Skalní sklepy

2. 5. 2023 / Soňa Svobodová

 

Ani to moc archivů přímo jako takových nebylo, spíš jiné podklady, především různé pověsti a legendy. Tam najdete záhady spíš než v archivech.

Jste známa jako velká milovnice záhad a tajemna, jak k té proměně z právničky v publicistku a tuto milovnici došlo?

Ta proměna proběhla spíš naopak. Záhady a tajemno mě zajímaly od dětství a k tomu jsem pak vystudovala práva.

Prý dokonce máte i své webové stránky na téma záhady, co je na tom pravdy?

Ano, to je pravda – www.zahadno.bloger.cz. A teď koukám, že jsem na ně naposledy psala v březnu roku 2020. S tím, jak se mi objevily jiné možnosti publikování, ztratily dost smysl.

Takže uvažujete o jejich zrušení?

Není třeba, jen ať si tam pěkně visí. Jenom je už neaktualizuju, nedoplňuju.

A má to smysl?

Určitě ano, protože tam jsou informace, které jsem nikam dál „nepřeklopila“ a stále dorůstají noví čtenáři.

Svou první knihu jste vydala před více, jak dvaceti lety. Vzpomenete si ještě občas na ni?

V roce 1998. Samozřejmě, začala jsem ji psát, když se mi rok předtím narodil syn, vydal ji manželův kamarád a manžel byl nadšený, že na obálce má fotku, jejímž je autorem. Já pak byla nadšená už méně, protože vydavatel zkrachoval a nezaplatil mi na honoráři ani korunu.

Ale i přes tuto nemilou zkušenost se tvorbě knih věnujete déle než třicet let, a za tu dobu jste jich vydala pěknou řádku, kde stále nacházíte nové a nové záhady, o nichž se ve svých knihách zmiňujete?

Nebyla to, bohužel, jediná nemilá skutečnost tohoto druhu, ale to už je riziko podnikání. Záhady za to nemůžou. A pokud jde o ně, tak tady především máme něco, čemu říkám „klasický kánon záhad“, to jsou ty záhady, o nichž psali Däniken a Souček, a tam je pořád na čem dělat, ověřovat fakta, zdroje. Ty třeba Souček zásadně neuváděl. Velkým zdrojem „nových záhad“ je především archeologie a potom písemnosti všeho druhu. Problém je ovšem s informacemi z internetu. Těžko ověříte, že to, co se tam píše, třeba, že v amazonské džungli je nějaká záhadná stavba, je skutečně pravda. A na některé záhady člověk narazí i sám, kolikrát stačí jen jiný úhel pohledu a zeptat se: „Proč?“

Často vám záhada také začne košatět pod rukama. Vezměte si třeba Slánskou horu. Z literatury víte, že tam je místo, zvané Obětní místa a že tam se vychyluje střelka kompasu. Zjistíte, že tomu tak opravdu je, natočíte to na mobil. A ptáte se, s čím by to mohlo ještě souviset.

Anebo, drobnost. Podle jedné větičky někde v komentáři na internetu je zmínka, že Ráž jako doktor Solfernus měl v Hrátkách jako doplněk dýku SS. Což se sice nepotvrdilo, protože v barrandovském fundusu sice ten kostým mají, ale dýka se ztratila, ale zato jsem při googlování objevila, že se toto jméno objevuje v nějakém českém středověkém traktátu a že znamená Slunce pekla (složenina sol + inferno). A začíná se vám rýsovat námět na hezký a hlavně zajímavý článek.

Ne nadarmo se říká, že vše souvisí se vším, že?

Přesně tak. Někdy jsou ovšem ty souvislosti patrné jaksi víc, že vás doslova praští do očí, jindy si je uvědomíte třeba až po delší době. A úplně nejlepší jsou ty nekauzální souvislosti, jak jejich teorii vypracoval Carl Jung. Mně se třeba stalo to, že jsem nejdřív získala hrnek se zrzavým kotětem, koncem srpna, a používala ho prakticky denně. A v prosinci mi do života vstoupilo skutečné zrzavé kotě. Když se na to zaměříte, tak nakonec takovéhle náhody/nenáhody začnete pozorovat poměrně často. A vede to i k tomu tzv. magickému způsobu myšlení. Když udělám tohle, stane se tamto, aniž by ty dva úkony mezi sebou měly nějakou materiální vazbu, kauzální souvislost. Takže teď přemýšlím, jaký další hrneček si pořídím…

Ve vaší tvorbě jsou zastoupeny i knihy, na nichž jste spolupracovala se svým zesnulým manželem L. Lenkem a kolegy V. Liškou, V. Šiškou, J. Zemanem a M. Štraubem. Pracujete i v současné době, s některým z nich na nějakém zajímavém námětu?

