „dobu, kdy byl svět ještě v pořádku“ tak přesvědčivé. Budoucnost nám přijde aktuálně tak nejistá a nebezpečná, že i politické strany nám raději servírují jen různé formy návratu zpět – i hnutí ANO obměnilo své heslo „bude líp“ na nostalgické „za Babiše bylo líp“.

Podobné úhybné manévry, které vrcholí porovnáváním reálné ceny másla a rohlíků (pravidelně s přehlédnutím ceny bydlení, dostupnosti lékařské péče a kvality veřejné dopravy apod.), jsou však hlavně zcela nepodstatné pro srovnání kvality života tady a teď. Prostomyslné přetahování o smysluplný obsah porovnávaného nákupního koše nijak nevyřeší aktuální nedostupnost bydlení, stoupající ceny potravin, o cenách zubařských zákroků nemluvě. 

Navíc zisky velkých firem a bonusy jejich manažerů jsou vcelku jasným signálem, že utahování opasků jako obvykle vyšlo na ty, kteří je ani předtím neměli nijak zvlášť povolené. Jako by se ale v dnešní ČR požadavek větší společenské solidarity, která ve skutečnosti představuje ten patrně nejdůležitější nástroj k záchraně demokracie (jak si uvědomovali představitelé západních států po druhé světové válce a jak si uvědomují i kapitalističtí neoreakcionáři, toužící po novém feudalismu), musel lemovat výkřiky o vystoupení z Evropské unie. Otázka, zda za představou zářné budoucnosti České republiky bez zlovolného Bruselu stojí iluze o tom, že u nás lusknutím prsty vybudujeme druhé Švýcarsko, nebo touha přiklonit se k alternativnímu mocenskému centru na východě Evropy, je opakováním staré otázky „je to hloupost, nebo zrada“? Zahraničně-politické směřování nám však o levicovosti podobných nápadů může aspoň říct jednu důležitou věc: tíhnutí k Trumpovi či Putinovi totiž znamená tíhnutí k ještě otevřeněji oligarchizovaným a vykořisťujícím podobám kapitalismu, než je ten unijní.

Jestliže v předchozím volebním období byla levice amputovaná z parlamentu, letos absentuje i mezi těmi kandidujícími stranami a hnutími, které mají podle průzkumů šanci dostat se do Sněmovny. Někdejší stálice tradiční levice, SOCDEM a KSČM, se po mnoha peripetiích nakonec sešly v politicky amorfním a hlavně antisystémovém slepenci Stačilo!, v němž komunisté sice představují početně i finančně největší sílu; není ale jisté, do jaké míry určují jeho skutečný politický profil. Těžko říct, jaké konkrétní představy o politice zastává jeho předseda, populistický rétor Daniel Sterzik. Užitečnější pro pochopení Stačilo! je však spíše lídryně hnutí ve Středočeském kraji Jana Bobošíková, mnohonásobná neúspěšná kandidátka a aspirující královna českého národovectví. Ta nikdy neměla s levicí nic společného, vždy byla přesvědčenou neoliberálkou, a do Stačilo! ji nejspíš přivedla (krom naděje na to, že bude konečně znovu někam zvolena) ambice, že se v české politice utvoří „široká vlastenecká konzervativní fronta“, kam by patřili rovněž Motoristé a SPD. A tak místo inspirace francouzskou Novou lidovou frontou, o které se toho hodně namluvilo loni, nakonec dojde spíš na vzory domácí, jako je prvorepublikové Národní sjednocení. A tak je to se vším.