Sicilští rybáři riskují vězení zachraňováním uprchlíků: "Žádná lidská bytost by se k nim neobrátila zády"

3. 8. 2019

čas čtení 4 minuty
 

Otec a syn popisují, jaké to je, když slyšíte v noci  zoufalé volání v moři - v Itálii, která se chová vůči uprchlíkům stále krutěji



Kapitán Carlo Giarratano se dvakrát nerozmýšlel, když koncem minulého měsíce během nočního rybaření u libyjských břehů slyšel zoufalé volání o pomoc od padesáti migrantů v člunu, jemuž došel benzín a začal nabírat vodu. Šestatřicetiletý Sicilan žije podle zákonů moře. Doplul k migrantům a nabídl jim veškeré jídlo a vodu, které měl. Zatímco jeho otec Gaspare koordinoval pomoc z pevniny, Carlo čekal téměř 24 hodin na loď italské pobřežní stráže, která nakonec převezla migranty do Sicílie.


Zprávy o této záchraně uprchlíků se rozšířily po celém světě, nejen pro to, že to bylo lidské, ale i proto, že to bylo odvážné. Od té doby, co ultrapravicový italský ministr vnitra Matteo Salvini uzavřel italské přístavy pro záchranné lodi s uprchlíky, Giarratanovi věděli, že záchrana uprchlíků může vést k obrovské pokutě nebo i k jejich uvěznění. Ale pokud by se octli v téže situaci, říkají, udělali by to znovu, třeba tisíckrát.

"Žádný námořník by se nikdy nevrátil do přístavu bez jistoty, že zachránil ty životy," zdůrazňuje Carlo, jehož rodina se plaví po Středozemním moři už čtyři generace. "Kdybych ignoroval to volání o pomoc, neměl bych už nikdy odvahu vydat se znovu na moře."


Rybáři v sicilském městě Sciacca jsou jediní, kteří mají právo nosit, bosí, tunu vážící sochu madony deel Soccorso během náboženských průvodů. Podle legendy byla ta socha nalezena v moři, a proto je moře božské. Nedodržovat zákony moře znamená pro Sicilany protivit se Bohu.

V červnu 2019 schválila italská vláda "zákon", připravený Salvinim, který trestá nevládní organizace, které by přivezly do Itálie na záchranných člunech migranty, pokutami až 50 000 euro a možným vězením.

!Lhal bych vám, kdybych vám řekl, že jsem si nemyslel, že mohu skončit ve vězení, když jsem viděl ten potápějící se člun," říká Carlo. "Ale upřímně jsem věděl, že špatné svědomí by bylo horší než vězení. To zoufalé volání o pomoc by mě pronásledovalo do smrti, a možná i po smrti.

"Hodili jsme jim kyblík, aby mohli z člunu vylévat vodu. Neměli jsme moc jídla - ale oni to potřebovali víc než my. Pak jsem informoval úřady. Řekl jsem jim, že neodpluju, dokud nebude poslední migrant v bezpečí. To je to, co my námořníci děláme. Když jsou lidé na moři v nebezpečí, zachraňujeme je, a neptáme se, odkud jsou, nebo jakou mají barvu kůže."

Malta byla nejbližší zemí Evropské unie, ale maltská pobřežní hlídka na SOS nereagovala. Míjely hodiny a horko začínalo být nesnesitelné. Z pevniny Gaspare požádal Carla, aby čekal, a on sám se obrátil ne tisk. Věděl totiž, že jeho povinností není jen zachránit ty uprchlíky, ale i svého syna.

"Rád bych věděl, jestli alespoň jeden z našich politiků někdy slyšel zoufalé volání o pomoc na vysokém moři uprostřed noci," říká Gaspare. "Zajímalo by mě, co by udělali. Žádná lidská bytost - námmořník nebo kdokoliv jiný - by se nemohl obrátit zády."

"Neměli záchranné vesty ani potraviny," říká Carlo. "Došly jim pohonné hmoty a jejich nafukovací člun by za pár hodin splaskl. Jestliže se rozhodnete přeplout moře za takovýchto podmínek, pak jste ochotni zemřít. Znamená to, že to, před čím utíkáte, je ještě horší peklo."

Carlo dorazil do města Sciacca následujícího dne. Město a italská média ho přivítala jako hrdinu. Skromný a rezervovaný, Carlo odpovídal na jejich otázky.

"Nechci být hrdina, dělal jsem jen svou povinnost."

"Když byli migranti bezpečně na palubě lodi pobřežní stráže, všichni se k nám obrátili s gestem vděčnosti, s rukama na srdci. To je scéna, kterou si s sebou ponesu po celý zbytek svého života, a ta mi umožní čelit každý den moři bez lítosti."

Podrobnosti v angličtině ZDE

 

0
Vytisknout
7238

Diskuse

Obsah vydání | 8. 8. 2019