Od řízené nostalgie k veselé kýčovitosti: Přetvoření 17. listopadu

19. 11. 2025 / Muriel Blaive

 
Historie jako dobromyslná fraška

Historie jako (špatně naladěná) tragédie

Jinde ve městě vystavovaly vedle sebe tři pilíře české paměťové politiky komunismu, které v duchu nazývám „trio z pekla“, tj. Muzeum paměti 20. století (tento neohrabaný název mluví za vše), Ústav pro studium totalitních režimů a Paměť národa. Jak jsem již několikrát zdůraznila v Britských listech, jejich interpretační rámec se opírá o ostrý morální rozpor mezi obětí a viníkem, diktaturou a nevinností. Komunistickou minulost prezentují v pojmech, které jsou uklidňující svou jednoznačností, a redukují složitost života v komunistické společnosti na umělý binární kód.

Zajímavé a znepokojivé mi však připadá, že tyto instituce dokonale zapadají do pondělního prostředí estetizované nostalgie a komerčně zabaleného patriotismu. To mě vede k úvaze, co to znamená, když organizace oddané moralizujícímu přepisování minulosti se cítí zcela doma uprostřed její komodifikované vzpomínky?

Historie jako představení








Au – dostala jsem se do úzkých

Ironie se stala dokonce osobní. Když jsem byla v 90. letech mladá historička, lidé, kteří tu dobu prožili, mě rádi provokovali: „Jak to můžeš vědět? Vždyť jsi tam nebyla!“ Strávila jsem tři desetiletí rozhovory se svědky, prohrabáváním archivů a dokazováním, že zpětný pohled a metoda mohou někdy osvětlit více než bezprostřední zkušenost. Téměř nikdo už nezpochybňuje mou legitimitu. Zdá se, že jsem si svou povinnost splnila.

Dnes však, když sleduji mladé návštěvníky narozené dlouho po roce 1989, jak komunikují s památkou a s historiky, kteří se také narodili po roce 1989, přistihl jsem se, jak si myslím přesně to, co mi kdysi říkali: „Co oni o tom vědí?“ Ironie mě zasáhla, ale také mě rozesmála. Kolo generací se otáčí a najednou se ocitám v roli, které jsem se kdysi bránila.

To opět vyvolává větší otázku, možná ústřední otázku pro ty z nás, kterým záleží na veřejné historii: jak pěstovat sdílené, populární chápání minulosti, aniž bychom ji zploštili na něco kýčovitého, komerčního nebo sentimentálního? Jak zpřístupnit historii, aniž bychom ji zbavili jejích nepříjemných hran, její sofistikovanosti, její emocionální a politické hloubky? Jak zůstat autentičtí v našem vyprávění a zároveň si uvědomovat, že autenticita sama o sobě je sporná, filtrovaná a předváděná?

Kurátorství komodifikace

Zde se dostáváme k otázce vzestupu organizace Díky, že můžem, která významným způsobem změnila podobu oslav 17. listopadu. Tato nevládní organizace, založená jako občanské sdružení mladých profesionálů a aktivistů, nyní každoročně organizuje na Národní třídě vlajkovou akci Korzo Národní – veřejnou oslavu Dne boje za svobodu a demokracii (17. listopadu). Od roku 2014 přilákala tato festivalová akce desítky tisíc návštěvníků a do struktury oslav zavedla koncerty, interaktivní instalace, debaty a merchandising. Než vznikla, strávila jsem mnoho výročí 17. listopadu hledáním minimálního veřejného uznání, které jsem mohla najít, s malou nebo žádnou okázalostí, několika organizovanými shromážděními a pozvolným mizením tohoto data do rutiny. Proměna je pozoruhodná; to, co bylo pro mnohé kdysi „ne-pamětí“, se stalo významnou kulturní událostí.

Samotná skutečnost, že nevládní organizace úspěšně proměnila toto datum v populární podívanou, vyvolává otázky ohledně této dynamiky komodifikace. Minulost je nyní veřejně přijímána a balena. Veřejná paměť je kurátorována pro masovou spotřebu. Z tohoto reflexivního hlediska mi dovolte znovu shrnout dvě otázky, které se objevují.

Za prvé, otázka lidové apropriace versus institucionální narativ: veřejné zapojení do historie, pokud je upřímné, je zdravým znamením: lidé si chtějí pamatovat, účastnit se, dát minulosti smysl. Ale když se toto zapojení hladce sladí s institucionálními rámci, které upřednostňují jednoduchost a morální jasnost, hrozí riziko, že se ztratí nuance.

A za druhé, komodifikace historie a divácký charakter paměti: když se vzpomínání stává festivalem, když se tvoří fronty na historické rekonstrukce, když je minulost osvětlena neonovými světly a prodávána v suvenýrech, je třeba se ptát: co se tím získá a co se ztratí? Nástroje paměti – výstavy, filmy, diskusní fóra – jsou cenné, ale rytmy spotřebitelské kultury – viditelnost, branding, inscenace – mohou upřednostňovat spektakulárnost před hloubkou. Samotný úspěch Díky, že můžem, demonstruje sílu tohoto modelu, ale také jeho zranitelnost vůči přeměně paměti na zboží.

Závěr: minulost jako komodifikace

Po letech analýzy paměti, veřejné historie a vyrovnávání se s minulostí, studia toho, jak si společnosti přivlastňují historii, ritualizují ji a přetvářejí, je ironické, že nyní sledujeme všechny tyto procesy v reálném čase. V pondělí se na „Korzo Národní“ odehrálo vše najednou: zjednodušení, nadšení, selektivní amnézie, performativní vzpomínání, smích, komodifikace a upřímná, veřejná touha po spojení. Mohla jsem si jen užít podívanou. Jako historička paměti jsem se stala divákem paměti v pohybu. Historie se nejen opakuje, ale také se přetváří s mrknutím oka a stánkem se suvenýry.

Co bude dál? Sametová revoluce nebyla ani pohádkou, ani reliktem; byla to složitá událost formovaná politickými napětími, sociálními kompromisy a upřímným nadšením lidu. Pokud se podaří tuto rovnováhu udržet, výsledkem jejího připomínání nebude umělá čistota paměti, ale něco cennějšího: demokratické zapojení do historie, které uznává její chaotičnost a zároveň odolává pokušení nahradit ji kýčem. Ale možná jsem příliš optimistická, když doufám, že kýč může být někdy poražen.