Monitor Jana Paula: Postavte nepříteli most třeba ze zlata, aby měl kudy odejít (Alexander Makedonský)

14. 3. 2022

čas čtení 11 minut
Aneb o psychologii vůdců s Janou Bryjovou

Jan Paul: Paní Bryjová, všichni víme, že Putinova intervence na Ukrajině vyvolává kromě vlny solidarity i obavy. Strach ale omezuje rozumnost, a expanduje obvykle do extrémů, třeba do zbrklých řešení. Pojďme se na problém podívat čistě z hlediska psychologie, bez morálních kontextů, a citového angažmá, jak by podle Vás měli jednat politici v této krizi, pak ti, co rozhodují o vojenských věcech a jak by k Ruské agresi, která může způsobit světový konflikt, měli přistupovat lidé?

Jana Bryjová: Jde o to, jak zvládáme stres, jak reagujeme na nejistotu. Zažívám analogický pocit se situací před dvěma lety, kdy jsme byli ohroženi virem. Z mého pohledu je zcela zásadní náš vnitřní postoj, naše vlastní životní filozofie jak rozumíme my sami světu, jak rozumíme svému místu ve světě. Jakou hodnotu má pro nás život a za co stojí umírat? Dotýkáme se ontologických otázek bytí. Tady už nemáme kam couvnout. Stojíme tváří v tvář surové realitě a hledáme odpovědi. Každý sám za sebe. Každý na místě, kde zrovna stojí, kam ve svém životě došel. Podle toho, jak vnímáme svůj vnitřní svět, vyhodnocujeme i vnější události. Odpovědi budeme zažívat v budoucnosti, pokud ji sami nevymažeme. Každopádně bychom měli zůstat bdělí a opatrní v našich soudech a rozhodnutích. Psychoanalýza nás učí, že to, co vidíme, je jen nepatrným ostrůvkem v oceánu nepoznaného.

Jan Paul: Pokud je pro vyhodnocování obtížných situací zásadní náš vnitřní postoj, naše vlastní životní filozofie jak my sami rozumíme světu a jak rozumíme svému místu ve světě, tak to předpokládá schopnost kriticky myslet. Avšak člověk si vytváří svoji filozofii nejen díky zkušenostem, ale také z informací, které jsou mu k dispozici. Kritickému myšlení se lze učit, avšak za předpokladu dostupnosti nejen věrohodných informací, ale i jejich vyváženosti. Svobodná společnost je společnost lidí, kteří si tvoří názor sami, který není lidem vnucován. To samozřejmě neznamená, že lze beztrestně šířit informace, které míří na důstojnost člověka, ale máme tendence s vaničkou vylévat i dítě. Vztaženo analogicky k pandemii, bojím se, že zase přestáváme „šít roušky“, a začínáme se radikalizovat. Co si o tom myslíte?

Jana Bryjová: Ocitáme se v babylonu proměnlivých informací, kde se snadno můžeme ztratit. Moderní mediální technologie nás vtáhnou „live“ do vojenských operací, ale nic to nemění na skutečnosti, že věrohodnost toho, co vidíme, může – opakuji může - být relativní. Hybridní válka, má obrovský dopad na formování našich postojů. Zažíváme paradox, svět se nám přiblížil na dosah a současně se stal méně věrohodným. Při vyhodnocování dění kolem sebe máme k dispozici jen jediný aparát a tím jsme my sami. Způsob, jakým vyhodnocujeme informace, jsou závislé na naší psychické výbavě. Každý z nás má své „locus minoris“ v jazyce analytické psychologie jsou to komplexy jako místa zvýšené citlivosti. Čím méně jich známe, tím více nás ovládají a způsobují distorze ve vnímání reality. Uvedu příklad. Pokud má někdo pocit, že je celý život přehlížen, a živí v sobě ublíženecké postoje, bude reagovat ostražitě a podezřívavě při neutrální události, kterou bude vyhodnocovat jako ohrožující. Čím méně si je vědom svého komplexu, tím budou vnější projevy jeho chování radikálnější. Bude nekompromisně prosazovat své vidění reality a vehementně útočit na odlišný názor.

