Monitor Jana Paula: Sochař Matouš Háša, aneb nejen o umění, které s člověkem pohne

1. 5. 2020 / Jan Paul

čas čtení 4 minuty

 

Když jsem před rokem napsal recenzi na výstavu sochaře Matouše Háši v Galerii Art Chrudim Luboše Jelínka, ani zdaleka jsem netušil, do jakého kontextu se dostane moje rada, aby začínající mladý a nadějný umělec raději odkrýval tváře svých soch, a umožnil tak průchod emocím. Proč by měl mít Diskobolos na hlavě respirátor? A proč by ho měl mít malý Ježíš spočívající na klíně své matky? Mohlo by se zdát, že plastiky tohoto sochaře jsou nyní nanejvýš aktuální, neboť zakrývání obličeje rouškou je současným dominantním vizuálním rysem tváří lidí tohoto světa. Přestali jsme se usmívat, ale i mračit, jakoby z člověka zmizel kus osobnosti, a jen oči mohou prozrazovat, co se v něm odehrává.

 

A právě tato skrytá část identity člověka je zřejmě to, co Matouše Hášu na člověku zajímá. Možná, že jeho plastiky se zakrytým obličejem (ne všechny a ne vždy) mohou v souvislosti s pandemií prozrazovat vizionářskou povahu jeho práce. Umělci, často aniž by to tušili, vždy nějak předbíhali svoji dobu zvýšenou senzitivností a intuicí, a je to docela přirozené, ale to by bylo v tomto případě až příliš patetické. Jistěže umění nezrcadlí jen aktuální stav světa, a mnohé dokáže předvídat, avšak roušky a respirátory v tvorbě mladého sochaře nevyjadřují jen symbol naší doby, ale jsou - bez ohledu na to, zda právě probíhá či neprobíhá nějaká pandemie - především vyjádřením obav o člověka.

Snad ani ne tak obav o jeho existenci, jako o jeho duši, neboť se při pohledu na Hášovy figurální plastiky nemohu zbavit pocitu soucítění. A právě soucit je vzácná lidská emoce, a dokáže-li ji vyvolat umělecké dílo, pak je zřejmě nadáno mimořádnou silou výpovědi. Snad nebudu sentimentální, když řeknu, že právě toto jsou dle mého přesvědčení trvalé a nezpochybnitelné hodnoty umění, totiž jeho schopnosti člověka nejen povznášet, ale vystavit ho i potřebné sebereflexi a sebezpytnému prožitku. V této kvalitě spočívá nadčasová schopnost umění promlouvat k lidským bytostem bez ohledu na to, v jaké době žijí. A vůbec nejde jenom o formu, o to, jakým způsobem je dílo vytvořeno.

Myslím, že jsem ochoten a schopen vnímat jakoukoliv formu vyjádření, když mě přesvědčí, že jde o něco víc, než o trivialitu. Jistěže se umění vždy vyjadřuje svým specifickým aktuálním jazykem, formou zahrnující nové vědecké poznatky a možnosti komunikace, ale o to nejde, podstatné je, o čem takové dílo vypovídá. Chápu, je to terén subjektivních preferencí, nicméně já mám rád umění, které mi neříká, že se někde něco banálního stalo, které mě netahá za rukáv podbízivostí, a které mě neobtěžuje sebestředností zmateného autora. Mám rád umění, které mi připomene či zvýrazní něco podstatného z mé existence, které mě třeba i dojme, nebo naštve, ale ať se mnou probůh něco důležitého udělá.

Nevím, na čem bude Matouš Háša v budoucnu pracovat, nyní seká do umělého mramoru nadživotní uťatou hlavu Jana Křtitele, a víc jsem se nevyptával. Jak známo, Jan Křtitel žil pokorným asketickým životem, připravoval lidi na příchod Vykupitele a pokřtil v Jordánu také Ježíše. Hlavu mu nechal utnout Herodes na přání Salomé. Co závěrem? Snad jen pro úplnost, že galerista Luboš Jelínek z galerie Art Chrudim nepřipravil žádný speciální on-line projekt výstavy, ale zorganizoval začátkem dubna výrobu a distribuci 5 600 litrů dezinfekce, kterou s jinými nadšenci zadarmo rozdával i před svojí galerií chrudimským občanům ( https://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10118379000-udalosti-v-regionech-praha/220411000140331-udalosti-v-regionech/obsah/759720-kill-vir ).

1
Vytisknout
12785

Diskuse

Obsah vydání | 6. 5. 2020