Ekonomie s hodnotou a bez hodnoty

13. 11. 2025 / Pavel Urban

Nevím, kolik z těch, kteří k tomu okénku chodili pro výplatu pravidelně, ten leták četlo. A kolik jich pochopilo jeho obsah. Státní statky nebyly ani v těchto dobách útočištěm české inteligence. Podobné plakáty navíc splývaly s běžnou propagandou, kterou běžný člověk ani nevnímal. Nicméně snahu ekonomicky vzdělávat lid normalizačnímu režimu upřít nelze.

Tomu odpovídala marxistická ekonomie tak, jak jsme se ji učili. V první kapitole bylo vysvětleno, že zboží má dvojí hodnotu. Jednak užitnou hodnotu, kterou je často obtížné vyčíslit, ale která je rozhodující pro zákazníka a spotřebitele. A hodnotu, což je množství práce potřebné k vytvořené této užitné hodnoty. (Pokud zde budu nadále psát o "hodnotě" bez bližšího určení, pak budu mít na mysli právě tuto, klasicky ekonomickou, hodnotu.) O marxismu jsem později četl, že co je na něm původní, není dobré, co je na něm dobré, není původní. Možná je to pravda. Ale tohle původní nebylo.

Byla to ideologie. Ale i praktická zkušenost. Když se bolševici v roce 1917 zmocnili v Rusku moci, ekonomické otázky moc neřešili. Tak jako většina revolucionářů, i oni považovali za tak nějak samozřejmé, že změní to, co změnit chtějí, a to ostatní bude fungovat jako předtím. Jen to už nebudou řídit buržousti, ale lid. Ti vzdělanější věděli, že zdrojem hodnot je lidská práce. V novém režimu budou lidé pracovat, protože budou pracovat na sebe. Nebo je k tomu ve jménu revoluce donutíme. Výsledkem byl válečný komunismus. Který ovšem moc úspěšný nebyl. Když se bolševikům vzbouřili i jejich někdejší pretoriáni (námořníci z Kronštadtu), pochopil i Lenin, že tudy cesta nevede. Válečný komunismus byl nahrazen "Novou ekonomickou politikou", která povolovala soukromé podnikání. Sovětský svaz tak nastoupil podobnou cestu, jako později Čína po smrti Mao Ce-tunga.

Že po ní daleko nedošel, byla zásluha soudruha Stalina. Ten totiž, jako jediný z galerie alternativců, dokázal vybudovat systém, který zajistil nutné i bez kapitalismu. Za strašlivou cenu. Ale zajistil. Základem bylo pochopení, že spotřebovat, ať už jakkoli, lze jen to, co se vyrobí. A tu výrobu musí zajistit lidé a jejich vedení. Systém sám nezajistí nic.

V časech československé normalizace byl už budovatelský patos Stalinovy éry dávno vyvanulý. Naši generaci už většinou nestál ani za parodování. Ale ono základní pravidlo zůstávalo. V polovině osmdesátých let se ukázalo, že snaha zlikvidovat pověstné fronty na maso byla v případě vepřového až příliš úspěšná. Co s přebytky, které bylo nutno draze skladovat? (Vypomohli polští soudruzi, ale ani tak to nebylo ideální.) Logické by bylo vepřové na čas zlevnit. Takový návrh skutečně padl. Byl zamítnut s tím, že lidem by pak zbývalo příliš mnoho peněz. 

To nezní příliš sociálně. Zvlášť pokud byli skutečně jako nežádoucím způsobem zbohatnuvší skupina přímo jmenováni důchodci. Skupina, která nikoli náhodou v soudobých asociálních vtipech hrála roli, jakou v těch dnešních hrají bezdomovci. Jenže soudruzi neměli na vybranou. Za socialismu se nedalo investovat ani do reálné ani do virtuální ekonomiky. Pokud by lidé měli více peněz, aniž by vzrostla nabídka zboží, znamenalo by to inflaci. Otevřenou (úřední zdražení ostatního zboží) nebo skrytou (shánění, fronty, větší investice do úplatků či známostí kvůli zboží, které předtím bylo normálně dostupné nebo jen mírně nedostatkové). V každém případě by to legitimitu normalizačního režimu poněkud nabouralo. Pokud o tom někdo pochyboval, stačil pohled do sousedního Polska. Kde se soudruhům rovnováhu mezi výrobou a spotřebou udržet nepodařilo. 

Pak čas oponou trhnul. "Reálný socialismus" padl a vrátili jsme se ke kapitalismu. Systému, kde jsou politická a ekonomická vláda odděleny. Takže zájemci o vládu či vliv politický (včetně levicových alternativ) mohli ekonomii přenechat ekonomickým vládcům. Navíc, kapitalistická ekonomika je přebytková. To znamená, že králem už není ten, kdo něco nabízí, ale ten, kdo je schopen platit. (Neplatí to pokaždé, ale většinou ano.) To budí dojem, že prací a výrobou není třeba se zabývat. To se zajistí samo. 

