Ukázka z připravované knihy Daniela Veselého "Impérium deziluzí: studená válka pohledem obětí a katanů zahraniční politiky USA"

Kissinger s Nixonem vyzbrojovali pákistánskou generalitu při masakrech v Bengálsku. O rozmachu extremismu a islamismu v Pákistánu na konci studené války

6. 11. 2025 / Daniel Veselý

Pohnutky a požadavky mocenských kruhů ve Washingtonu byly stálé tytéž, které uplatňoval na tom či onom porobovaném státu, zhmotňovaly se v jasném řetězci: v udržení a kontrole nad poválečně nabytou globální moci, kdy „ztráta Číny“ v roce 1949 byla prvním budíčkem. Východ Asie poskytoval USA přístup k tamním surovinám, jakož i ke geopolitickým výhodám a převaze nad jeho rivaly v Moskvě a Pekingu. Teorie domina, tedy teorie obávající se rozpadu Washingtonem kontrolované části světa, skládající se z regionů naprosto nezbytných pro udržení statusu první globální velmoci, platila pro všechny Američany ovládané oblasti a geostrategické uzly bez rozdílu. Bílým domem iniciované vojenské řešení diplomaticky laděných problémů i konfliktů v Asii i jinde si vyžadovalo efektivní součinnost pák vojensko-průmyslového komplexu, před jehož rostoucí mocí už v lednu 1961 ve svém projevu na rozloučenou varoval americký prezident Ike Eisenhower. Musel též existovat ničím nerušený přístup pro převážně americké korporace k nerostnému bohatství takových zemí, jako byla Indonésie. Tyto skutečnosti se v kontextu „indonéského masakru“ z přelomu let 1965 až 1966 staly oslavovanou momentkou v americkém mainstreamovém tisku jako „záblesk světla v Asii“, jak popisovaly někdejší nadšení Washingtonu vzápětí po likvidaci masového hnutí v Indonésii New York Times (207). A neviditelným dechem se hájily vraždy statisíců, možná milionů osob a zničení nadějí a tužeb dalších milionů lidských bytostí.

Washington potřeboval udržet stabilní a příznivě nakloněné investiční klima pro americké podniky a investory v tradičním hájemství Bílého domu v zemích jižně od Rio Grande. Největší paniku ve washingtonských kruzích vyvolala revoluční Kuba, když speciální poradce Arthur Schlesinger v memorandu prezidentovi J.F.  Kennedyho v březnu 1961 identifikoval americkou konkurenci ve spolupráci mezi Havanou a Sovětským svazem, kde očekávání v regionu rostou i v důsledku „šíření Castrovy myšlenky vzetí věci do vlastních rukou“(208). Kdyby latinskoamerické země jedna po druhé následovaly Kubu, rozbila by se dominance Bílého domu v této oblasti na padrť. Monroeova doktrína definuje západní polokouli jako sféru vlivu Spojených států bez vnějších hostilních intervencí. Kennedyho vláda redefinovala modus operandi latinskoamerických armád na obranu proti vnější hrozbě, tj. proti levicovému odporu nadto nabuzeném triumfem Castrových partyzánů, kdy se Bílý dům na svém zadním dvorku obával vypuknutí obdobných rebelií. Washington zvnějšku i zvnitřku sytil vleklé asymetrické konflikty v Kolumbii a Guatemale, podporoval puče v Brazílii nebo Chile, prováděl přímé vojenské intervence v Dominikánské republice nebo na Grenadě či pod záštitou Operace Condor dohlížel na nesčetné politické atentáty a vraždy páchané v Argentině, Chile, Ekvádoru, Paraguayi, Bolívií apod. Studenou éru amerických intervencí ve Střední Americe zakončila dekáda Reaganových státně-teroristických operací v Nikaragui, Salvadoru, Guatemale, invaze Bushe sr. do Panamy ke konci roku 1989 a politická vražda šesti jezuitských intelektuálů, jejich hospodyně a dcery v Salvadoru vražedným batalionem „vytvořeným, trénovaným a zásobovaným USA“ (Chomsky) (209). Ačkoli se o zhoubné úloze Spojených států ve Střední a Jižní Americe informuje poměrně častěji, detailněji a otevřeněji, než tomu bylo dříve  – to ovšem neplatí pro české mediální prostředí – v mainstreamu se tak nečiní systematicky. 

