Privilegovaní mají hrůzu ze zmizení pochybných jistot

1. 8. 2019 / Daniel Veselý

Vřele souhlasím s úsečným textem Jana Čulíka, který v kostce vystihl absurditu české debaty bránící se zuby nehty brát antropogenní příčiny klimatických změn jako dávno prokázanou záležitost (či spíše plíživý klimatický rozvrat akcelerovaný lidskou činností v přímém přenosu). Jsme svědky naprosto unikátní situace, kdy se ti, kdo celá léta udávali tempo mediálního diskurzu, děsí mladé aktivistky s Aspergerovým syndromem, která pouze tlumočí stanoviska vědecké komunity.

Soudím, že předkládání nových a nových vědeckých poznatků o negativním vlivu lidské činnosti na klima je v řadě případů nošením sov do Atén. Lidé jako Viliam Buchert, Ondřej Neff či Jefim Fištejn, kteří závažnost globálního oteplování hrubě bagatelizují a odvážné návrhy na řešení této hrozby karikují, podle mého soudu podvědomě cítí, že jim zvoní umíráček. Starý přehledný svět, kdy dobro přicházelo ze Západu a zlo z Východu, se jim hroutí přímo před očima.

Najednou je dopřáváno sluchu i někomu jinému, než jen „distingovaným gentlemanům“, kteří v potu tváře budovali polistopadový režim. O slovo se hlásí nejen mladí aktivisté, ale třeba i progresivní americké kongresmanky. Otevírají kontroverzní témata, jež byla ještě v době nedávno minulé prakticky zapovězena. Jistoty, o něž se tito novinářští dinosauři dlouhá léta opírali, se pomalu, ale jistě bortí. Někteří z nich možná cítí úzkost a paniku a ke slovu se dostávají emoce maskované za „zdravý rozum“.

Je to paradox: tito privilegovaní lidé se nemají čeho bát, neboť nikdo nevolá po jejich lynči nebo vyřazení z veřejné debaty; požadujeme pouze, aby se drželi faktů. Pokud mají dojem, že se s klimatem nic výjimečného neděje, nechť svůj názor klidně prezentují dál. Solidní sdělovací prostředky by ale podle mého názoru neměly poskytovat prostor lžím vydávaným za relevantní fakta. Čeští komentátoři přece s vážnou tváří nikdy nebudou tvrdit, že je země kulatá. Proč tedy šíří bludy a hlouposti, které věda dávno vyvrátila? Je zatím strach, panika a naprostá ztráta orientace v nepřehledném světě. Nakonec budou tito dinosauři zapomenuti.

Potíž je však v tom, že klimaskeptikové v rukou stále drží obrovskou moc a vedou lidstvo do propasti. Nejedná se přitom o laciný chiliasmus, vždyť nikdo neříká, že za deset či padesát let nastane konec světa. Budeme-li však v nastalém kurzu pokračovat, věci se nám brzy vymknou z ruky a my budeme jen bezmocně přihlížet pohromám nevídané frekvence a intenzity.

Není vyloučeno, že nakonec i mocní nakonec pochopí, že obnovitelné zdroje energie (OZE) jsou takřka jedinou záchranou, kterou máme tvář v tvář klimatickému rozvratu k dispozici. Leč OZE jsou dvojsečnou zbraní. Obří koncerny, banky a politikové je mohou využít tak, aby dysfunkční politický systém zůstal netknutý. Na druhou stranu jsou OZE skvělou příležitostí k pozitivní přeměně naší choré společnosti, již deformuje příjmová nerovnost a další chronické neduhy. Tak kupříkladu Nový zelený úděl, jenž má podporu progresivních amerických zákonodárců, počítá s vybudováním bezuhlíkové veřejné dopravy, s garancí veřejného zdravotního pojištění či důstojného bydlení apod. A přesně tato opatření nahánějí privilegovaným hrůzu.

 

1
Vytisknout
6911

Diskuse

Obsah vydání | 6. 8. 2019