Ukrajina jako obří PR kampaň Putinova Ruska

23. 2. 2022 / Petr Andreas

Jsou to západní média – a nikoli ruská vojska – která jsou momentálně nejaktivnějším aktérem rusko-ukrajinského hybridního konfliktu. Nevadí, že nejdůležitější otázku, jaké jsou Putinovy záměry, si kladou marně, protože Kreml je v tomto směru nečitelný. Jejich posláním a způsobem obživy je reportovat, analyzovat a komentovat na základě informací, které jsou momentálně k dispozici. Tam, kde chybí faktické jádro sdělení nebo kde nedostatek děje hrozí přerůst v nudu, zaobalí dostupná fakta do emocí, dokreslí je počítačovou simulací, doplní je grafy a infografikami, zvýší jejich závažnost opakováním a spekulacemi o možných scénářích vývoje.

Rusko reprezentované Putinovým vedením – imperialisticky smýšlející část ruského národa, poníženého rozpadem Sovětského svazu, ekonomickým úpadkem v devadesátých letech a hegemonií demokratického světa reprezentovaného USA, NATO a Evropskou unií – usiluje o respekt přiměřený jeho velikosti, dějinnému, kulturnímu a geopolitickému významu. Takového respektu je možné dosáhnout jedině prostřednictvím masové mediální publicity, která vytvoří vhodné veřejné mínění – respektující představu – v myslích Zápaďanů. Jak ale získat respekt veřejného mínění západních zemí, jestliže západní liberální média Rusko buď ignorují, nebo kritizují jeho geopolitiku, anebo vytvářejí tragikomický obraz jakési zaostalé kuriozity?

Kremelští stratégové nevynechají příležitost, jak dostat Rusko do myslí obyvatel svobodného světa. Zaměřují se na oblasti, které se nacházejí v centru jejich pozornosti: sport, vědu a v neposlední řadě mezinárodní politiku. Ruský stát řídí dopingové programy ve sportu, pořádal megalomanské olympijské hry v Soči, vyvinul a celosvětově propaguje zázrak ruské vědotechnologie Sputnik V. Protože však každé PR potřebuje dobrý či alespoň nějaký faktický základ, nedaří se kremelským stratégům jejich úsilí pozitivně naplňovat. Protože jsou ale i tak přesvědčeni o své výjimečnosti a oprávněnosti svých nároků, stali se mistry v tom, jak využívat slabin plynoucích z liberálně-kapitalisticko-demokratické podstaty západních zemí. Největší manévrovací prostor jim dává liberální svoboda projevu a médií: z Ruska financované propagandisticko-dezinformační servery, falešné účty na sociálních sítích a trollové se za poslední dekádu vyvinuli ve sféru vytvářející alternativní obraz světa. Ten odporuje obrazu, který prezentují západní liberální média (ale i ruská státem ovládaná domácí média), a dezinformátoři tak destabilizují západní společnosti. Ruská státní globální televize Russia Today, než po ruské okupaci Krymu zhrubla v propagandistickou hlásnou troubu Kremlu, získala dokonce jistý respekt západních intelektuálů kritikou negativních externalit globálního kapitalismu a korporací. Kreml promyšleně a s vynaložením nemalých prostředků využívá liberální mediální spektákl, sféru, v níž se rozhoduje o společenských a politických změnách v západních společnostech, kterou ovšem tyto společnosti nemají tak úplně ve svých rukou.

Do těchto snah zapadá i rusko-ukrajinský konflikt, na který můžeme pohlížet mimo jiné jako na obří, Kremlem zosnovanou PR kampaň. Díky němu se prostřednictvím západních médií masově šíří povědomí o Rusku, které dosud měla jen hrstka západních analytiků a intelektuálů. A spolu s ním se šíří i tzv. ruský pohled jako politický postoj. Ukrajina a zvlášť její východní část představuje tragickou oběť komplexů ruského politického vedení a jím manipulovaného ruského národa. Bez ohledu na další vývoj konfliktu již byla nemalá část ruských cílů a tužeb nepochybně splněna – spolu s Putinem a jeho armádou ji odpracovali západní novináři, analytici, intelektuálové a politici, kteří v rámci svého občanského povolání dobrovolně a s nadšením zasévají do mysli západního publika informace o Rusku a zrnka respektu k němu. Zatímco prozápadní a liberální ruské novináře nařídil Kreml označovat za západní agenty, pomocí konfliktu s Ukrajinou si udělal ruské agenty z těch západních.

Svou technologií se tato mediální komunikační PR strategie podobá té, kterou používá český prezident Miloš Zeman a jeho tým: vyvolat hodnotově vypočítaný konflikt nebo jeho zdání a využít publicity, kterou samopohybem vyrobí média, ke zvýšení publicity vlastní a k šíření svého názorového vlivu. Ti, kteří k tomu mají sklony – a kterých se mezi lidmi najde vždycky dost, aby vytvářeli dojem rozdělené společnosti –, budou obdivovat nekonvenční politický styl mediálně přítomného politika a uznají legitimnost zájmů, které reprezentuje. Domnívám se, že v obdivu k této mediální technologii moci spočívá Zemanova afinita k Vladimiru Putinovi a jeho režimu (a nikoliv k imperialistickému jádru jeho politické ideologie).

Ať už Vladimir Putin plánuje na úkor Ukrajiny „pouze“ zlepšit globální informovanost o ruských cílech a zvýšit respekt západních zemí k Rusku, anebo činí totéž ve snaze připravit si lepší výchozí pozici pro konvenční vojenskou invazi, pravděpodobně se mu to z jeho pohledu daří. Až mezinárodní politicko-mediální reakce na jeho kroky přestane naplňovat jeho představy, respektive až ukrajinská kampaň vyčerpá svůj potenciál, může ji kdykoliv velkodušně ukončit, vygradovat, nasměrovat jinam – nebo akci dokonat konvenčními prostředky. K prognóze vývoje konfliktu můžeme poznamenat, že pokud ruský prezident skutečně plánuje invazi, vyměnil okamžik překvapení za mediální dramatizaci konfliktu.