Existují však temné kapitoly poválečné americké zahraniční politiky, které zůstávají více či méně opomíjené. Mám na mysli statisíce politických vražd za americké okupace jižní Koreje a Washingtonem dotované jihokorejské despocie, nebo o něco již známější kapitolu americké zlovůle při logistické, zpravodajské a vojenské podpoře generálovi Suhartovi ve fyzickém ničení jeho politické opozice, zastávající progresivní postoje v otázce pozemkové reformy; vražd jejích pauperizovaných přívrženců v počtu půlmilionu až dvou milionů osob. O spolupachatelství Západu, především Spojených států, Velké Británie i Austrálie, během Suhartovy invaze, okupace a decimace Východního Timoru, kde patrně mohla zahynout pětina obyvatelstva, se toho také běžně nepíše. Tyto nehodící se okolnosti spolehlivě zahluší každoroční mediálně-politické tsunami připomínající méně krvavější zločiny a zvěrstva našich nepřátel, abychom pociťovali falešnou morální nadřazenost a vyjadřovali neustálý souhlas s našimi kriminálními aktivitami, jsme šokovanými svědky až dodnes. Mezi tyto mimořádně odpudivé epizody patří prakticky neznámá, leč nesmazatelná hanba Nixonova kabinetu za pákistánsko-indické války v roce 1971 a spoluvina Henryho Kissingera a Richarda Nixona na masakrech statisíců, možná milionů Bengálců kvůli vyzbrojování genocidní pákistánské armády.  

Spojené státy se staly jednou z prvních zemí, které ustanovily diplomatické styky s Pákistánem. Navázání americko-pákistánských vztahů proběhlo už v roce 1947 a jejich obecnou povahu, jak se jevila v následujících dekádách, můžeme chápat jako svazek stojící na vojenské a ekonomické podpoře Islámábádu ze strany USA (210). Bílý dům chtěl už za úřadování Harryho Trumana na začátku 50. let v Pákistánu vybudovat základnu CIA v Pákistánu, aby mohl realizovat „zadržování sovětského vlivu“, jak velí Kennanova doktrína. Trumanův nástupce v Oválné pracovně Ike Eisenhower si nakonec na pákistánském území v roce 1956 vymínil pronájem letecké základny, aby Bílý dům mohl monitorovat mimo jiné i sovětský program výroby balistických raket. Mezitím Washington a Islámábád podepsaly dohodu o vzájemné obranné pomoci (211).

Když ve všeobecných pákistánských volbách v roce 1970 zvítězil etnický Bengálec z východního Pákistánu, charismatický šejk Mujib Rahmán, znepřátelil si velení armády, jejíž příslušníci pocházeli téměř výhradně z Pandžábu a dalších západních provincií (212). Vojenští představitelé nechovali k Bengálcům žádné sympatie a odmítli uznat Rahmánovo volební vítězství. Dosluhující pákistánský prezident, generál Jahjá Khan, zahájil v březnu 1971 ozbrojeným úderem na východní část Pákistánu (dnes území Bangladéše) brutální represe: orgie vražd a znásilňování trvaly celé měsíce. Násilnosti pákistánské armády se zaměřovaly se minoritu bengálských hinduistů, které Islámábád obvinil ze sympatií k indickému nepříteli. Pákistánští generálové si uvědomovali svou naprosto závislost Washingtonu, co se vojenské a technické podpory týče. Pentagon prakticky vybavil celou pákistánskou armádu: od stíhacích letounů F-86 Sabre až po obrněné, dělostřelecké a pěchotní kontingenty. Pákistánské vojsko rovněž záviselo na dodávkách munice a náhradních dílů ze Spojených států (213)

Novinář a profesor mezinárodních vztahů na Princetonské univerzitě Gary J. Bass je autorem publikace The Blood Telegram: Nixon, Kissinger and a Forgotten. Jedná se o obžalobu bývalého prezidenta Spojených států Richarda Nixona a jeho poradce pro národní bezpečnost Henryho Kissingera za jejich spoluúčast na krvavé lázni ve východní části Pákistánu v roce 1971 (214). Bass na základě rozsáhlého výzkumu nahrávek pořízených v Bílém domě, odtajněných amerických a indických archivních dokumentů a rozhovorů s očitými svědky načrtává traumatický obraz brutálního masakru Bengálců, a zároveň odhaluje pozadí temných zákoutí americké diplomacie. Autor barvitě popisuje hanebný postoj Richarda Nixona a Henryho Kissingera, kteří v průběhu masakrování Bengálců jejich klientem, zcela závislým na americké vojenské technice, zbraních, munici i náhradních dílech, odmítali využít svých zaručeně spolehlivých pák na pákistánskou generalitu, aby zastavila jatka. Duo Nixon-Kissinger sledovalo postranní geopolitické cíle přesně v intencích Kissingerem protežované reálpolitiky. Kissingerovo cynické naplňování geopolitických záměrů Bílého domu se vždy drželo zásady „účel světí prostředky“, nehledě na nesnesitelnou míru mizérie a utrpení milionů lidských bytostí, jež realizace těchto „vyšších cílů“ obyčejně vyžaduje. Toto privilegium, kdy v důsledku prosazování konkrétních politických opatření umírají statisíce, ba miliony, je však vyhrazeno pouze Spojeným státům a jejich klientům a vazalským státům, a nikoliv jejich ideologickým rivalům a sokům. 