Jan Paul: Vím, že to jde obtížně, ale odmysleme si nyní utrpení lidí, kteří jsou oběťmi Putinova „nekompromisního prosazování vidění reality“, které přetavil do agrese vůči Ukrajině. Putin je v tuto chvíli strůjcem tohoto utrpění, a na opačné straně je napadený národ se svým presidentem Zelenským, který na agresi Putina reaguje tím, že se brání. Vezměme si z toho model dvou proti sobě stojících rozhněvaných vůdců, z nichž jeden v době existence nukleárních zbraní může rozhodovat o bytí či nebytí nejen svého národa. Máme tu na jedné straně Putina, vůdce schopného všeho, a vůdce Zelenského, který je ochoten kromě svého života vsadit vše, a možná i osud lidstva, neboť si musí být vědom rizika, plynoucího ze zapojení NATO do války. Do jaké míry mohou Putin a Zelenský projevy Vámi zmiňovaných komplexů regulovat? Jakou roli zde hraje jejich Já, či Ego a vůle?

Jana Bryjová: Pohybujeme se na poli psychologie, tedy uvažujeme o motivech jednání bez nároku na morální hodnocení. Je nanejvýš prospěšné pro každou lidskou bytost, o to více pro státníky disponující velkou mocí, znát své nevědomé komplexy, nevědomé, dynamické síly v duši. Takové poznání vede k náhledu a kontrole našeho jednání. Situace je však mnohem komplexnější. Aktuální vůdci na scéně života hrají svůj part, ale pokud by k tomu nebyly vhodné podmínky, jejich hlas by se nedočkal tak ohromné ​​odezvy, jak to vidíme v současnosti na Ukrajině. Také národy mají své kulturní komplexy. Jsme svědky obrovské vnitřní síly nevídaných rozměrů. Odhodlanost Ukrajinců bojovat se ale nezformovala v posledních dnech. Ukrajinci jsou sjednoceni kolem základního tématu práva na svébytnost. V tomto odhodlání nebojují jen o svou budoucnost. Sčítají se v něm všechny předchozí ztráty a utržené rány a příkoří zapsané v jejich historii, kolující v krvi předků, předávané z generace na generaci. Ta síla má archetypální povahu a z povahy archetypu vyvstává, že je bipolární. Obsahuje v sobě jako světlo a naději, tak utrpení a destrukci. S tím musíme počítat.

Jan Paul: Osobně jsem skeptický k patosu heroismu. Zdá se, a mediálně je to tak presentováno, že věc Ukrajiny je i věcí civilizovaných lidí, to je ideový narativ konfliktu. Většina lidí to tak cítí, ale ani většina neznamená všichni. Moje skepse k patosu hrdinství pramení z obavy, že hrdina se příliš soustřeďuje sám na sebe v tom smyslu, že on je ten, kdo vede národ za „spravedlivý boj“. Ta hesla známe z historie. Vůdce, který se nevzdá, inspiruje, a to i za cenu smrti svých lidí. Vůdce – obránce se ale také dovolává solidarity a pomoci světa, takže do konfliktu může strhnout i ostatní státy. Moje otázka: Do jaké míry mohou ti, co pomáhají hrdinovi, zvažovat své vlastní svébytné zájmy? Mají státy světa právo zvažovat všechna rizika plynoucí z jejich pomoci? Kde je ta hranice, kterou už nelze překročit? Co lze vlastně vsadit, a co už ne? Představme si lékaře z Čapkovy Bílé nemoci, který vynalezl lék proti nemoci ohrožující lidstvo, a fanatický dav mu ampulku s lékem pro diktátora rozšlapal. Ta situace se může opakovat kdekoliv v jiných případech.

