Bidenova smíšená poselství Izraeli se vracejí domů jako bumerang

4. 7. 2024

Taková válka by měla katastrofální následky pro libanonské i izraelské civilisty. Hrozilo by také, že by se do širšího konfliktu zapojil i Írán. Konflikt by okamžitě rozvrátil to, co bylo jedním z mála úspěchů Bidenovy administrativy od 7. října - zabránění plnohodnotné regionální válce.

I když se izraelsko-libanonská fronta rozhořívá, nejvážnější hrozby pro deeskalaci v Libanonu a pro vyhlídky na příměří v Gaze však přicházejí od samotné Bidenovy administrativy.

Stačí se podívat na realitu v Gaze, kde téměř devět měsíců trvající válka stála život více než 37 000 Palestinců, z nichž naprostou většinu tvoří ženy a děti, a většinu Gazy proměnila v trosky. Přestože Bidenova administrativa předložila komplexní plán příměří, který má nyní podporu Rady bezpečnosti OSN, neudělala mnoho pro to, aby změnila základní kalkulace nákladů a výnosů obou stran - zejména izraelské.

Navzdory masivnímu počtu mrtvých a destrukce v Gaze zůstává velení a kontrola Hamásu nedotčena, zatímco Izrael stále nemá žádný signální úspěch, na jehož základě by mohl prohlásit, že zvítězil. Navíc izraelský premiér Benjamin Netanjahu, jak je všeobecně známo, má osobní zájem na co nejdelším prodloužení války, aby si udržel moc (a tím se také vyhnul nástupu do vězení).

Navzdory tvrzení administrativy, že příměří stojí v cestě pouze Hamás, dokonce i Netanjahu upustil od předstírání a poznamenal, že "jsme odhodláni pokračovat ve válce i po pauze, abychom dosáhli cíle zničit Hamás. V tomto směru se nevzdám." Hamás má ze své strany jen malou motivaci přistoupit na dohodu o příměří, která ve skutečnosti nepovede k ukončení války. A navzdory Bidenovu slibu, že Izrael bude dodržovat své závazky, výsledky administrativy za posledních několik měsíců sotva vzbuzují důvěru.

Místo aby se Bidenova administrativa snažila změnit motivační strukturu obou stran, důsledně se snaží absorbovat, odvrátit nebo jinak kompenzovat jakékoli potenciální náklady nebo důsledky, které by Izraeli mohly vzniknout pokračováním války. Navzdory vážným a narůstajícím rozdílům mezi USA a Izraelem ohledně vedení války i jejích cílů administrativa nadále poskytovala téměř neomezenou vojenskou, politickou a diplomatickou podporu izraelskému vojenskému tažení prakticky ve všech jeho fázích - bez ohledu na náklady pro Palestince a dokonce i tehdy, když s těmito kroky důrazně nesouhlasila.

Seznam příkladů je stejně dlouhý jako znepokojivý - od nekonečných a z velké části nevyslyšených výzev administrativy, aby Izrael učinil více pro omezení civilních obětí a aby omezil "nerozlišující" bombardování; aby umožnil přísun většího množství humanitární pomoci vyhladovělému obyvatelstvu Gazy a stanovil jasný poválečný cíl pro Gazu, až po prezidentovu údajnou "červenou linii" v Rafáhu, kterou Netanjahu překročil stejně snadno jako předchozí ultimáta administrativy.

S výjimkou zadržení jediné zásilky těžkých bomb, které již zabily tisíce nevinných a zničily většinu infrastruktury Gazy, Biden udržoval přísun zbraní, přestože sama administrativa uznala, že americké zbraně byly Izraelem pravděpodobně použity v rozporu s mezinárodním humanitárním právem.

Nejenže se Netanjahu vyhnul placení ceny za svůj vzdor vůči USA, ale administrativa jej a jeho krajně pravicovou vládu nadále odměňovala prakticky neomezenou vojenskou, politickou a diplomatickou podporou. Dokonce i když Netanjahu veřejně obvinil administrativu ze zadržování zbraní, Bílý dům si pospíšil s vysvětlením, že kromě jedné zásilky nedošlo k žádnému přerušení toku zbraní.