Ústředním tématem Bassovy publikace je existence telegramu, který v průběhu běsnění pákistánské armády poslal do Washingtonu tehdejší americký generální konzul v Dháce Archer Blood. Diplomat v telegramu vyjadřuje ohromnou nespokojenost s lhostejností Bílého domu tváří v tvář brutalitě pákistánské armády vůči Bengálcům, při nichž používala americké zbraně. „V areálu kampusu se nacházejí nejméně dva hromadné hroby,“ telegrafoval Blood. „Je tu cítit strašný zápach.“ Podle dělníků, kteří byli nuceni vykopat mrtvoly, se v jednom z těchto hromadných hrobů nalezlo 148 mrtvol. Úředník konzulátu v Dháce odhadoval, že během prvních dvou dnů zásahu bylo zabito nejméně pět set studentů, z nichž téměř nikdo nekladl odpor (215). Blood podrobně vylíčil, jak Pákistán při zabíjení Bengálců používal americké zbraně – tanky, stíhací letouny, obrovská transportní letadla, džípy, zbraně či munici. Dva týdny po vypuknutí vraždění Blood a téměř celý jeho konzulát zaslali do Washingtonu telegram, v němž odmítli provést úkoly, jimiž je jejich nadřízení pověřili. Tento památný telegram představuje snad nejradikálnější příklad odmítnutí zločinné politické agendy, v tomto konkrétním případě zabijácké genocidní politiky mohutně podporované Kissingerem a Nixonem. Diplomat v telegramu označil masakry za genocidu a odsoudil indolenci americké vlády. Duo Nixon a Kissinger Bloodovy horlivé diplomatické apely okázale ignorovalo a nakonec diplomata promptně umlčelo: odvolalo jej zpět do Washingtonu, a pokračovalo v ignorování (a v dalším zprostředkování) vraždění svého váženého geopolitického klienta.

Trestuhodnou neochotu Nixona a Kissingera jakkoli zasáhnout do probíhajícího krveprolití formovaly širší geopolitické důvody, když se USA chystaly využít svou pákistánskou spojku, prezidenta Khana, při sbližování s Pekingem. Byl to právě Jahjá Khan, kdo v červenci 1971 zorganizoval Kissingerovu tajnou cestu do Číny, aby připravil půdu pro Nixonovu triumfální návštěvu Pekingu v únoru 1972. Nixon a Kissinger hodlali dát šachmat Sovětskému svazu tím, že z Číny udělají spojence Spojených států (216). Bass naopak oceňuje enormní úsilí tehdejší indické premiérky Indiry Gándhíové, která poskytla pomoc 10 milionům bengálských uprchlíků, vycvičila bengálské bojovníky za svobodu a pomohla vytvořit Bangladéš tím, že zahájila vojenskou ofenzívu proti vražedné pákistánské armádě. Bassův rozsáhlý výzkum dochází k závěru, že Washington neudělal nic pro to, aby zabránil zabijáckým pákistánským excesům v někdejším východním Pákistánu. Nixona a Kissingera neoblomily varování před genocidou reportovaná do Bílého domu americkými diplomaty, kteří se stali svědky pákistánských masakrů, a ilegálně dál dodávali zbraně pákistánské armádě (217). Nadto Nixona s Kissingerem poháněla hořká osobní nelibost k Indii a zjevné antipatie vůči její lídryni Indiře Gándhíové. Nenáviděli Indii, protože Nové Dillí zaujalo neutrální postoj ve studené válce a mohlo ohrozit jejich pákistánského klienta. Nové Dillí teprve později získalo zbraně od Sovětů, jelikož si je nemohlo obstarat u Američanů. V Nixonových očích představovali Indové vypočítavé a zrádné lidi. Kissinger považoval Indy za nesnesitelně arogantní lidi, kteří to mají pomotané v hlavě. V jedné části nahrávky Nixon rasisticky poznamenává, že Indové si zasluhují velký hladomor (218). Americká vláda dodávala Pákistánu zbraně přes Jordánsko a Írán, přestože právníci amerického ministerstva zahraničí i Pentagonu varovali Kissingera a Nixona před ilegalitou jejich počínání. Washington se ani dokonce nenamáhal pákistánskou generalitu požádat, aby přestala na východě země při vraždění Bengálců používat americké zbraně (219). Spojené státy umožnily svému spojenci v Islámábádu ignorovat výsledky prvních svobodných demokratických voleb v zemi. Ačkoli Nixon s Kissinger disponovali obrovským vlivem na pákistánskou generalitu v každém zlomovém okamžiku krize, neuplatnili žádné kroky k zastavení vraždění. USA nevyhrožovaly Pákistáncům ztrátou americké podpory ani uvalením sankčního režimu. Nixonův kabinet se téměř výhradně spokojil se symbolickými návrhy za zavřenými dveřmi, aby Pákistán zmírnil svou brutalitu – avšak až poté, co po měsících násilností a krutostí bylo jasné, že úder Indie na Pákistán je na spadnutí.

