Jak je Londongrad stále příjemným útočištěm pro Putinovy oligarchy
26. 2. 2022
Když se při psaní tohoto textu podívám z okna, píše slavná britská komentátorka Marina Hyde, vidím velkolepou, štukovanou budovu ruské ambasády v Londýně, která si před několika lety na venkovní zeď namontovala velkou obrazovku, na níž s oblibou vysílá kolemjdoucím svůj často hnusný Twitter. Když se podívám na televizní obrazovku v místnosti, v níž sedím, vidím zoufalou Ukrajinku, která po ostřelování vyhazuje rozbitá okna ze svého činžovního domu. Takže ano: byly to nejlepší časy, byly to nejhorší časy.
Dnes odpoledne, až půjdu dolů do optiky, projdu kolem velkého, nepřesvědčivě spontánního nápisu, které se nedávno objevil na cizí zdi. Je na něm napsáno: "Žádné ruské vměšování do voleb v Británii neexistuje." (Děti, co?) Dále projdu kolem dvou obrovských domů, o nichž vím, že je vlastní ruští oligarchové - jeden z nich je Roman Abramovič -, a kolem dvou dalších, o nichž se silně šušká, že je taky vlastní ruští oligarchovíé. Některé z těchto nemovitostí se nacházejí v ulici, kde se nacházejí také různé rezidence velvyslanců, a jsou proto nepřetržitě střeženy několika ozbrojenými britskými policisty.
Jen drobný obrázek z Londýna, který má jedinečnou pozici k tomu, aby poškodil nejbohatší a nejmocnější Rusy - třídu, která by nakonec mohla pomoci rozhodnout o tom, jak dlouho se Vladimir Putin udrží u moci. Přesto Londýn nadále nedělá nic. Svým způsobem bezelstně jsem se bavila, když Boris Johnson ve čtvrtek hřímal, že "oligarchové v Londýně se nebudou mít kam schovat". Ano. Téhož dne ráno bylo možné v televizi vidět Andreje Gurjeva, údajného majitele Witanhurstu, druhého největšího londýnského domu po Buckinghamském paláci, na Putinově setkání oligarchů v Kremlu. Londýnský boj proti ruským oligarchům mi hodně připomíná ruský boj proti dopingu ve sportu. Jak transparentní.
Každopádně říkám, že Gurjev je "údajným majitelem" Witanhurstu, protože i tento prostý fakt je stále mimořádně obtížné zjistit, nemluvě o kontroverznějších informacích. Za několik týdnů si budete moci koupit novou knihu brilantního Olivera Bullougha Butler to the World, Služebník světu, v níž se podrobně popisuje, jak se Velká Británie stala služebníkem těch nejhorších individuí na světě. Na pomoc oligarchům, kleptokratům a gangsterům se Londýn pyšní celou hučící, vzájemně propojenou profesionální třídou realitních propíračů zločinnosti, která je speciálně určena k jejich obsluze - právníci a lobbisté a poradci v oblasti vzdělávání a nejrůznější další, kteří si představují, že pracují pro slušné podniky. Ale není tomu tak.
Vzpomněl jsem si na ně, když jsem četl článek Marty Šokalo, redaktorky ukrajinského vysílání BBC, napsaný v prvních hodinách po zahájení čtvrteční invaze. Popisovala, jak slyšela výbuchy v Kyjevě a jak později oblékala svého desetiletého syna. "Posnídali jsme, seděli jsme co nejdál od oken," napsala, "ale on byl tak vyděšený, že zvracel." Když jsem si to včera před večeří s vlastními dětmi četla, cítila jsem k ní tak hluboký, bolestný soucit. Není nikdo, kdo by pracoval na vyprání reality pro její dítě. Neexistuje žádná armáda profesionálů v dokonalých oblecích, kteří by trávili hodiny usilovnou prací na tom, aby vše špatné zmizelo pro ukrajinské děti, z nichž dvě údajně zahynuly za posledních 24 hodin při ruských úderech na civilní cíle. Je to jejich neštěstí - jejich tragédie - žít na tvrdém konci zlovůle Vladimira Putina, zatímco oligarchové, kteří s ruským prezidentem existují v groteskní symbióze, mají v Londýně, v tomto hlavním městě, které nejraději nazývají domovem, všedchno k dispozici. Nebo, jak se nyní ptá Bullough: "Proč dáváme přednost ruským oligarchům před ukrajinskými dětmi?"
Proč? Nechci jít s křížkem po funuse, ale proklamované snaze Británie odradit Putina sankcemi pravděpodobně bránilo to, že žádné, byť jen vzdáleně iritující sankce neuvalila, dokud skutečně Putin nenapadl Ukrajinu. Naléhavost a vážnost, s jakou se k tomuto problému stavěly po sobě jdoucí britské vlády, již tak dlouho ztělesňuje výrok ěkdejšího britského ministra zahraničí Gavina Williamsona, že "Rusko by mělo odejít a mělo by držet hubu".
Možná si vzpomenete, že to bylo v návaznosti na Putinovo nasazení nervově paralytické látky na britském území. Ani ne měsíc předtím manželka bývalého Putinova náměstka ministra financí úspěšně nabídla na dobročinné akci britské Konzervativní strany 30 000 liber za večeři s Williamsonem v Churchillových válečných prostorách. Stejná žena, Lubov Černuchinová, vydala celé jmění za to, že si kupovala čas s britskými politiky. 160 000 liber dala za to, že si mohla zahrát tenis s Davidem Cameronem a Borisem Johnsonem. Rok po otravě Skripalových v Salisbury zaplatila 135 000 liber za "večerní schůzku s Theresou Mayovou". (Já vím, já vím - druhou cenou byly dva večery s Theresou Mayovou.)
Zatímco se Putin fyzicky blíží k hlavnímu městu Ukrajiny, naše vlastní hlavní město musí ještě pořádně zahájit zúčtování samo se sebou. Místo toho lidé, kteří mají moc zasáhnout Putinovy kumpány tam, kde to bolí, stále raději mlčí a nedělají nic.
Zdroj v angličtině ZDE
Diskuse