Píšu, protože se bojím

15. 3. 2019

čas čtení 13 minut

Dobrý den,

než se dostanu k hlavnímu tématu tohoto otevřeného dopisu, chtěl bych ocenit vaši práci. Práci všech žurnalistů v této zemi, kteří se s důsledností snaží veřejnosti přinášet objektivní a důležité informace o dění v našem blízkém i vzdáleném okolí. V době, kdy nejen politické špičky tohoto státu nezřídka usilují o znevážení a diskreditaci vaší činnosti i vás jako osob, kdy po 30 letech od revoluce se stále nedaří účinně bojovat s korupcí a klientelismem a kdy možná už zapomínáme na to, jakou svobodu a bezpečí nám naše mladá demokracie zajišťuje, je vaše snažení možná o mnoho důležitější než kdy jindy. Díky za to! píše Michal Klaška.

 

Ač oficiálně nazýváme médii veřejné služby jen několik subjektů v celém mediálním prostoru, jsem přesvědčen, že služba veřejnosti je do určité míry zakořeněna v každém jednotlivém subjektu naší mediální scény nehledě na to, zda je komerční či nikoliv. Přesto mám poslední dobou dojem, že zapomínáme dostatečně hovořit a informovat o tématu, které se týká a bude týkat nejen naší země, Evropy, ale i každého jednotlivého obyvatele této planety. Mluvím zde o klimatických změnách, které již začínáme pociťovat i my, občané České republiky, v podobě sucha, nízkých hladin spodních vod, vysychání studní, v jejichž důsledku dochází právě teď k historickému úbytku ptáků (o třetinu za posledních 40 let) nebo masivnímu vymírání hmyzu. Jsou to jasné signály toho, že celý ekosystém prochází radikální transformací.


Na podzim roku 2018 vydal Mezivládní panel pro klimatickou změnu (IPCC) při OSN novou zprávu o stavu klimatických změn, která je veřejně dostupná všem lidem s připojením k internetu na stránce https://www.ipcc.ch/sr15/. Připomínám, že IPCC je nejvýznamnějším a nejvěrohodnějším informačním zdrojem o klimatických změnách na světě. Vychází z vědeckých výzkumů mnoha týmů po celém světě a syntetizuje z těchto prací závěry, které prezentuje politickým reprezentacím všech zemí v OSN. Je ovšem také důležité zmínit, že IPCC není zdaleka složen jen z vědců, ale sbíhají se zde zájmy ekonomické a politické. I sami vědci spolupracující s IPCC v souvislosti s tím často zmiňují, že závěry uváděné ve shrnujících zprávách jsou velmi konzervativní až podhodnocené.


I přes svoji zdrženlivost IPCC v poslední velké zprávě výslovně deklaruje, že jako lidstvo máme 12 let na to, abychom provedli zcela zásadní a bezprecedentní změny v téměř všech sférách fungování společnosti, od dopravy, přes zemědělství až po využívání energií. Tato zpráva prolétla Českem bez větší odezvy veřejnosti a upadla v informační zapomnění. Snad všichni vědečtí pracovníci spolupracující s IPCC se shodují na tom, že čelíme největší ekologicko-společenské hrozbě v historii lidstva a že jsme z historického pohledu vteřinu před něčím, co si málokdo z nás dokáže představit. V Česku zvládneme za 12 let možná opravit naši nejdůležitější dálnici a Mezivládní panel pro klimatickou změnu (tato, znovu opakuji, velice konzervativní instituce) po nás chce, abychom zcela přebudovali základy fungování naší společnosti. V opačném případě nastanou dle této zprávy pravděpodobně nezvratné změny, které kromě klimatické krize přinesou i obrovskou krizi sociální, jejíž rozsáhlost daleko převýší důsledky kterékoli z válek či přírodních katastrof, které doposud lidstvo zažilo.


V Česku ještě v roce 2015 vznikl dokument s názvem Strategie přizpůsobení se změně klimatu v podmínkách ČR dostupný na webu Ministerstva životního prostředí. V této dnes již poněkud zastaralé práci je sice vágně, ale zcela zřetelně řečeno, že je třeba začít s významnými změnami ve všech těchto oblastech: Lesní hospodářství, Zemědělství, Vodní režim v krajině a vodní hospodářství, Urbanizovaná krajina, Biodiverzita a ekosystémové služby, Zdraví a hygiena, Doprava, Průmysl a energetika, Mimořádné události a ochrana obyvatelstva a životního prostředí. Od vydání tohoto dokumentu uběhly čtyři roky a provedených nebo prováděných změn na základě těchto doporučení je minimum. Máme 12 let, nemůžeme si dovolit ztratit ani další měsíc, a přesto jsme zcela nečinní.


