Pro člověka, který zažil diktaturu v Sýrii, je šířící se autoritářství v Anglii nyní naprosto zjevné

3. 8. 2020



Hassan Akkad uprchl z Damašku poté, co ho mučil Asadův režim. Je to učitel anglické literatury a filmař. V Londýně pracuje jako uklízeč v nemocnici, fotografuje, píše a natáčí filmy


Akkadův podíl na světových událostech začal v roce 2011, kdy jako mladý učitel angličtiny se dostal do popředí demokratických protestů Arabského jara v Sýrii. Zbili ho a uvěznili - a v jednu chvíli byl předveden před Bašara al Asada, svého mučitele. Po útěku ze Sýrie se Akkad stal na tři roky jedním z oněch 12 milionů vyhnaných Syřanů, kteří byli nuceni hledat nový domov v Evropě. Jeho šokující dokumentární záběry dlouhé cesty do Británie, pořízené mobilním telefonem - kdy se zuby nehty drží potápějícího se člunu u turckého pobřeží, cestou do tábora "Džungle" v Calais - se staly hlavní součástí dokumentárního filmu televize BBC Exodus: Naše cesta do Evropy - který získal hlavní cenu Britské filmové akademie.
 
Pak následovalo další video. Poté, co přijal Akkad v Londýně místo uklízeče na nemocničních pokojích, na nichž leželi pacienti nakažení koronavirem, ve své místní londýnské nemocnici, natočil v květnu letošního roku videodopis Borisi Johnsonovi. Hovoří v tomto videu, blízek slzám, jménem těch imigrantských zaměstnanců nemocnic, které britská vláda ostudně vyloučila z projektu finančního odškodnění zaměstnanců nemocnic, jejichž příbuzní zemřeli na COVID-19, a které nutila, aby nad normální národní pojištění, které platí v Británii každý zaměstnanec, ještě platili 400 liber poplatku navíc za přístup ke zdravotní péči ve zdravotnictví, v němž sami pracují. "Přišel jsem sem ze Sýrie a tohle nejsou věci, které jsem očekával, že mě tady potkají":



Akkadovo video způsobilo, že Boris Johnson v těchto věcech udělal jeden ze svých častých obratů o 180 stupňů, Akkadovi se však neomluvil, ani mu přímo neodpověděl.

Akkad se směje tomu, že pop hvězda Dua Lipa si ho zvolila jako svého britského národního hrdinu pro časopis GQ letos v červnu, i to, že se mu vystoupením v komerční televizi podařilo vyvolat charitativní sbírku pro svou nemocnici ve výši 35 000 liber.

Akkad vyrostl v Damašku, kde jeho tatínek vlastnil pizzerii. Akkadova rodina už není v Sýrii. Rodiče skončili ve Spojených arabských emirátech, jeho bratr pracuje v Jemenu pro charitativní organizaci Světový potravinový program. Strýcové a bratranci zůstávají v Damašku, kde se rozložila ekonomika a zuří epidemie koronaviru, kterou vláda ignoruje. Před dvěma dny sdělil Akkadovi telefonicky jeho kamarád v Damašku, že mu na koronavirus zemřel otec - "Na úmrtní list napsali 'plicní choroba'. I v dobách pandemie hraje propaganda zásadní roli."

Akkadm se přihlásil jako uklízeč do své místní nemocnice, protože měl pocit, že v této pandemii musí pomáhat. Byl tam nedostatek pracovních sil, protože množství zaměstnanců nemocnice onemocnělo. "Myslím, že jsem nikdy neměl takový strach při příchodu do té nemocnice jako svého prvního dne tam letos v dubnu."

Během své práce v nemocnici fotografoval Akkad své tamější kolegy, fotografie vyšly v článku v časopise Politico, který pro něj napsal. "Bylo nás tam na nemocničních pokojích 18 lidí a byli jsme z 12 zemí světa."

"Myslím, že obyčejně uprchlíci - Syřané - humanitární pomoc přijímají. Takže když jsem vyvolal sbírku 35 000 liber pro nemocnici, lidi si myslí, že je to jaksi obráceně." Akkad to odmítá. "Hájil jsem lidská práva i v Sýrii. Proč to nedělat i v Anglii? Mou zkušeností je, že lidé, jimž je odepřena pomoc, jsou nejzranitelnější. V tomto případě jsou to uklízeči a vrátní."

Právě Arabské jaro v Sýrii utvořilo jeho charakter. Doma v jeho rodině se o politice mluvilo jen za zavřenými dveřmi. Ve věku 12 let musel Akkad vstoupit do vládnoucí strany Ba'ath, chodit v její vojenské uniformě do školy, opakovat její hesla "jednota, svoboda, socialismu" a proklínat "sionismus a imperialismus",  i když nerozuměl, co ta slova znamenají. Učili ho také střílet.

