Válka našeho věku: jak bitvu o Súdán podněcují síly daleko za jeho hranicemi

2. 5. 2023

 

Nákladní automobily převážejí palivo z rafinerie poblíž libyjského města al-Džawf v oáze - a také menší zásilky munice, zbraní a léků - polovojenským Silám rychlé podpory (RSF), které v současné době bojují v súdánském hlavním městě Chartúmu proti jednotkám pravidelné armády pod kontrolou faktického vojenského vládce Súdánu Abdela Fattáha al-Burhána. Vysílá je Chalífa Haftar, válečný velitel, který ovládá velkou část východní Libye. Další dodávky, včetně účinných protitankových střel Kornet uloupených z libyjských vládních zásob před více než deseti lety, byly přepraveny letecky, tvrdí svědci na letišti al-Džawf.

RSF je loajální Mohamedu Hamdanu Dagalovi (obvykle označovanému jako Hemedti), bývalému obchodníkovi s velbloudy, který začal svou kariéru ve vedení nechvalně proslulé brutální milice na jihozápadě Súdánu a poté se věnoval průmyslovému pašování zlata a masakrování prodemokratických demonstrantů. Haftar posílá dodávky, protože ho o to požádali jeho sponzoři z řad států na Blízkém východě a protože mu to vydělává spoustu peněz. Válečník v jednom konfliktu pomáhá jinému v druhém konfliktu na příkaz vzdálené mocnosti.

Takový je způsob současné války, jehož příkladem jsou tyto nové boje v Súdánu. V tomto konfliktu nemají hranice žádný význam, hlavní cenou je kontrola zdrojů, přičemž síly vznikající v pohraničí se snaží pomstít kdysi opovrhovaným metropolitním elitám. Obchodní sítě napříč pouštními oblastmi jsou rozšířením "bojového prostoru" a téměř nesčetní aktéři, kteří mají zájem nebo sledují své cíle, výrazně převyšují počet těch, kteří se snaží boje zastavit.

To vše se odehrává v polostínu vymezeném zákulisními dohodami, nejasnými zájmy, brutální realpolitikou a dezinformacemi. Chudí, slabí a neozbrojení trpí jako vždy nejvíce.

Mnohé z toho je samozřejmě známé. Hranice v Africe byly vždy propustné, stejně jako byly po dlouhou dobu propustné i jinde. Zástupné války byly charakteristickým znakem studené války všude na světě a v devadesátých letech 20. století se v mnoha konfliktech po celém světě objevilo několik velkých i malých států, které krvavě podporovaly místní aktéry. Konflikty se často týkaly povstalců v zapadlých oblastech, kteří byli alespoň částečně motivováni pocitem, že je zkorumpovaná a dekadentní elita sídlící v hlavním městě nebo velkých městech vyloučila, jako je tomu dnes v Súdánu. Politika vždy mapovala identitu, když šlo o to, kdo proti komu bojuje.

Války, které následovaly po útocích al-Káidy na USA z 11. září, zdůraznily roli nekonvenčních bojovníků, které lze porazit pouze nekonvenčními prostředky, a schopnost nových komunikačních technologií posílit dříve marginální skupiny nebývalým způsobem. Válka v Libyi probíhala v naprostém chaosu toho, co nebo kdo by mohl být povolen místním, mezinárodním nebo prostě přirozeným právem. Syrský konflikt se táhl tak dlouho a měl tak děsivé následky částečně proto, že do něj bylo vtaženo tolik různých bojovníků a sponzorů, kteří měli různé cíle a z nichž mizivé množství bralo ohled na ty, kteří se ocitli v jejich křížové palbě.

Všichni si pamatujeme válku v Sýrii, protože v určitých okamžicích se celosvětová pozornost intenzivně soustředila na vražedný a tragický konflikt, který trval téměř deset let. Tato pozornost byla největší, když se zdálo, že tamní boje nás přímo ohrožují. Totéž bude bezpochyby platit i pro případnou dlouhotrvající válku v Súdánu. Jakmile budou cizinci plně evakuováni, náš zájem o tento konflikt rychle opadne, což je proces urychlený konkurencí války na Ukrajině.

