Díky, že můžeme zmrznout svobodně pod mokrou dekou bez adekvátní pomoci
2. 11. 2025 / Pavel Veleman
čas čtení
9 minut
“Byli jsme vůbec?
Odpovídám, “byli” - se vší naléhavostí protokolu, se vší odpovědností a jasností dokumentu …”
(Varlam Šalamov, Rukavice aneb KP 2, 1972)
Velmi
zajímavý mladý kolega a citlivý sociální pracovník pan Petr
Konečný píše velmi hezké příspěvky na svém fb. profilu a
nedávno popsal případ, který se týkal třicetiletého klienta v
péči terénních sociálních služeb. Jeho zdravotní stav se postupně
velmi zhoršuje a byl nalezen v promoklé dece, patrně zánět
močového měchýře, hrozící zápal plic. Na místě byl přítomen
multifunkční sociálně/ zdravotní tým i s lékařem/ psychiatrem
a RZS (rychlá zdravotní služba) vyhodnotila po jakémsi mumlání
klienta, že nikam nechce. Je to postup, který jsem zažíval velmi často
a pod textem se objevila přímo lavina příspěvků, takže jsem
pochopil, že to je již naprosto běžné:
Dnes systém selhal i když jsme se hodně snažili.
Dnes jsme se v rámci práce v Krizovém týmu pokusili zachránit klienta.
Muž má dekompenzované, velmi závažné duševní onemocnění. Víme, že je v poslední době osobou bez přístřeší, ale jeho stav se výrazně zhoršil. Spolu s další kooperující organizací jsme se za ním vydali.
Muž ležel v lese, celý promočený a promrzlý. Klepal se, viditelně povrchově dýchal. Náš lékař vyslovil podezření na zánět ledvin a pneumonii. Muž byl natolik zesláblý, že nedokázal chodit. Ležel pod plesnivou, provlhlou dekou, měl mokré oblečení i boty. Je mu něco málo přes třicet let.
Sám se ale dobrovolně léčit odmítá. Snažíme se ho přemluvit, ale nechce. Přesto voláme sanitku a policii. Ti si s mužem chvíli povídali, uznali, že je orientovaný místem i časem a že je svéprávný, a tak respektují jeho rozhodnutí. My však argumentujeme tím, že klient je ve stavu, kdy o sobě není schopen sám rozhodnout, a měl by jít na vyšetření a léčbu.
Pomohli bychom mu najít teplé místo, kde by mohl žít, uvařit si a začít znovu. Vše ale ztroskotalo na tom, že sanitka muže odmítla odvést.
Píšu to proto, že kdyby se za pár dní objevil nový případ úmrtí mladého muže v lese, alespoň budete znát souvislosti. Pokusili jsme se ho zachránit. Myslíme si, že jsme měli konat i proti jeho vůli, protože mluvil pod vlivem nemoci. Ale bojíme se, že dlouho nepřežije.
Kooperující organizace mu zajistí alespoň něco k jídlu a suché oblečení. Doufejme, že to bude stačit.
Pacient
není omezen ve svéprávnosti, je orientovaný místem a časem a
jelikož si nepřeje odvézt, necháme ho zde v těchto podmínkách zemřít…Zákon o nedobrovolné hospitalizaci sice říká
jasně, že v ohrožení sebe nebo osob blízkých, má být
provedena nedobrovolná hospitalizace. Opravdu zde hrozí nebezpečí zneužití u
osoby, kterou rodina umlčuje nebo se ji chce zbavit.
To
se však děje minimálně, ale zdravotní personál, který
absolutně nemá kapacitu pro tento typ pacientů, kterých raketově
přibývá (RZS moc dobře ví, že tohoto pacienta nebude chtít
žádný “příjem”, natož lůžkové oddělení.
Jsou
přece cítit, špatně spolupracují, mají tolik zdravotních a
sociálních problémů, ne ty opravdu nepotřebujeme, zkuste to
jinde…
A lékaři místo, aby se domáhali a psali politickým
vedením, že je situace neúnosná, využijí tento byrokratický
nástroj a ohnou jeho smysl je svému účelu a naprosto absurdně se
zaštítí alibistickými příklady o možné žalovatelnosti od
pacienta. Ano, to se děje v celé ČR.
A světe, div se, vytěsnění
a účelová lež funguje a opravdu pohled na tento typ občanů u
lékaře přebije i hippokratovskou přísahu. Lpkař v klidu od takovéto osoby odejde.