S panem Štraubem jsme napsali osmidílný cyklus o podzemí v ČR, kde on dodal své výzkumy a já dopsala to okolo a tuhle spolupráci mi nabídl tehdy vydavatel. Myslím, že dnes už je po smrti, už tehdy mu bylo přes sedmdesát a je to dvacet let.

S kolegy Liškou, Šiškou a Zemanem mě do Velké knihy záhad svedla dohromady moje časová tíseň, když se mi naskytla taková pracovní nabídka, že se nedala odmítnout. Dopadla ale nakonec moc hezky, i když nás už dohromady potom žádný společný projekt, až na výstavu o mimozemšťanech v OC Chodov, nesvedl. Občas se však aspoň potkáváme. S manželem Ladislavem Lenkem jsme společně napsali Mimozemšťany v Čechách, kde je popsáno přes dvě stě takových případů. V lednu to budou dva roky, co zemřel.

Tak to je smutné, ale přesto jdete dál a pokračujete i v jeho stopách, z čehož tam nahoře musí mít velkou radost, že?

Pokud věříte v to nahoře, tak jistě. A ano, pokračuju dál, je to moje velká radost a pomáhá mi to i pozapomenout na to smutné.

Působíte také jako překladatelka z angličtiny, jak se vám pracovalo na překladu slavné knihy Kladivo na čarodějnice o více než šesti stech stranách. To pro vás musel být asi jeden z nejnáročnějších překladů?

S tím překladatelstvím už je to dnes čas minulý, nějak mě překlady začaly míjet, nebo jsem spíš začala dávat přednost vlastní tvorbě. Kladivo bylo určitě nejdelší knihou, co jsem přeložila, vyšlo v roce 2000, a byla to, jak se dneska říká, výzva. Ráno jsem syna odvezla k chůvě a odpoledne si pro něj jela, a měla spočítáno, kolik stránek musím denně udělat, abych stihla termín. Internet prakticky ještě neexistoval, takže jen za pomoci slovníků, za 900 jsem si koupila tehdy velký Websterův slovník, a to byla tehdy opravdu investice. Ten text byl také značně sugestivní, až měl člověk někdy pocit, že ty ďábly přivolává.

Takže jste pocítila i nějaké to pověstné „mrazení v zádech?“

Spíš si člověk dává tak nějak víc pozor. Nakonec jediné negativní, co mě tehdy stihlo, byla bolest a následné trhání osmičky, i když na preventivní prohlídky jsem docházela (a docházím) pravidelně, aby se mi právě tohle nestávalo. Je ale také pravda, že jsem si tehdy opatřila a na krku nosila jako přívěsek malý krucifix.

To mi nahráváte na otázku, že jste se nejen při práci na překladu knihy, ale i při všech svých cestách po všech těch záhadných místech, o nichž se ve svých knihách zmiňujete, setkala i s nějakými tajuplnými projevy, které jste pocítila sama na sobě?

Každá návštěva nějakého tajemného místa může být spojená s něčím záhadným, já třeba zažila změnu srdečního rytmu u klobuckého menhiru, kde jsem měla pocit, že ten menhir jakoby pulsoval, ovšem pomaleji, než je běžný lidský tep, a strhával mě do toho svého rytmu. Nebo jsem zažila případ, kdy jsme na jednom místě slyšeli divné zvuky z míst, kde nikdo nebyl, asi čtyři lidé najednou. Není mi ale dáno cítění či nadání proutkařů.

S něčím záhadným se poměrně často potkám v bazarech, kde se dá narazit na opravdu podivuhodné artefakty. Ideálně jediné svého druhu, aby je nebylo s čím porovnat.

Přikládám pár fotek a podívejte se na ně a uvažujte se mnou. Vidíte je jako jedni z prvních, protože jsem je zatím ještě nikde nepublikovala, až teď.

Na první fotce je náhrdelník, zřejmě z kamene, možná aragonitu (?), oblíbeného ve střední Asii. Ten kruhový přívěsek, tenoučký kamenný plátek, má průměr 54 mm a je na něm cosi vyryto. Slunce?