Co to doopravdy znamená, jsem si uvědomil nedávno až po diskusi s panem Prokešem (pod článkem ZDE). Kdo chce, může si tu diskusi přečíst celou. To skutečně podstatné tam ale tak trochu zapadá. Pokusím se to zkrátit do následujícího dialogu:

Prokeš : Produkce se nemusí zaplatit. Nejjednodušší příklad neplacení je třeba slunce, vítr, voda, příroda - neprodukují energie, potravu? A platíme slunci, Zemi...? ... Pokud za produkci považujete to, co VYPRODUKUJE člověk, pak máte samozřejmě pravdu. Já měl na mysli něco, co člověk potřebuje (nebo často taky - bohužel - nepotřebuje) k životu.

Urban : Produkce je výroba za určitým účelem. Zdroj pak to, co k této produkci potřebujeme. Pokud jsem majitelem lesa nebo dřevorubcem, jsou pokácené stromy pro mě produkcí, pro pilu zdroj. Pila z nich nařeže desky, což je pro ni produkt, pro odběratele zdroj atd. Nakonec skončíme u člověka, který si v obchodě koupí stůl do kuchyně a to už je jenom zdroj. Můžeme tedy sluneční svit, vítr atd. považovat za produkci? Z filozofického hlediska, a možná i teologického, by se o tom dalo uvažovat. Ale z ekonomického hlediska to nedává smysl. Protože tyto zdroje nevyžadují lidskou práci. A za lidskou práci se musí platit. I otrok musí minimálně dostat najíst. A z ekonomického hlediska je velký rozdíl mezi zdrojem, za který platit nemusíte a mezi zdrojem, za který platit musíte. Proto je dobré rozlišovat mezi zdrojem a produkcí. Abychom nepřehlíželi tento rozdíl.

P. : Já považuji celkem za zbytečné o něčem mluvit třeba jako zároveň o zdroji i produktu. Dokonce i pro stejnou osobu, jak jste uvedl.

Uvažovat o něčem zároveň jako o zdroji i produktu pro stejnou osobu obvykle skutečně nemá smysl. Při dělbě práce mezi různé subjekty je ale tato podvojnost základem ekonomických vztahů. Vyplývá to z v úvodu zmíněné duality hodnoty a užitné hodnoty zboží. Pokud pan Prokeš nehodlá uvažovat o něčem jako o zdroji i produktu zároveň, říká tím fakticky, že se nehodlá zabývat hodnotou. A tedy ani lidskou prací ve zboží obsaženou. Jeho problém začíná až u distribuce užitné hodnoty. Jejíž cena je nezávislá na tom, jestli se na jednotku užitné hodnoty spotřebovala hodina lidské práce nebo hodin deset. Ne, že by to bylo úplně jedno. Ale to je problém systému. 

Chvíli mně trvalo, než jsem tuhle mně cizí logiku pochopil. Když mně to konečně docvaklo, začalo to celé konečně dávat smysl. S panem Prokešem a podobně uvažujícími si nemohu rozumět, ani když se o to budeme oboustranně snažit. Ve světě bez hodnoty část mých ekonomických argumentů ztrácí smysl. Některé další se stávají druhořadými. A, naopak, některé argumenty pana Prokeše se v mé ekonomii stávají buď druhořadými nebo je jejich platnost omezená. Například peníze. Ty jsou ve světě s hodnotou velmi důležité. Alfou a omegou všeho ekonomického ale přece jen nejsou.

Pro mě a pro další vyznavače hodnoty je hlavním zdrojem užitné hodnoty lidská práce. Pro lidi bez hodnoty je to systém. Jak to ten systém dělá, vědět nemusíme. Podobně, jako k tomu, abychom se ohřáli na slunci, nemusíme znát termojadernou reakci. Nebo, což je v tomto případě lepší analogie, k tomu, abychom mohli řídit auto, nemusíme vědět, jaký motor, převodovku atd. máme pod kapotou. Nemusíme dokonce ani vědět, že tam něco takového je. Stačí umět pracovat s volantem, pedály a dalšími ovládacími prvky v dosahu řidiče. Plus pár praktických zkušeností, jako třeba že není dobré brzdit v zatáčce ve velké rychlosti.

Z odlišně vnímaného zdroje užitné hodnoty vyplývají dva zásadní rozdíly. Za prve, moderní peníze můžeme vygenerovat z ničeho. Lidskou práci vygenerovat z ničeho nelze. Za druhé, systém je vehikl, se kterým bychom měli pracovat tak, aby nám dnes i v budoucnu složil co nejlépe. Vůči němu samotnému ale žádnou odpovědnost nemáme. Systém žádný cit nemá. Člověk jako tvůrce užitné hodnoty, tedy člověk pracující, cit má.