Ale nepředbíhejme. Brutální pákistánský vojenský útok na východní část země měl za úkol zadupat do země prosperující hnutí bengálských nacionalistů ve východní části země. To Rahmána přimělo vyhlásit nezávislost na Islámábádu a vytvoření nového státu Bangladéš. Generál Khan vyhlásil proti rebelantům Operaci Searchlight, již někteří zasvěcenci považují za první fázi genocidy (220). Vojáci 25. března 1971 napadli univerzitu v Dháce, kde pozabíjeli stovky studentů. Pákistánské smrtící čety se potulovaly ulicemi Dháky a za jedinou noc zabily asi 7 000 lidí. A to byl teprve začátek. Během týdne polovina obyvatel Dháky uprchla, přičemž Pákistánci zabili nejméně 30 000 osob. Taktéž druhé nejlidnatější pákistánské město Čitágáon přišlo o polovinu obyvatelstva. Lidé se rozprchli po celém východním Pákistánu: odhaduje se, že v dubnu téhož roku oblastí bezmocně bloudilo třicet milionů lidí, aby uniklo plenící pákistánské armádě (221).Pákistánci po celou dobu podezřívali zdatné mladé bengálské muže z toho, že jsou skutečnými nebo potenciálními bojovníky za svobodu. Tisíce z nich zatkli, mučili a zabili. Nakonec zbavili města a vesnice mladých mužů, kteří buď uprchli do Indie, anebo se připojili k osvobozeneckému odboji. Pákistánská armáda vyhledávala zejména ty muže, kteří by se mohli připojit k odboji, tedy mladé chlapce. Prováděla razie, při nichž zadržovala mladíky, kteří už pak nikdy nebyli spatřeni. Mrtvoly mladých lidí se nacházely pohozené na polích a další trupy plavaly v řekách (222).Vyrojily se zprávy o systematických masakrech v okolí Dháky. Zde prováděly vojenské úřady experimenty s hromadným vyvražďováním na místech, kde je novináři nemohli spatřit. V kdysi prosperující vesnici Hariharpara ležící na břehu řeky Buriganga poblíž Dháky našli katani místo, kde prováděli popravy. Těl se zbavovali jednoduchým způsobem; nechali je unášet proudem řeky. Zabíjení probíhalo noc, co noc. Kati stáli na molu a stříleli na skupiny vězňů brodící se ve vodě. V horkém nočním vzduchu se ozývaly výkřiky, avšak posléze na scénu kleslo ticho. Potom přiváděli nové skupiny vězňů a celý proces se opakoval. Ráno lodníci z vesnice odtáhli na provazech těla do středu řeky. Provazy, kterými byla těla svázána, přeřezali, aby každé tělo mohlo odplout po proudu (223). Tento režim byl v jistých ohledech vražednější než ten, který panoval za komunistů v SSSR, Číně nebo za éry imperiálního Japonska, jak napsal politolog a statistik R.J. Rummel. Pákistánská armáda měla v předstihu připravené seznamy na likvidaci členů bengálských nacionalistů, intelektuálů a hinduistů. V hledáčku katanů se objevovali především bengálští intelektuálové, sůl země. Armáda se rasisticky domnívala, že masové násilí zastraší „rasově podřadné obyvatelstvo“, a brutálně je přinutí k poslušnosti, zejména pokud zabije bengálské lídry (224). Pákistán v prosinci vyprovokoval indický vstup do vražedného konfliktu, kdy se Nové Dillí během 13 dní podařilo porazit genocidní pákistánskou armádu a uspíšit vznik nového státu Bangladéš.

Pákistánská armáda během genocidy po celé zemi zřídila vojenské tábory určené ke znásilňování žen. Oficiální odhady uvádějí počet bengálských žen znásilněných pákistánskými vojáky na 200 000 až 400 000, i když někteří pozorovatelé považují tato čísla za konzervativní (225), a tudíž patrně podhodnocená.To, co v rukou plenících pákistánských vojáků musely zažít bengálské ženy, je jedním z prvních zaznamenaných příkladů znásilňování jako vědomě používané sexuální zbraně ve 20. století. A nezřídka se takto zveličují reálné či dokonce neexistující zločiny nepřítele, abychom získali souhlas k jeho likvidaci. Svědectví jedné z přeživších jménem Jahan zveřejnil list Guardian: „Když se nákladní auto konečně zastavilo, dívky se ocitly ve vojenských kasárnách. Několik měsíců svého věznění Jahan oscilovala mezi životem a bezvědomí, jako by žila v mlze. „Ležely jsme tam jako mrtvoly, jedna vedle druhé. Bylo nás tam 20, možná 30, všechny nás zavřeli do jedné místnosti. Denní světlo jsme viděly jen tehdy, když se dveře se skřípáním otevřely a vojáci napochodovali dovnitř. Pak to všechno začalo….“Systematické znásilňování nepřátelských žen a dívek je už tradičně pojímáno jako jeden z nejbarbarštějších zločinů, jaký zpravidla přisuzujeme svým démonizovaným nepřátelům.