Jana Bryjová: To jsou zásadní otázky. Hrdina – obránce může být vtažen svou rozhodností či dokonce neoblomností ega k nepředvídatelným věcem. Archetyp hrdiny má velkou přitažlivost. Oslovuje ukryté mocenské touhy a vytváří prostor k identifikaci. Otázka po respektování svébytnosti v názorovém vyhranění je velmi aktuální. Státy světa samozřejmě mají právo a povinnost zvažovat všechna rizika plynoucí z jejich pomoci. Můžeme to vnímat jako paralelu zralého postoje jednotlivce, který se umí vymezit vůči masovosti. Myšlenka C.G. Junga, kterou vyslovil před 60 lety, ani dnes neztrácí na aktuálnosti:„Světové dějiny začínají u jednotlivce. Člověk, který je v konfliktu se sebou, nakonec vyhlašuje války. Člověk, který je se sebou v míru, který se přijímá, přispívá nekonečně malým dílem k dobru vesmíru. Řešte své soukromé a osobní konflikty a budete jednou miliontinou miliontiny snižovat světové napětí. Ani po dvaceti letech nejsou zhojené rány z občanské války v Jugoslávii. Zlo plodí zlo. Nenávist se zapisuje do srdcí zraněných lidí. Opuštěné děti dnes stojí v bodě zero, odkud se bude odvíjet jejich budoucnost. Věřím, že nám dnešní realita nezamlží jasné vidění, ale otevře srdce k soucitu, lásce a empatii. Už si nemůžeme dovolit dělat reparát.

Jan Paul: A právě ta nepředvídatelnost vytváří nejistotu. Společnosti pak zbude jen útěcha slabé víry, že ti, co rozhodují, mají kolem sebe alespoň minimum rozumných lidí. Vůdce obránce by tedy měl vědět, že pomáhající státy mají právo, a povinnost zvažovat všechna rizika své pomoci a z toho vyvozuji, že by je neměl ničím vydírat. Je naprosto nutné hovořit ve vážných situacích zcela otevřeně, zvláště ve společnostech, které se deklarují jako demokratické. Je nutné netajit žádná rizika a možnosti. Říká se, že nikdy není pozdě, ale dialog je vždy o nějaké míře kompromisu. Lze předpokládat, že vůdcovo ego získává v krizových situacích dominanci, nějakým způsobem zbytní. Vůdce obránce, stojící v čele bojujícího národa, má jediné odhodlání, ubránit se. Vůdce agresor, přesvědčený o správnosti agrese, má jedinou ctižádost, udělat vše, oč mu jde. Zelenský i Putin jsou v extrémní situaci zbytnělého ega podporovaného vědomím, že na jejich straně je pravda. Položím kacířskou otázku: Co bychom mohli v této komplikované situaci udělat pro Putinovo zbytnělé ego? Alexander Veliký řekl: Postavte nepříteli most třeba ze zlata, aby měl kudy odejít.

Jana Bryjová: V extrémních životních situacích jsme zaplaveni silnými emocemi, ztrácíme důležitý odstup a potřebný náhled. Myšlenka Alexandra Velikého o stavění mostů mi je blízká. Únikový most umožňuje protivníkovi opustit bojové pole se ctí. Co bychom mohli v této komplikované situaci udělat pro Putinovo zbytnělé ego? Jistý čas jsem pracovala v manželské poradně. Často jsem se spolu s partnery ocitala uprostřed emočních bojů. Pokud se brali oba partneři příliš vážně a navrhované ústupky – tedy stavění mostů – vnímali jako projev slabosti, vedlo to k naplnění katastrofických scénářů, na které doplatily nejčastěji jejich děti. Efektivnost terapie vždy závisela na tom, zda je alespoň jeden z partnerů natolik mentálně zralý, aby dokázal udělat ústupek v zájmu dětí. Tedy to, co se jevilo na první pohled jako slabost, bylo naopak projevem vyspělé síly.

Jan Paul: Paní Bryjová, děkuji Vám za rozhovor.



1
Vytisknout
5537

Diskuse

Obsah vydání | 17. 3. 2022