HOMO AGRI kamikaze

1. 8. 2019 / Beno Trávníček

Nelze si nevšimnout aktuální společenské (místy až hysterické) polemiky na téma ochrana či záchrana vodních zdrojů. Velmi prosím širokou veřejnost, aby si uvědomila, že izolovaná diskuse o vodě s pominutím důležitých souvztažností v krajině je jen diskusí o slepičím vejci bez vnímání základních dějů v rozpadajícím se kurníku.

U vody jako takové ani zdaleka nebyly vyčerpány všechny možnosti její ochrany postavené na současné legislativě. Jen je potřeba, aby se na úrovni vlády domluvil rezort zemědělský s rezortem environmentálním a vydávaly společné-proveditelné-národní metodiky, jak mají za dramaticky změněných podmínek postupovat vodoprávní úřady v ochraně vody před jejím nadměrným užíváním případně zneužíváním. Například za jakých podmínek se nebudou povolovat stavby soukromých studní, čímž se omezí ementálování mizících podzemních zdrojů (kdy zatím platí spíše názor, že čím více a hlubších děr do podzemních vod vyvrtáme, tím nám bude lépe, protože budeme mít více vody = perpetuum debile) nebo třeba jak efektivně stimulovat veřejnost k maximálnímu šetření s vodou jinak než pomocí zdražování, které neprávem trestá i lidi vodou šetřící. Toliko vejce.

Ke kurníku

Voda musí v Česku napršet. Když nenaprší, nepomůže ani šetření s ní ani vodní díla pro její redistribuci. Můžeme ale ovlivnit tzv. malý vodní oběh (lokální deště). Ty jsou závislé na tom, jak nakládáme zejména se zemědělskou (i lesní) půdou. Zda má půda kvalitu danou vysokým obsahem organických látek a dokáže tak maximum vody z deště zachytit a posléze i významně transpirovat do atmosféry (a samozřejmě i propouštět do podzemních vod) nebo zda po ní jako po betonu voda odteče pryč – nejlépe bleskovou povodní s erozními katastrofickými důsledky. Nejdůležitější ale je, aby na dostatečné části zemědělské půdy, kde dnes není žádná zeleň, byly povedeny masivní výsadby více patrové zeleně odolnými druhy (remízy, lesíky, meze, rekonstrukce a ozelenění původních cest, které navíc zprůchodní krajinu pro zvěř i poutníky) a také byly preferovány luční a podobné porosty zejména na svazích. Každý nový zelený prvek v krajině přispěje ke zvýšení transpirace vody a tak k nakopnutí životodárných lokálních dešťů (startování malého vodního oběhu). Samozřejmě též umírní půdní erozi a zanášení vodních toků a děl na nich.

Přes mnohá ujištění odpovědnými politiky se krajina v tomto smyslu stále dostatečně nemění – nedochází k rozbíjení nesmyslných velkolánů, nepoužívají se masivně organická hnojiva, nesází se remízy. Empiricky tedy bylo zjištěno, že nelze "ukecat" mnohé nezodpovědné vlastníky (půdy), aby změnili svoje způsoby, postoje, aroganci k přírodě. Nezbývá tedy než přikročit ve veřejném zájmu k funkční regulaci spojené s dostatečně stimulačními sankcemi.

Zpět k vejci

U ochrany půd se možná můžeme se poučit právě z ochrany vody, kdy k nakládání s ní pomocí zařízení je nutné získat "souhlas", ve kterém vodoprávní úřad uloží, za jakých podmínek a do kdy lze podzemní či povrchovou vodu na daném místě daným způsobem využívat (viz například provoz studny nebo rybníka). Kdo pravidla nedodrží, o souhlas přijde nebo ještě jako bonus obdrží sankci.

Zrcadlově by tedy mohl vzniknout úřad půdoprávní, který by vlastníkům částí krajiny, které jsou zemědělskou (možná i lesní) půdou, vydával souhlas k nakládání s ní za jasně daných podmínek péče o ní, udržení její kvality, parcelace, ozelenění apod. Samozřejmě opět pod sankcí, kterou se nevyplatí platit. Takovou institucionalizací bychom konečně půdu, jako drahocený a mezigenerační zdroj života, postavili na roveň vody a ovzduší.

0
Vytisknout
2744

Diskuse

Obsah vydání | 6. 8. 2019