Cesta do mentality tradiční medicíny

28. 4. 2023 / Boris Cvek

Jacques Le Goff ukazuje v Kultuře středověké Evropy víru v léčivost rostlin podle analogií: nějaká rostlina je žlutá, proto léčí žloutenku. Ještě hlouběji vniká do této mentality Claude Lévi-Strauss ve své stěžejní knize, kterou jsem četl v novém anglickém překladu pod názvem Wild Thought. Opravdu dokonalý příklad mentality, o níž mluvím, jsem našel ale naprostou náhodou. Koupil jsem si u nakladatelství Paseka svazek Lékařství z cyklu Velkých dějin zemí Koruny české a v balíku jsem objevil přiložený Ediční plán.

V něm je uvedena ukázka právě z toho svazku Lékařství. Zkuste si při jejím čtení položit otázku, jak je možné, že ti lidé vlastně vůbec nepřemýšleli a ani nemohli přemýšlet, zda ten způsob léčby opravdu funguje. Co by to vlastně mělo znamenat v té jejich mentalitě „opravdu funguje“? Generace vzdělaných lékařů používaly napříč Evropou pouštění žilou bez ohledu na to, že to nepomáhá, ba může to zabíjet. Byl to univerzální lék na celou škálu nemocí. Jak se to mohlo stát, to lépe pochopíme právě z této ukázky:

„Vztah církve k alternativní léčbě hezky ilustruje historka z Golčova Jeníkova, která se zachovala v jezuitských pramenech. Na konci 17. století se na člena tamní jezuitské rezidence obrátila stařena s žádostí o zapůjčení klíče od kostela. Na dotaz, k čemu jej potřebuje, odpověděla, že bude léčit těžce nemocné batole koupelí v močůvce, kterou napřed přes klíč přelije. Jezuita to znechuceně odmítl, místo toho požehnal vodu ve jménu sv. Ignáce a dítě se po koupeli rázem uzdravilo (BC: mohlo se uzdravit i bez koupele nebo dokonce navzdory koupeli). Viděno ze současné perspektivy, praktiky léčitelky i jezuity byly v podstatě stejné. Ale v dobových souvislostech to byl jezuita, kdo postupoval zcela racionálně, protože se držel zavedené představy o přírodě a Boží roli v ní. Naopak lidový recept v lepším případě ničím nepomohl, v horším případě se jím podle dobové teologie riskoval zásah ďábelských sil.“