Přesto se může stát, že za deset let bude válka na Ukrajině nakonec vypadat jako historická anomálie, bizarní a krvavý návrat do doby, kdy o strategickém úspěchu rozhodovaly zákopy, tanky, dělostřelectvo a podpora velmocí, kdy soupeřící síly odlišoval jasný rozdíl v hodnotách a vizích a kdy pojmy jako vítězství nebo porážka skutečně znamenaly něco více či méně definitivního. Je možné, že se Súdán  ponoří do záplav násilí s potenciálně obrovskými důsledky.

S odeznívajícím prvotním šokem, který před dvěma týdny vyvolal otevřený konflikt, se analytici minulý týden začali zabývat tím, co by mohla přinést budoucnost. Většina z nich se domnívala, že šance na rychlé ukončení současných bojů jsou velmi malé. Někteří doufali, že Hemedti bude nějakým způsobem zabit, což povede k roztříštění jeho sil a nastolení nového autoritářského vojenského režimu, který by mohl nastolit zdání pořádku. Téměř všichni se obávali, že by v současnosti binární bitva mohla metastázovat v ještě neřešitelnější konflikt, protože se do boje zapojí milice na místní úrovni založené na etnické či jiné identitě. Existují určité důkazy, že k tomu již dochází, když se minulý týden rozhořely boje mezi neidentifikovanými bojovníky v Dárfúru.

Nikdo nepochybuje o rozsahu potenciální humanitární katastrofy. Třetina ze 45 milionů obyvatel Súdánu je již nyní závislá na humanitární pomoci v podobě potravin, přístřeší nebo zdravotní péče. Nejedná se o odolné obyvatelstvo a z velké části se jedná o ty nejméně potřebné, kteří mohli z Chartúmu uprchnout v autobusech k egyptským hranicím. Nadcházející proudy uprchlíků budou mnohem, mnohem větší - statisíce, možná miliony - a mnohem chudší než ti, kteří stáli minulý týden ve frontě na hranicích. Část z nich zamíří do Evropy, ale o většinu z nich se budou muset postarat sousedé, kteří se nedokážou postarat o své vlastní občany, natož aby zvládli obrovský příliv.

Kolaps třetí největší africké země by otřásl křehkými sousedy i řetězcem zemí táhnoucím se na západ přes hluboce neklidnou oblast Sahelu na severu Afriky. Ty by se stejně jako Súdán, již oslabený klimatickými změnami a desetiletími konfliktů, mohly rozpadnout. To znamená, že západní Evropa se ocitne v blízkosti obrovské zóny konfliktů a chaosu. Není divu, že diplomaté v soukromí přiznávají, že ve východní a severní Africe čelíme "scénáři noční můry".

Příklad Sýrie nám dává určitou představu o tom, co dalšího můžeme očekávat od konfliktu v Súdánu. Ve skutečnosti se mnohé rysy již vyskytují. Roztříštění na enklávy ovládané rozhádanými milicemi? Intenzivní zapojení často zlovolných regionálních mocností nebo mocností Perského zálivu? Samozřejmě. Soupeření velmocí? Ano. Oslabené Spojené státy vyzývající k ukončení bojů, ale bez prostředků a vůle k jeho nastolení? Minulý týden bylo ignorováno další příměří, a to navzdory plamenným stížnostem Washingtonu.

Řada nekalých aktérů, jako je Haftar nebo ruská skupina Wagner, kteří se drží mimo pozornost, ale provádějí oportunistické a účinné intervence? To se děje již léta, ale nyní se to ještě vystupňovalo, když došlo k otevřené válce. Masivní kriminalita s dobře zakořeněnými sítěmi zapojenými do všeho od obchodu s narkotiky až po krádeže cenných starožitností, které se snaží využít chaosu? Objevují se zprávy, že se sítě mobilizují k vykopávkám v Meroe, slavném archeologickém nalezišti 250 km severně od Chartúmu, kde se nedávno odehrály těžké boje.