Přitom
zde je situace poměrně jasná:
Ošetřující
personál má povinnost člověka, kterému evidentně hrozí smrt,
dát do detence a opravdu všemi prostředky se snažit ho zachránit - proč chodí například policisté k sebevrahům
vyjednávat? Já pochopitelně respektuji volbu člověka na odchod
ze světa, ale musíme se snažit všemi silami a nástroji sociální
a zdravotní práce - tomuto zabránit…
Zde
se jedná o naprostý alibismus, cynismus zdravotní záchranné
služby, porušení všech etických, lékařských norem a o cynické zneužití volby člověka, který absolutně není
ve stabilizovaném stavu…
Ano,
děje se to čím dál více, je to naprosté selhání, které
všichni sociální pracovníci vidíme dnes a denně - systémové
přetížení zdravotně/sociálního systému systému a výsledkem
jsou opět zbytečná, předčasná úmrtí…
Dehumanizace
společnosti postupuje a lékaři jsou většinou v čele této
cesty...Jinak jak čtu komentáře, jde to opravdu rychle... Lidé v psychických, sociálních a zdravotních problémech se dostanou na ulici a během
několika měsíců je to předčasné úmrtí...
Jako
správný magor sociální práce jsem se před lety dokonce málem
popral s lékařem RZS, který odmítal odvézt naprosto zmatenou
klientku ležící ve vlastních výkalech, nakonec ji odvezl, stížnost na mé
chování byla pochopitelně dlouhá, ale klientku se intervenční
sociálně/zdravotní péčí podařilo zachránit, pochopitelně už
bez lékaře RZS, ale s lidmi, které jsem měl kolem sebe....Dostal
jsem sice výtku od úřadu, ale paní žije dodnes…
A v
této situaci, kdy jste takto osamoceni v boji za klienty, se zdravotní služby nemusejí bát, že by jim spíše hrozilo trestní
stíhání na základě žaloby od nás sociálních pracovníků, že nebylo
zabráněno jednoznačnému ohrožení života, většinou s
fatálními následky. Která municipalita nebo grantově ošetřená
neziskovka úřady by si toto dovolila?
Co
je tak asi důležitější před komunálními volbami pro politiky
a političky? Přeci skvělá nemocnice, se svými vyhlášenými
službami plastické chirurgie, nebo život třicetiletého
kluka na ulici? Stejně už mu není pomoci, že?
Dokonce
jeden pan učitel, když jsem mu oponoval, že doučování a
záchrana života není to samé, mi odepsal:
“Sorry, ale je to stejné. Ve chvíli, kdy ten člověk opravdu
nechce, tak opravdu nic nedokážete. Ano, na chvilku mu jako
pomůžete, ale on spadne i tak. Ano, příměr se zdá hloupý, ale
myšlenkou je vůle. Pokud už ten člověk nemá vůli, tak jste
prostě v pytli a v tu chvíli můžete fakt málo za extrémního
úsilí. To byl ten smysl.
Vím,
vypadá to divně, ale doučování se sociální prací má dost
společného. Dobře, při doučování nejde o život, ale vy jste
také jen ten druhý člověk, který může mít zkušenosti,
schopnosti, rozum, ale pokud ten druhý nemá vůli, tak to
prostě nejde, nebo jde to tak blbě, že toho druhého jen nutíte ke
svému pohledu. Pokud selhává jeho vůle a nechce váš pohled
přijmout, tak jste v pytli.”
S
tímto názorem by určitě souhlasila velká většina národa -
smrt na ulici jako individuální selhání ve třiceti letech.
Politici to vědí, a tak proč to řešit?
A
tak ještě zveřejním jeden příspěvek pod textem jedné skvělé sociální pracovnice:
“S
jednou kolegyní jsem zavolala 155, dokonce odmítli jen dojet za
dekompenzovaným klientem, když jsem zavolala 112, tak přijeli (vtipné je,
ze 112 musí kontaktovat 155) a najednou to šlo. Když je dotyčný
vážně nemocny a nedokáže odhadnout svůj stav (nemá náhled,
ale je svéprávný ) a vyloženě nespolykal léky nebo se
nesebepoškodil a nepokusil se zabít, tak vlastně - nezájem...Kdyby
byl manický, v emocích a skákal z jedné pouliční lampy na
druhou, tak to by přijela rychlá hned... V čem je to rozdíl, nevím.
Hrozné, hrozné, hrozné, v jak špatné situaci muž je. A reálně
mu venku jde o život. Ty nízké teploty jej v nemoci vyčerpávají
víc a víc každou hodinu. Strašná představa, že tam mrzne právě
teď a nedostává se mu péče, kterou si sám neumí zajistit a
není o ní ani schopen rozhodnout vlivem svého aktuálního stavu”.
Umřít
svobodně na ulici, skočit svobodně pod metro…
O tom jsem opravdu
snil na Národní třídě v roce 1989. 17 listopad se blíží. Díky,
že můžeme zmrznout svobodně pod mokrou dekou bez adekvátní
pomoci. Aspoň něco se nám tady povedlo!
Listopad 2025
1366
Diskuse