Vzpomínám si, jak na nejmenovaném úřadě před mnoha lety jeho velmi "militantní starostka" nařídila v rámci boje proti ubytovnám ranní razie za přítomnosti cizinecké policie, těžkooděnců, sociálních pracovníků, úředníků živnostenského a bytového odboru a pochopitelně místní televize…V půl páté ráno tato akční politička vyrazila do ubytovny oblečená ve stylových maskáčích s výkřikem: "Jsem starostka … ihned otevřete" a dováděla vyděšené klienty k srdečním záchvatům.

Ano, takto si municipality mnohdy představují sociální práci v terénu, jakési akční šetření, kde se na místě všichni vše dozvědí, uvidí, zapíšou a vyřeší, nejlépe přímo v bytě.

Mnohaletá praxe sociální práce a možná již několik tisíc absolvovaných sociálních šetření mne však přesvědčily o naprostém opaku. Do bytů občanů se má podle mých zkušeností chodit spíše méně. Já nejraději chodím sám, vždy co nejlépe nachystán a připraven od stolu a počítače své nudné kanceláře - s co nejvíce informacemi o klientech, abych je v jejich přirozeném prostředí co nejméně zatěžoval svojí přítomností.

Sociální práce totiž potřebuje hlavně jasné a účinné "páky pomoci" a také je nutno znát meze své kompetence. Zejména v této bezprecedentní době, kdy do českých měst prchají statisíce ukrajinských občanů před brutální ruskou agresí, která začíná překonávat svojí bestialitou vůči civilnímu obyvatelstvu veškeré scénáře možného vývoje.

V této chvíli potřebují váleční uprchlíci zejména dvě věci. Rychlou finanční pomoc (bez zbytečné byrokratické zátěže, mimo režim přetížených ÚP, měla by to být netestovaná, opakovaná dávka na základní přežití) a druhou věcí je ubytování. V současné ČR bez zásahu státu do vlastnických práv spekulantů s byty naprosto neřešitelný problém. Současná výše nájemného totiž neumožní nízkopříjmovým pracujícím ženám s dítětem a osobou v důchodovém věku (více než 80 procent uprchlíků jsou právě tyto osoby), zaplatit tržní nájemné bez příspěvku na bydlení, který již v těchto měsících kolabuje a není včas vyplácen ani českým občanům.

Tyto dvě primární věci lze řešit naprosto bez klientů, je to otázka rychlého, politického rozhodnutí, najít shodu v zastupitelstvu, jednat se státem o kompenzacích, případně změně zákonů s vládou a zákonodárci.

Přesně toto totiž sociální pracovník čeká od politické reprezentace, jsou to tolikrát zmiňované NÁSTROJE SOCIÁLNÍ POLITIKY. Bez nich zůstáváme jen hodnými pěšáky na politické šachovnici různých zájmů. Kdo to však politikům řekne?