Kongres jen umocnil Netanjahuovu politickou beztrestnost tím, že ho tento měsíc pozval na vystoupení v Kongresu, což mnozí Izraelci včetně bývalého premiéra Ehuda Baraka odsoudili jako "strašnou chybu".

Při oznámení plánu na příměří, který se USA lstivě snažily podložit izraelským souhlasem, Biden prohlásil, že Hamás již není schopen provést další 7. říjen a že je "čas, aby tato válka skončila", čímž Netanjahuovi nabídl vítězný narativ a “rampu”, z níž by mohl slézt ze svého nemožného požadavku na "totálního vítězství"  - což izraelský premiér důrazně odmítl, z velké části proto, že chápe, že za to nebude muset zaplatit žádnou cenu.

To mimo jiné postavilo Bidenovu administrativu do nepříjemné situace, kdy musí nadále poskytovat materiální podporu válce, kterou již ze všech hledisek politicky nepodporuje. Tento zásadní rozpor je jádrem opakovaného selhání příměří v Gaze i eskalace na izraelsko-libanonské frontě.

Stejně zmatené poselství Izraeli - "byli bychom raději, kdybyste neútočili, ale i tak vás podpoříme, když to uděláte" - se nyní rozšiřuje na Libanon. Administrativa varovala Izrael před totální invazí do Libanonu nebo "malou regionální válkou", která by mohla do ještě širšího a katastrofálnějšího regionálního konfliktu  zatáhnout Írán, a zintenzivnila své diplomatické úsilí, aby tomuto zabránila.

S tím, jak se Izrael a Hizballáh stále více přibližovaly k vypuknutí války, však administrativa změnila svůj postoj a ujistila izraelské představitele, že USA budou Izrael i v případě plnohodnotné války nadále vojensky podporovat, a zároveň varovala Hizballáh, že USA nemohou Izraeli zabránit v provedení plnohodnotné invaze.

Jak lépe podkopat americkou diplomacii než posílením Netanjahuovy preference vojenského řešení před diplomatickým.

Tento základní rozpor vychází z přesvědčení administrativy, že rozdíly či potíže ve vztazích mezi USA a Izraelem slouží Hizballáhu, Hamásu a dalším členům "osy odporu" jako motivace k pokračování a rozšiřování bojů, a proto je nejlepším odstrašujícím prostředkem odstranění jakéhokoli napětí mezi Spojenými státy a Izraelem. Jak však ukázalo uplynulých devět měsíců (ne-li několik desetiletí), je pravdou přesný opak - poskytování prakticky neomezené výzbroje a diplomatické podpory snižuje náklady Izraele na pokračování vojenských akcí a podporuje bezohledné chování, jakého jsme byli svědky v průběhu války v Gaze.

Jako hlavní politický podporovatel Izraele a dodavatel zbraní mají Spojené státy absolutní možnost - dokonce povinnost - omezit Izrael v akcích, které přímo poškozují širší zájmy USA, což představuje útok na Libanon i absence příměří v Gaze.

Bidenova administrativa se však z vnitropolitických důvodů i kvůli prezidentovým osobním názorům rozhodla nevyužít svého významného vlivu.

Bidenova administrativa nepochybně chápe, že nejjistějším způsobem, jak zabránit další eskalaci v Libanonu, je ukončit strašlivou válku v Gaze, ačkoli si neuvědomuje svou vlastní roli v podněcování obou těchto krizí. Aby Spojené státy dosáhly ukončení války v Gaze a zabránily stejně katastrofální regionální válce, budou to muset změnit, mimo jiné především tím, že zastaví politickou a vojenskou podporu, kterou izraelská krajně pravicová vláda potřebuje k udržení války v Gaze nebo k jejímu rozšíření na Libanon.

Dokud budou Spojené státy pokračovat v přebírání nebo odklánění nákladů Izraele na udržování války, budou nejen pokračovat hrůzy v Gaze, ale může být jen otázkou času, kdy se devastace rozšíří i na Libanon.

Celý článek v angličtině ZDE