Svět bez hodnoty má své výhody. Například jeho vyznavači se mohou cítit jako sociálnější, než lidé ze světa s hodnotou. Což je pravda minimálně potud, že ve světě bez hodnoty nemusíme řešit dilemata typu, zda zaplatit drahou léčbu jednomu smrtelně nemocnému dítěti nebo za stejné prostředky zaplatit léčbu pěti stům diabetiků. Ve světě bez hodnoty budeme mít na obojí; přinejmenším nemáme důvod myslet si opak. Ve světě bez hodnoty také nemusíme zvažovat, zda k pokrytí těchto a dalších potřeb společnosti bude dost nadpráce. Jinak řečeno, zda lidé budou ochotni pracovat dostatečně intenzivně za dostatečně nízký příjem. Protože ve světě bez hodnoty není vazba mezi lidskou prací a disponibilní užitnou hodnotou. Nebo je, ale nelze ji vyčíslit. Což prakticky znamená totéž.

Absence viditelných ekonomických limitů znamená, že co je možné technicky, je možné i politicky. Můžeme třeba tvrdit, jako jeden z dalších obhájců levicových alternativ, že technologie dnes umožňují zajistit důstojný život pro každého. Technologie možná. Ale není limitujícím faktorem práce lidí s těmito technologiemi pracujících? Ve světě bez hodnoty nelze na tuto otázku dostat odpověď. Tudíž si ji nebudeme ani klást.

Svět bez hodnoty má ale také jednu nevýhodu. Pokud v něm žijete, nemůžete vládnout. Pokud vládnete, tak se výše uvedeným dilematům a omezením nevyhnete. Budete-li vůči sobě poctiví, tak nakonec zjistíte, že nežijeme ve společnosti bohaté, ale chudé. Že produktivita práce sice roste, ale potřeby společnosti (což není totéž, jako potřeby jednoho jejího člena) rostou rychleji. Že nemáme dost práce na to, aby vytvořila požadovanou užitnou hodnotu. Generováním peněz, ať už v jakékoli formě, zaplatíme další práci a tím tuto nerovnováhu můžeme aktuálně vyrovnat. Ale za cenu dalšího nároku na užitnou hodnotu v budoucnu. Tohle, a ne kapitalistický systém, je hlavním zdrojem rostoucí zadluženosti. Zdrojem, který žádná reforma a žádná revoluce nevyřeší, pokud nebudou doprovázeny razantním zvýšením produktivity práce - nebo stejně razantními škrty.

Zodpovědná levicová politika v takovémto světě znamená stanovit si žebříček priorit a postupovat podle něj. Na tohle máme, na tohle ještě taky, na tohle už ne. To znamená chovat se vůči těm, kteří se ocitnou, často bez vlastní viny, na konci tohoto žebříčku způsobem, který by v lepších časech byl považován za asociální. Přijmout logiku, ve které argumenty "je to zapotřebí" a "oni si to zaslouží" nejsou definitivní. Lze je přebít protiargumentem "ale my na to nemáme, protože musíme zajistit důležitější věci". Pro sociálně cítící lidi, kteří na tohle nejsou zvyklí, by tato představa byla podobně odporná, jako ekonomický liberalismus. Možná ještě odpornější. V ekonomickém liberalismu se asociálně chovají oligarchové a fanoušci systému. Tady by se požadovalo asociální chování po vyznavačích levice. A ještě k tomu ve jménu jejich ideálů.

Nejen věřící, ale i voliči mohou tomuto rozporu načas uniknout do teorií, sloužících jako politické pohádky. Jenže tahle doba se už evidentně vyčerpala. Dnes vidíme, že chudí přestávají volit levici. S leckdy oprávněným pocitem, že jim stejně nic nedá. Nebo volí Donalda Trumpa. Který jim slíbil cestu k sociálnímu vzestupu namísto žebračenek. Cestu, jejíž uskutečnitelnost zatím praxe neprověřila.

Levici přestává volit i střední třída. Kvůli pocitu, že je levicová politika sdírá z kůže. Je pravda, že je to střední třída, kdo platil, platí a bude platit rozhodující část státních výdajů. Sebeúspěšnější progresivní zdanění to může pouze zmírnit. Je také pravda, že skutečná levicová politika není bojem chudých proti bohatým, jak si mnozí myslí, ale bojem o střední třídu. Získejte střední třídu, a budete mít nějakou formu demokratického socialismu. Jako kdysi v Británii. Ztraťte střední třídu a o ten socialismus přijdete. Jako kdysi v Británii.

Skutečně bohatých je málo. A levici asi stejně volit nebudou. 

Zbývají lidé ze státní a akademické sféry. Zvyklí na to, že jejich práce a její výsledky na jedné a jejich platy na straně druhé jsou nezávislé veličiny. To jsou ti autentičtí voliči dnešní levice. Kteří k pochopení svého života hodnotu skutečně nepotřebují.

To je ovšem trochu málo. Z hlediska idealisty. I z hlediska pragmatika.

P.S. Z výše uvedeného se může zdát, že se snažím udělat z pana Prokeše blbce. Skutečný blbec by se nenamáhal s odpovědí na otázku, která mu nedává smysl. Pan Prokeš se o takové odpovědi pokouší. Nemusí to být odpověď být úplně ideální. Ale je zřejmé, že pan Prokeš používá svoji inteligenci k přemýšlení. Nikoli, jako většina lidí, k tomu, aby přemýšlet nemusel.