Pákistánská armáda v předzvěsti nevyhnutelné porážky v prosinci 1971 usmrcovala příslušníky bangladéšských duchovních elit, lékaře, profesory, spisovatele a učitele (226). Ústřední zpravodajská služba a americké ministerstvo uprostřed vraždění odhadly, že o život přišlo přibližně 200 tisíc lidí. Šlo o podhodnocený údaj, neboť spoustu dalších Bengálců i nadále zabíjela pákistánská armáda a další umírali v bídných podmínkách uprchlických táborů (227). Další zdroje hovoří o půl milionu, milionu, nebo až tří milionech zabitých Bengálců (228) v průběhu osmi měsíců trvající bangladéšské genocidy. Ať už přišly o život statisíce nebo dokonce miliony lidí, rozsah krvavých represálií je děsivý. Pákistánští vojáci znásilnili statisíce žen a dívek, genocidní pákistánská armáda vyzbrojovaná a zásobovaná Pentagonem vyhnala 10 milionů dalších nešťastníků z domovů. A hlavní facilitátoři těchto zvěrstev americký prezident Richard Nixon a jeho poradce pro národní bezpečnost Henry Kissinger zůstali v jako jiných případech ušetřeni obvinění ze spolupachatelství na genocidě. Nixon a Kissinger v úřadě nejmocnějších mužů světa páchali jiné válečné zločiny, jako tajné bombardování Kambodži či bombardování jižního a severního Vietnamu, kdy Bílý dům klasicky nasazoval drastické prostředky k nastolení kýžených pořádků, nebo když svrhl demokraticky zvolenou vládu v Chile apod.

Pákistán zůstal v mocenském orbitu Spojených států i po ukončení bangladéšské genocidy. Když vojenský předák Zia-ul-Haq v roce 1977 zorchestroval v Pákistánu puč, v zemi posléze zavedl stanné právo, rozpustil politické strany, zaklekl na disidenty a zavedl cenzuru tisku. Haq se snažil zavést islámské právo šária v celém Pákistánu – a obecně prosazoval islámskou radikalizaci společnosti - což se projevilo rozsáhlým porušováním lidských práv, zejména práv žen a náboženských menšin (229). Generál Zia zaútočil na základní práva zaručená čtyřletou pákistánskou ústavou, včetně svobody projevu, shromažďování, sdružování a pohybu, jakož i bezpečnosti občanů před svévolným zatýkáním a zadržováním. Navzdory veřejným slibům uspořádat spravedlivé volby Zia udržoval stanné právo, kdy uvěznil tisíce svých politických oponentů, aby upevnil svou moc. Zia výrazně rozšířil pravomoc vojenských soudů na úkor civilních soudů, čímž prakticky ochromil justiční systém. Jeho režim mučil vězně při výsleších, věznitelé trýznili své oběti bitím, používáním elektrických šoků, pálením cigaret o tělo, vytrháváním vlasů, vystavováním vězňů nepřetržitému hlasitému hluku a dlouhodobým odepíráním jídla a spánku. Zia-ul-Haq, který v Islámábádu vládl v letech 1978 až 1988, ve svém úřadu také inicioval ekonomické reformy ve snaze přilákat zahraniční investory (230). Hospodářské reformy pákistánského prezidenta do značné míry podpořil Bílý dům. Záhy poté, co Moskva přepadla Afghánistán, Spojené státy poskytly Pákistánu balíček hospodářské a vojenské pomoci v hodnotě 3,2 miliardy dolarů (231), zatímco Haqův režim zostřoval své četné represálie a zároveň pokračoval v práci na rozvíjení jaderného programu. Pákistán se měl stát jednou z několika jaderných velmocí. Islámábád nabídl rebelům-mudžáhidům bojujícím proti sovětským interventům útočiště a výcvikové základny a pomohl USA zásobovat mudžáhidy zbraněmi. Když do Bílého domu v lednu 1981 nastoupil Ronald Reagan, tajný program na podporu afghánských povstalců vycházel z úzké spolupráce Spojených států, Pákistánu a Saúdské Arábie v boji proti sovětským okupantům v Afghánistánu. Veškerá zahraniční pomoc mudžáhidským rebelům v té době přicházela přes Pákistán, spravovala ji pákistánská zpravodajská služba (ISI), jejíž afghánská kancelář koordinovala operační činnosti se sedmi partyzánskými milicemi (232). To vše se odehrávalo v takovém utajení, že ani samotná pákistánská armáda o těchto operacích nic nevěděla. Zahraniční finance pomáhaly zakládat stovky madras (náboženských škol) v pákistánských městech a pohraničních oblastech. Ty vychovaly tisíce studentů-tálibánů, kteří se připojili k mudžáhidům v protisovětské kampani. (ISI) řídila tuto operaci, každoročně zpracovávala a distribuovala desítky tisíc tun munice a koordinovala činnost několika set tisíc bojovníků v naprostém utajení.