Studoval angličtinu, ale většina knih byla zakázaná. V roce 2011 se mu vedlo velmi dobře. Učil angličtinu a ve volném čase pracoval jako fotograf pro tisk, vydělával 2000 liber měsíčně, více než tatínek se svou restaurací. Měl auto a chtěl zažádat o hypotéku na byt. Všechno se změnilo po zatčení a mučení patnácti dětí v městě Daraa, kteří údajně napsali na zeď protiasadovská hesla. Ta událost vyvolala v Sýrii občanskou válku. "Na to člověk nemohl nereagovat. Mohli to být moji žáci. Bylo jim třináct, čtrnáct let. A tajná policie jim vytrhala nehty. Tím to pro mě začalo."

Protesty byly osvobozující, ale reakce byla brutální. Akkad filmoval demonstrace a zveřejňoval je na internetu. Když ho poprvé tajná policie zatkla a zbila, zlomili mu železnými tyčemi obě ruce, rozmlátili mu žebra i nohy. Když byl propuštěn, povolali ho na setkání s Asadem.

"Prý slyšel můj příběh - učil jsem ve škole pro elitní děti. Tak mě pozval do svého paláce. Šel jsem tam a upřímně si myslel, že se mi podaří změnit jeho postoj. Řekl jsem mu: Když budu mluvit otevřeně, pustíte mě pak dnes domů? A Assad odpověděl, Ano.  Tak jsem mu otevřeně řekl, že je jeho režim založen na systematickém mučení a že jsem to osobně zažil. Myslím, že byste mocným vždycky měli říkat pravdu. Ale myslím, že právě proto jsem byl podruhé zatčen."

To byla velmi traumatická zkušenost. Dali ho do podzemní cely o dvou metrech čtverečních a řekli mu, že tam zůstane navždy. Pustili ho po čtrnácti dnech, ale psychické následky byly strašné. V Británii byl diagnostikován s komplexním PTSD, posttraumatickým syndromem, doma se ale o duševním zdraví nehovořilo. "Najednou se potýkáte s něčím, pro co nemáte slova."

Při své práci v britské nemocnici poprvé svému traumatu trochu porozuměl. "Nemocnice byla děsivá, ale svým způsobem také mi dávala sílu." Poté, co zažil s lidmi nejhorší zkušenosti, v nemocnici nyní u svých kolegů zažil od lidí to nejlepší. "Viděl jsem, jak mnoho lidí zemřelo, ale mnoho se jich taky uzdravilo a vrátilo se domů ke svým blízkým a já jsem v tom hrál svou malou roli. Mohl jsem lidem říkat, že nejsem oběť."

Nese po celou dobu stigma uprchlíka. Chce ale příležitosti, ne sympatie. "Když jsem zveřejnil své video z nemocnice, snad všechny filmové společnosti z celého světa ode mě chtěly, abych se podílel na jejich dokumentárním filmu o COVIDU. Ale vždycky jen jako svědek, ne jako spolupracovník." Nyní natáčí vlastní film. Začal také psát své paměti, a má kontrakt s nakladatelstvím Pan Macmillan.

"Chci, aby lidi, kteří si to přečtou, neplakali, ale něco proti tomu dělali," zdůrazňuje. Právě proto natáčel celou svou uprchlickou cestu, i když se při tom málem utopil. Pomohl mu také jeho instinkt vypravěče uchránit se před propadem do šílenství?

"Dívám se na svět v mnoha ohledech o hodně cyničtěji, ale jsem také vděčen za určité rysy toho, co se mi dělo. Byl jsem prostě mladík v Damašku s docela příjemným životem, ale nebyl jsem vždycky zrovna slušný. Byl jsem občas tak trochu rasista a trochu jsem se cítil nadřazeně. Takže pro mě to celé bylo vzdělání. Přežíval jsem v Calais z darů potravin, takže vím, jaké to je. Spal jsem v parku po dobu deseti dní bez stanu či spacáku a útočili na mě rackové. Opravdu racky nenávidím." Asi po padesáti marných pokusech dostat se do kamionu jedoucího do Británie se mu podařilo nakonec odletět do Londýna na falešný pas a zažádat tam o azyl.

Proč chtěl do Anglie a ne jinam v Evropě? "Studoval jsem anglickou literaturu a pro mě byl Londýn centrem demokracie a lidských práv," řekl. "Dvacet let jsem žil v totalitě a chtěl jsem žít někde, kde mohu být svobodný."

Přiznává však, že si už není jistý, zda chce v Británii zůstat. "Pro někoho ze Sýrie je naprosto zjevné, jak se v Anglii nyní šíří autoritářství. Kontrakty jsou udělovány kamarádům ministrů, politikové porušují zákony a nečelí důsledkům, demokracie je podvodná - lidem se lže a lidé hlasují pro lháře. Jsem tady outsider. Dívám se na to, co se děje, a říkám si - dojde někdy k době, kdy se Angličané zmůžou k protestu?"

Kompletní článek v angličtině ZDE  

 



1
Vytisknout
3545

Diskuse

Obsah vydání | 7. 8. 2020