Tyto paralely neexistují proto, že by bylo možné Sýrii a Súdán přímo srovnávat, ale proto, že takto vypadají války v naší době. Různé typy konfliktů samozřejmě koexistují - a válku na Ukrajině lze považovat za vyvrcholení desetiletého nekonvenčního tažení Kremlu -, ale představa, že tamní válka signalizuje obecnější návrat k normě známé z minulého století, se může ukázat jako mylná.

Nákladní auta přes poušť nám řeknou více. Haftar nabídl pomoc, ale pečlivě vyvažoval svou potřebu zavděčit se příznivcům ve Spojených arabských emirátech, kteří jsou klíčovými partnery v obchodu se zlatem s Hemedtím, ale zároveň si usiloval neznepřátelit své další sponzory v Egyptě, kteří podporují Burhána. Proto je třeba udržet ropné konvoje v tichosti a přijmout opatření, která mají zamaskovat odklon zhruba 10 000 barelů libyjské ropy denně od státní společnosti, která je pak v rafinerii al-Sarir přeměněna na vysoce kvalitní palivo a nákladními automobily dodávána Hemedtiho silám, které touží po pohonných hmotách, jak uvádějí bývalí vysocí libyjští úředníci s přístupem ke zpravodajským spisům.

Tato pomoc samozřejmě není nabízena zdarma a palivo se prodává, nikoliv předává RSF, což generuje obrovské příjmy pro Haftarovu rozvětvenou rodinu a podniky. Zlato odchází, palivo přichází, vše je placeno masivními převody peněz. Jedná se o válečnou expanzi lukrativního stávajícího obchodního partnerství, které funguje již deset či více let. Byly porušeny nějaké zákony? Pravděpodobně ano. Může někdo zastavit provoz? Téměř jistě ne. Přinese to Hemedtiovi vítězství? Pravděpodobně ne. Prodlouží to konflikt? Prodlouží to konflikt? Určitě.

Kamiony se nepohybují v geopolitickém vakuu. Podpora SAE Hemedtimu a Haftarovi je založena na soupeření s ostatními blízkovýchodními státy a na finančním zisku. Moskva, věrná své široké strategii podpory nejzjevnějších narušitelů, aby finančně a politicky profitovala z výsledného chaosu, rovněž již léta podporuje Hemedtiho a RSF. Rusové zde dělají to, co dělali v celém Sahelu i jinde v Africe - pro jistotu přidávají do súdánské směsi pořádnou dávku dezinformací. Mají zájem o námořní základny v Indickém oceánu - další ozvěna Sýrie, kde byl přístup ke Středozemnímu moři klíčovým strategickým hlediskem. Saúdská Arábie má zájem odvrátit regionální rivaly a získat přístup k obrovským zemědělským zdrojům Súdánu. Egypt nepřekvapivě stojí o autoritářský vojenský režim u svého jižního souseda, takže chce, aby Burhan zvítězil. Číňané usilují o výhodu proti USA, o hlasy v OSN a o uznání, které přináší úspěšné zprostředkování. A tak dále, v soustředných kruzích, až k západní Evropě, Spojenému království a USA. Všichni mají své zájmy, ne-li své vyvolené favority.

Nejde ani o příliš ideologický boj. Ačkoli jsou ve směsi islamisté, jejich přesvědčení je pro současné boje okrajové, ať už se tvrdí opak. Ani Hemedti, ani Burhan se neobtěžovali nastínit nějakou skutečnou politickou vizi. Evropané a USA hodně mluví o hodnotách, ale nyní uznávají, že přinejmenším v Súdánu je prioritou omezit ohrožení vlastních zájmů, které by mohl představovat úplný kolaps.