Když v roce 1989 Sovětský svaz stáhl své okupační jednotky z Afghánistánu, vedlejším efektem stažení sovětské armády byla islamizace Pákistánu a vytvoření nevypočitatelného džihádistického hnutí, v jehož čele stanul Usáma bin Ládin (233). Americké vlády udržovaly dlouhá desetiletí vřelé styky s diktátorským a extrémistickým režimem wahhábistů v Saúdské Arábii, aby ve spolupráci s ISI provádějící islamistickou činnost, vytvořily postrach 90. let kulminující v teroristických útocích na Dvojčata 11. září 2001. Nejnákladnější tajnou operací CIA za studené války byla Operace Cyclon, program řízený CIA zaměřený na vyzbrojení a výcvik islamistických povstaleckých skupin bojujících proti sovětské armádě v Afghánistánu. CIA v letech 1979 až 1989 poskytla mudžáhidům zbraně, logistickou podporu a výcvik v hodnotě více než dvou miliard dolarů (234). Poradce prezidenta Jimmyho Cartera pro národní bezpečnost Zbigniew Brzezinský podporoval vyzbrojování mudžáhidů z celého arabského světa, protože věřil, že tak vtáhne Sovětský svaz do zdlouhavé a neúspěšné protipovstalecké kampaně. Novinář, historik a akademik Steve Coll ve své publikaci Ghost Wars analyzuje fungování osy Washington-Islámábád-Rijád, konkrétně interakci CIA, pákistánské zpravodajské služby ISI, britských zpravodajců MI6 a saúdských financí při budování tréninkových táborů pro mudžáhidy a jejich vyzbrojování, a to na pozadí „dekády trvající tajné spolupráce mezi CIA a ISI“ (235), při jimi vedené proxy válce proti Sovětům. Afghánské guerilly napojené na ISI se dopouštěly útoků nejen proti sovětským vojákům, ale i teroristických útoků na afghánských civilistech. Coll upozorňuje na dalekosáhlé následky této kampaně v podobě rozmachu Al Káidy a dalších islamistických metel a jedním dechem kritizuje selhání amerických tajných služeb v letech předcházejícím tragickým událostem 11.září 2001. Brzezinského nápad na puštění Sovětskému svazu žilou nefungoval, jak jsme demonstrovali v 10. kapitole, neboť sovětské okupační jednotky byly v době svého stahování z Afghánistánu v dobré pozici. Ale taktéž idea Reaganova úspěšného úsilí o uzbrojení Sovětského svazu v afghánské bažině je iluzorní. George Kennan v této souvislosti poznamenal, že naopak extrémní militarizace Reaganova kabinetu vůči Kremlu posílila zastánce tvrdé linie v Sovětském svazu. Účinky extremismu studené války spíše oddálily, než urychlily zásadní politické změny v Sovětském svazu, mínil Kennan (236). Americká strategie v Afghánistánu, jejímž primárním cílem bylo zásadní oslabení strategického rivala v Kremlu, vdechla život džihádistické hrozbě a přímo vyživovala monstra, jako byl příkladně brutální warlord a řezník z Kábulu Gulbuddin Hekmatyar. Tato hrozba se nakonec nemilosrdně obrátila proti samotnému Washingtonu.

Jestliže Pákistán po dobu studené války sloužil jako nezbytné geopolitické aktivum USA při potlačování sovětského vlivu a afghánské intervence, jeho užitnost s implozí sovětského impéria klesla na minimum, aby opět nabyla primárního významu po teroristických útocích z 11. září 2001 (237). Tehdy Američané vojenskou silou měnili mocenský balanc na celém Středním východě. Válečný konflikt v Pákistánu, který zahájil útěk káidistů a tálibů z Afghánistánu do středozápadního Pákistánu, si na pákistánské straně v letech 2001 až 2015 vyžádal 62 tisíc násilných úmrtí a 67 000 zranění (238), jak v aktualizované analýze uvádí projekt Cost of War. Podle autorky studie Nety C. Crawfoŕd ale v prvé řadě operujeme s přímými násilnými úmrtími, přičemž ta nepřímá – v důsledku dopadů války na civilní i vládní infrastrukturu a majetky lidí – bývají obvykle početnější než přímá. Obamův kabinet nazval bitevní zónu na pomezí Afghánistánu a Pákistánu, kde USA bojovaly proti svým frankensteinům, neologismem „Af-Pak“ a podstatně zde rozšířil válku dronů proti podezřelým militantům. Podle dostupných statistik americké drony při více než 400 bezpilotních úderech v rámci robotické kampaně v letech 2004 až 2018 usmrtily 2366 až 3702 osob, z čehož 245 až 303 lidí identifikovali jako civilisty (239). Definice kombatantů a militantů arbitrárně diktovaná americkými orgány může být, pravda, zavádějící, když zdůrazníme, že americké bezpilotní prostředky zabily tisíce Pákistánců bez řádného soudu. V tomto světle nejvíce vynikala administrativa učitele ústavního práva Baracka Obamy. 