Té druhé věci, co vypadá trochu jako ryba, říkám pracovně „africký bronz“, protože mi tak připadá. Nahoře má očko na zavěšení, celkem je dlouhý 93 mm a může to být „mimozemšťan“ stejně jako dva ptáci zády k sobě. Možná ulovení a svázaní k sobě?

 

No a včera jsem doslova za pár korun získala další dva záhadné kousky. Část náramku či náhrdelníku, část proto, že na náramek je to krátké. Jeden přívěsek představuje mourovatou kočku nebo tygra, ale co je to druhé? Dinosaurus? A ona kočka tu má dva „obličeje“, vpředu i vzadu na hlavě, na každé straně jeden.

 

No a do čtvrtice – mosazný (?) prsten s černým kamenem se zelenými žilkami. Připadá mi jako téměř současná práce vězně nebo vojáka. A nemohl by ten kámen být třeba smolinec? Čím si zrovna takový, ne právě atraktivní kámen, zasloužil zasazení do prstenu? Ale co když je ten třeba podstatně starší? Ze středověku, z doby bronzové?

Ani o jedné z těch věcí nevím nic bližšího, můžu ale jen dodat, že ani jeden kovový předmět není magnetický. A to to vyrobili lidé. A teď si představte, že bychom se měli pokoušet porozumět něčemu, co vyrobili mimozemšťané.

V každém případě, pokud bude mít někdo ze čtenářů nějaký nápad, jak tyto artefakty interpretovat, budu jenom ráda, když se mi ozve.

Ta fota jsou velmi zajímavá. Náhrdelník by mohl být i ochranným amuletem, neboť kruh skýtá ochranu proti zlým duchům, kdežto o kočkách se říká, že jsou „hledači záření“ a ten africký motiv bude, též nějaký bůžek a prsten mi evokuje vršek inckých a mayských pyramid. Co říkáte?

Ano, to všechno je možné. Dokud se nějaká hypotéza nevyvrátí, tak není důvod ji zavrhovat, ale právě naopak. Dík za podnět. Ten kámen v tom prstenu jsem už vzala k mineralogovi a nejde o nic zvláštního, kousek měděné rudy. Možná měl význam jen pro svého majitele, a to už nikdy nezjistíme.

Jste velmi plodná a pracovitá autorka, zbývá vám vůbec čas na relax?

Hezká otázka. S oblibou odpovídám, že odpočívám změnou činnosti, případně, že mozek nemá dovolenou. Ale umím (už) v klidu spočinout, koukat tzv. do blba, ideálně ve vířivce a nechat myšlenky jen tak plynout. Radost a relax mi přináší i sběratelství, konkrétně má sbírka známek s náměty flóry a fauny.

Tak to musí být nádherná sbírka, neboť pár takových známek jsem měla možnost vidět a byla to slovy nepopsatelná krása…

Je to tak. Aspoň pro mě určitě a vítám každý „zubatý“přírůstek.

Leží na vašem psacím stole nějaká další záhadná témata, jímž byste se ve svých dalších knihách ráda věnovala?

Do konce března mám odevzdat rukopis druhého dílu Tajemných míst, kde budou další tajemná místa, která jsem navštívila, a další informace o některých místech popsaných v prvním díle. Lidé někdy říkají, že mají rozečtené čtyři knížky, já mám čtyři rozepsané. Tajné dějiny literatury, o záhadném pozadí známých literárních děl, dále o synchronicitě a nekauzálních jevech, čili že nic není náhoda, a druhý díl Mimozemšťanů v Čechách a možná ještě reálný pohled na naše staré pověsti české, že až tak úplně české nejsou, spíš naopak. Ráda bych se víc ponořila do fascinujícího světa alchymie, ale tam to moc na knížku zatím nevidím. Při volbě témat ale hlavně nezáleží na mě, ale na zájmu vydavatelů. V praxi se také věnuji výkladu snů a nově se chystám na výrobu škapulířů.

A máte na mysli ty, jenž slouží jako váčky na úschovu modliteb, bylin a amuletů?

Ty mé budou spíš takové malé placičky z kousku přeložené kůže s vloženým znamením, magickou pečetí nakreslenou na kousku ručně vyráběného papíru vybranou podle toho, co si dotyčný přeje, aby se v jeho životě objevilo. A mám i jednu univerzální přinášející lásku a bohatství. Toho totiž není nikdy dost.

Děkuji za rozhovor.