Prezident USA je jen (či navíc?) “highly impulsive“?

29. 4. 2020 / Miloš Dokulil


Asi se nemusím moc namáhat s překládáním toho, co je mezi uvozovkami v nadpisu. Nanejvýš impulzivní? Nebo jenom hodně spontánní? Dost vznětlivý? Docela málo ovládající své pocity (či taky vášně?)? Ale vážně! Když nám takhle v mezičase zdivočil jeden virus, musí se hned ukazovat prstem na prezidenta jednoho z nejvýznamnějších států dnešního světa? Ne-li stále ještě ekonomicko-politicko-vojensky „jedničky“ na této zeměkouli? (Už třeba navíc také kvůli tomu, že ještě v časech ČSSR jsme jako statní rodáci mohli se vskrytu pyšnit tím, že první Trumpovou manželkou byla Češka, Ivana, rozená Zelníčková. Tento svazek vydržel celých 15 let a mohl se kromě jiného rovněž pyšnit třemi dětmi.)

(Pozn. red. Jak na to poukazuje americká profesorka Karen von Kunes, Američani nevědí, že Trumpovy děti jsou Češi:)



 

Ne že bych zrovna hned k tomu chtěl připojovat též to, že osobně Donald Trump třeba svými dřívějšími úspěchy v podnikání není na tom zrovna nejhůře ani svým „hospodářským“ cítěním, jež by mohlo povzbudivě rámovat také psychologické vidění souvislostí u tohoto významného veřejného činitele. To, že se Donald Trump stal nakonec za republikány kandidátem na prezidenta USA a posléze i prezidentem, bylo rozhodně nemalým překvapením i pro znalce poměrů přímo v Republikánské straně a mezi odborníky v USA. Tyto úspěchy ještě dále přispěly k tomu, že prezident Trump má silně vyvinuté „ego“ (z latinského „já“), s možným – někdy i pohrdavým – přehlížením jiných názorů či zřetelů k závažným otázkám, i když i ty vlastní představy bývají nejednou „střílením od boku“. (A opět: ne že by nemuselo být někdy riskantní, je-li v čele významného státu člověk s potenciálně rizikovými vlastnostmi! Ne že by takto se jednalo pouze o USA.)

Rozhodně jsem letos počátkem dubna nečekal, že by prestižní časopis, jakým je SCIENTIFIC AMERICAN (dále zde „SciAm“), a věnující se výlučně vědě, vyhradil prostor na svých stránkách politice, přičemž autorsky přitom navíc šlo o „redakční“ text editorů (dubnové číslo, str. 8: An Erratic Finger on the Button; tj. „Nevypočitatelný prst na spoušti“). — (Některé údaje odtamtud níže využiji, s vlastním „zastřešením“ či „zarámováním“ už třeba z rovněž kritického roku 1962.)

Takže především: Prezident Trump docela zvláštně hodnotil, že KLDR (tj. komunistická Severní Korea) nepřestala se svými nebezpečnými a stále pokračujícími zkouškami svého válečného arzenálu, a přitom jako kdyby iniciativa USA zaznamenala „pokroky“ v úsilí o zastavení tohoto severokorejského zbrojního programu. (Poslední Trumpova schůzka s Kim Čong-unem z února 2019 skončila neúspěšně dřív, než se vůbec tehdy začalo vážně jednat.) Pravděpodobně je rovněž nemálo diskutabilní, zda bylo účelné zlikvidovat prostřednictvím dronu Kásima Sulejmáního, významem možná druhého nejdůležitějšího iránského předáka (zabit v Iráku, 3. ledna 2020), když vzájemné vztahy jak uvnitř islámského světa, tak tohoto společenství navenek jsou stále tak komplikované a nepředvídatelné? (Zrovna tento motiv byl v SciAm-u rozveden jako ne zrovna ze strany USA uvážlivý.)

Autoři SciAm-u neopomněli hned úvodem svého příspěvku připomenout tzv. kubánskou krizi z roku 1962, která hrozila jaderným střetem mezi USA a SSSR (jaderné zbraně SSSR se tehdy dostaly nečekaně na Kubu, jen 90 mil od USA). Článek vyzdvihuje zdrženlivost J. F. Kennedyho (ale byla i na opačné straně nakonec i u N. S. Chruščova), že tehdy nedošlo k jadernému konfliktu. Zde máme zároveň závažný motiv: prezident USA má v případě možného nečekaného jaderného útoku odkudkoliv „stisknout spoušť“ vůči potenciálnímu útočníkovi, aby hrozbě USA předešly… Teď ovšem mysleme na jinou možnou „spoušť“, ne ten kohoutek či tlačítko, ale pustošivý dopad jaderných útoků na lidi a povrch planety! A připusťme, že o následcích stisku té spouště v USA automaticky a přímo ústavně rozhoduje jen osoba samotného prezidenta. Bez nutnosti konzultace či souhlasu dalších činitelů či institucí.

Stať z SciAm-u uvádí, že podle jisté studie zahrnující léta 1776 až 1974 (čili za dvě stě let, že?) skoro polovina všech špičkových hodnostářů USA vykazovala znaky psychopatologie.

Stovky lékařských profesionálů, včetně psychiatrů, předložily v prosinci 2019 Kongresu USA společnou zprávu, že prezident USA Trump – zřejmě kvůli těm jednáním kolem obžaloby ze zneužití pravomocí – není v žádoucí psychické kondici.

Právě v tomto kontextu uvedli autoři citovaného článku Trumpův citát z doby ještě před jeho nastoupením do svrchované funkce (z roku 2014): „Měli bychom se obávat jako globálního oteplování toho, co působí JADERNÉ ZBRANĚ v rukou pomatených a nekompetentních vůdců.“ Pisatelé z redakce SciAm-u se nato odvolali na Dodatky k Ústavě USA, konkrétně 25. dodatku v jeho 4. části, odkazující na možnost prezidenta státu na dobu jeho nezpůsobilosti odvolat z funkce.

Ten zde opakovaně zmiňovaný časopisecký příspěvek posléze končí společnou výzvou Ronalda Reagana a Michaila Gorbačova z roku 1987: „Nukleární válku nelze vyhrát a nikdy nesmí dojít k jejímu propuknutí.“ (Ne že by už nejednou dříve prezident Trump nevyhrožoval, že s někým v případě potřeby „zatočí“, ať to byla zpočátku KLDR, anebo třeba letos na počátku ledna Írán.)

A ne že by teď šlo jen o bezpečný konec epidemie jednoho z koronavirů, včetně evidence možnosti najít účinnou proti němu injekci, anebo o další opatření čelící účinkům klimatické krize (až po oteplování moří nebo sníženým výnosům sklizní v zemědělství); o problémech třeba zrovna kolem nemalé úmrtnosti dětí v oblastech snížené sociální úrovně rodičů rovněž nestačí jen vědět či o tom mluvit.






0
Vytisknout
4265

Diskuse

Obsah vydání | 7. 5. 2020