Pákistánci měli tu smůlu, že se jejich země nacházela na křižovatce geopolitické šachovnice a že někdy posloužila k vyšším politickým machinacím, jako příkladně během bangladéšské genocidy, kdy se rukou osudu stal masový vrah v Islámábádu kýženou linkou Bílého domu do Číny. Kissingerem realizovaná vize ještě hlubšího rozkolu mezi Sověty a Číňany na jedné frontě oslabila pozice tehdejšího primárního amerického rivala se sídlem v Kremlu, a USA pootevřela cestu k pomalému vítězství nad Sovětským svazem. Účelná kooperace osy Washington-ISI-Rijád v průběhu proxy války mudžáhidů proti sovětské okupační armádě v 80. letech nepřinesla (nejen) Pákistánu trvalou stabilitu a bezpečnost, ale naopak toxické dědictví Haqovy islámské radikalizace a militarizace země, kultivované pro další americká vojenská dobrodružství, existence jaderného arzenálu, na němž pracoval už od 70. let, a přelévání džihádistických hrozeb v důsledků amerických vojenských operací v duchu války proti teroru z jednoho státu do druhého.

Poznámkový aparát: 

(204) Scott Lee, Book Review: Bruce Cummings „The Korean War“ Brigns Perspective To a Complex, Brutal Conflict, FloridaTimes-Union. Link: https://eu.jacksonville.com/story/entertainment/books/2010/08/16/book-review-bruce-cumings-korean-war-brings-perspective/15934586007/#:~:text=Cumings'%20book%20also%20discusses:%20*%20The%20war,half%20civilians%22%20for%20Koreans%2C%20North%20and%20South

(205) McNeill David, Unknown to Most Americans, the US „Tottaly Destroyed North Korea Once Before, The Irish Times, 20. září  2017. Link: https://www.irishtimes.com/news/world/asia-pacific/unknown-to-most-americans-the-us-totally-destroyed-north-korea-once-before-1.3227633

(206) Demographics of North Korea, Wikipedia. Link: https://en.wikipedia.org/wiki/Demographics_of_North_Korea#:~:text=Table_title:%20Vital%20statistics%20Table_content:%20header:%20%7C%20Year,10%2C148%20%7C%20Total%20Fertility%20rate:%203.08%20%7C

(207) Reston James, Washington: A Gleam of Light in Asia, New York Times, 10.června 1966. Link: https://www.nytimes.com/1966/06/19/archives/washington-a-gleam-of-light-in-asia.html

(208) 7. Memorandum From President´s Special Assistant (Schlesinger) to President Kennedy, 10. března 1961,, Office of the Historian. Link: https://history.state.gov/historicaldocuments/frus1961-63v12/d7

(209) Chomsky Noam, The Crucifixion of El Salvador, Excerpted from What Uncle Sam Really Wants, 1992. Link: https://chomsky.info/unclesam09/

(210) Timeline: History of US-Pakistani Relations, Dawn.com, 4. července 2012. Link: https://www.dawn.com/news/731670/timelinehistory-of-us-pakistan-relations

(211) Timeline: History of US-Pakistani Relations, Dawn.com, 4. července 2012. Link: https://www.dawn.com/news/731670/timelinehistory-of-us-pakistan-relations

(212) Sheeham Neil, „The Blood Telegram: Nixon, Kissinger, And a Forgotten Genocide“ by Gary J. Bass, Washington Post, 4. října 2013. Link: https://www.washingtonpost.com/opinions/the-blood-telegram-nixon-kissinger-and-a-forgotten-genocide-by-gary-j-bass/2013/10/04/aa475130-1fc9-11e3-b7d1-7153ad47b549_story.html

(213) Sheeham Neil, „The Blood Telegram: Nixon, Kissinger, And a Forgotten Genocide“ by Gary J. Bass, Washington Post, 4. října 2013. Link: https://www.washingtonpost.com/opinions/the-blood-telegram-nixon-kissinger-and-a-forgotten-genocide-by-gary-j-bass/2013/10/04/aa475130-1fc9-11e3-b7d1-7153ad47b549_story.html

(214) Imamur Nadia Irina, „The Blood Telegram: Nixon, Kissinger And Forgotten Genocide“ – Book Review, Indian Strategic Studies, 16. prosince 2021. Link: https://www.strategicstudyindia.com/2021/12/the-blood-telegram-nixon-kissinger-and.html

(215) Bass, J. Garry   The Blood Telegram: Nixon, Kissinger, And a Forgotten Genocide, Amazan.com. Link: https://www.amazon.it/Blood-Telegram-Kissinger-Forgotten-Genocide-ebook/dp/B00C4BA4AE

(216) Sheeham Neil, „The Blood Telegram: Nixon, Kissinger, And a Forgotten Genocide“ by Gary J. Bass, Washington Post, 4. října 2013. Link: https://www.washingtonpost.com/opinions/the-blood-telegram-nixon-kissinger-and-a-forgotten-genocide-by-gary-j-bass/2013/10/04/aa475130-1fc9-11e3-b7d1-7153ad47b549_story.html

(217) Bass, J. Garry   The Blood Telegram: Nixon, Kissinger, And a Forgotten Genocide, Amazan.com. Link: https://www.amazon.it/Blood-Telegram-Kissinger-Forgotten-Genocide-ebook/dp/B00C4BA4AE

(218) Sheeham Neil, „The Blood Telegram: Nixon, Kissinger, And a Forgotten Genocide“ by Gary J. Bass, Washington Post, 4. října 2013. Link: https://www.washingtonpost.com/opinions/the-blood-telegram-nixon-kissinger-and-a-forgotten-genocide-by-gary-j-bass/2013/10/04/aa475130-1fc9-11e3-b7d1-7153ad47b549_story.html

(219) Mirjan Mukhtar, Kissinger in Bangladesh, Jacobin, 29. listopadu 2023. Link: https://jacobin.com/2023/11/kissinger-in-bangladesh

(220) Sheeham Neil, „The Blood Telegram: Nixon, Kissinger, And a Forgotten Genocide“ by Gary J. Bass, Washington Post, 4. října 2013. Link: https://www.washingtonpost.com/opinions/the-blood-telegram-nixon-kissinger-and-a-forgotten-genocide-by-gary-j-bass/2013/10/04/aa475130-1fc9-11e3-b7d1-7153ad47b549_story.html

(22´1) Bass, J. Garry   The Blood Telegram: Nixon, Kissinger, And a Forgotten Genocide, Amazan.com. Link: https://www.amazon.it/Blood-Telegram-Kissinger-Forgotten-Genocide-ebook/dp/B00C4BA4AE

(222) Bangladesh Genocide Archive. Link: https://www.genocidebangladesh.org/

(223) Bangladesh Genocide Archive. Link: https://www.genocidebangladesh.org/

(224) Bangladesh Genocide Archive. Link: https://www.genocidebangladesh.org/

(225) Bangladesh, 1971, Holocaust Museum Houston. Link: https://hmh.org/education/bangladesh-1971/

(226) 125 Slain in Dacca Area Believed Elite of Bengal, New York Times, 19. prosince 1971. Link: https://www.nytimes.com/1971/12/19/archives/125-slain-in-dacca-area-believed-elite-of-bengal-125-found-slain.html

(227) Bass, J. Garry   The Blood Telegram: Nixon, Kissinger, And a Forgotten Genocide, Amazan.com. Link: https://www.amazon.it/Blood-Telegram-Kissinger-Forgotten-Genocide-ebook/dp/B00C4BA4AE

(228) Death Tolls for the Major Wars and Atrocities of the Twentieth Century, Internet Archive, Link: https://web.archive.org/web/20110305175626/http:/necrometrics.com/20c1m.htm#Bangladesh

(229) Thompson-Dorman J. Randal, Zia Establishes Martial Law in Pakistan, EBSCO Knowledge Advantage, 2023. Link: https://www.ebsco.com/research-starters/law/zia-establishes-martial-law-pakistan

(229) Neapolitan L. Jerome, Mohammad Zia-ul-Haq, EBSCO Knowledge Advantage. Link https://www.ebsco.com/research-starters/history/mohammad-zia-ul-haq

(230) Neapolitan L. Jerome, Mohammad Zia-ul-Haq, EBSCO Knowledge Advantage. Link https://www.ebsco.com/research-starters/history/mohammad-zia-ul-haq

(231) Pakistan´s Shadowy Secret Service, the ISI, BBC, 3.května 2011. Link: https://www.bbc.com/news/world-south-asia-13272009

(232) Noam Chomsky Interviewed by Saad Sayed, „The Problem Lies in the Unwillingness to Recognize That Your Terrorism is Terrorism“, Excalibur Online, 25. října 2006. Link: https://chomsky.info/20061025/#:~:text=Meanwhile%2C%20the%20U.S.%20supported%20Ziaul,you%20say%2C%20it's%20in%20Kashmir.

(233) Most Expensive Covert Action, Guinness World Records, Link: https://www.guinnessworldrecords.com/world-records/613906-most-expensive-covert-action#:~:text=Pinterest-,LinkedIn,covert%20aid%20to%20the%20mujahideen

(234) Coll Steve, The Secret History of the CIA, Afghanistan, and Bin Laden, from the Soviet Invasion to September 10, 2001, Penguin Press, 28. prosinec 2004, str. 66. Link: https://ia600709.us.archive.org/21/items/GhostWarsTheSecretHistoryOfTheCIA..BySteveColl/Ghost%20Wars_%20The%20Secret%20History%20of%20the%20CIA%20..%20by%20Steve%20Coll.pdf

(235) Blum William, Reagan Didn´r End the Cold War, Counterpunch, 7. června 2004. Link: https://www.counterpunch.org/2004/06/07/reagan-didn-t-end-the-cold-war/

(236) Timeline: History of US-Pakistani Relations, Dawn.com, 4. července 2012. Link: https://www.dawn.com/news/731670/timelinehistory-of-us-pakistan-relations

(237) Crawford C. Neta, Update  on  the  Human  Costs  of  War for  Afghanistan  and  Pakistan,   2001 to mid-­‐‑2016, Cost of War, Watsonův institut při Brownově Univerzitě, 29. července 2016, str. 1. Link: https://watson.brown.edu/costsofwar/files/cow/imce/papers/2015/War%20in%20Afghanistan%20and%20Pakistan%20UPDATE_FINAL.pdf