Momentálně jsme ve fázi, kdy je globální teplota vyšší o 1° C než v předindustriální době. Dle zprávy IPCC je již téměř jisté, že i při maximálním úsilí a kooperaci na globální úrovni jistě dosáhneme oteplení o 1,5° C. Zároveň však IPCC důrazně dodává, že klimatické dopady teploty o 0,5° C vyšší, tedy 2° C, budou násobně ničivější než při 1,5° C. Pravděpodobnost oteplení o 2° C je velice vysoká. Co je na tomto sdělení nejvíce znepokojující, je fakt, že současný trend oteplování Země míří dle odhadů vypočítaných syntézou velkého množství modelů a prací ke 3° C. Sami vědci přiznávají, že pro oteplení planety o 3° C a výše již neexistují podložené odhady možných dopadů těchto změn, protože jsou ekvivalentní globální apokalypse. Znovu připomínám, že zde vycházím z konzervativních závěrů IPCC, o nichž se dá předpokládat, že jsou velmi umírněné a možná ani reálně nereflektují aktuální stav na Zemi.


Zde je krátký výčet rizik zmiňovaných ve zprávě z podzimu 2018:


  • acidifikace oceánů způsobující signifikantní redukci života v moři, a z toho plynoucí radikální pokles výnosů z rybolovu

  • tání ledovců, které

  • způsobí vzestup hladiny oceánů a ohrozí desítky až stovky milionů lidí v pobřežních sídlech, ať už přímým zatopením nebo souvisejícími dopady

  • urychlí další oteplování, neboť se sluneční paprsky přestanou od bílého povrchu ledovců odrážet zpět, a naopak začnou být pohlcovány tmavým mořem

  • rozšiřování pouštních oblastí, které přestanou být obyvatelnými pro lidstvo

  • globální pokles úrodnosti půdy, jelikož se rostliny nestihnou adaptovat na takto rychlé změny, a z toho plynoucí nedostatek potravin až hladomor, a to globální

  • redukce biodiverzity (tedy jinými slovy vymření) desítek procent existujících živočišných i rostlinných druhů, některé odhady nevycházející ze zprávy IPCC mluví o zmizení 70 % veškerého života na planetě

  • a v neposlední řadě z výše uvedených jevů plynoucí klimatická migrace lidí přímo ohrožených na životě v důsledku změny jejich životního prostředí, a to v měřítku zcela se vymykajícím našim představám. Okolo roku 2050 může být v pohybu i 1 000 000 000 lidí - ano, jedna miliarda - dle některých odhadů mimo tuto oficiální zprávu IPCC. Tito lidé nebudou migrovat z ekonomických důvodů, nebudou poklidně čekat v retenčních zařízeních, než je blahosklonně vpustíme do svého státu. Tito lidé už budou moci ztratit pouze jednu věc, svůj život. Podle toho budou jednat a my se jim nebudeme moci divit, protože bychom v jejich situaci jednali stejně.


A z toho vyplývá i další nebezpečí, které hrozí přímo našemu západnímu světu. Tím nebezpečím je ohrožení samotných základů demokratické společnosti ve prospěch jiných autoritářských zřízení. I Madeleine Albrightová ve své poslední knize upozorňuje na vzrůstající nebezpečí šíření fašismu napříč společností, jehož náznaky se v posledních letech objevují. A to zdaleka nejsme krizové v situaci, která by mohla nastat v příštích dekádách. Z historie všichni dobře víme, jak se lidé pod tlakem okolností a strachu jsou schopni chovat a rozhodovat, jako jeden příklad za všechny můžeme uvést Německo mezi světovými válkami.


Ano, vím, že uveřejňování takovýchto nepříjemných, leč zcela reálně doložitelných informací nutně způsobuje právě úzkost a strach. Ač se mi to nesnadno přiznává, i jedním z mých motivů k napsání tohoto dopisu je strach, ovšem ne jen tak nějaký. Poprvé ve svém pohodlném a bezpečném životě Středoevropana zažívám strach o existenci svoji a zejména existenci příštích generací včetně mé dcery. Varování působící strach se nechce uveřejňovat nikomu, není to artikl, který se dobře prodává, pokud za tím není nějaký manipulativní záměr, jak už jsme také několikrát zažili. Ovšem, strach je něco, na co si budeme nutně muset v budoucnosti zcela nevyhnutelně zvyknout. Berme to ale pozitivně, strach je jedna ze základních emocí a jeho evoluční funkce je mobilizace jedince a jeho přežití. A to je přesně to, co právě potřebujeme. Potřebujeme se podívat realitě do očí a po počátečním šoku a možná i pocitu bezmoci začít jednat. Klimatické změny již probíhají, není v našich silách je zastavit. Jediné, na co nejen podle IPCC máme šanci, je minimalizovat škody na přírodě, civilizaci a na lidských životech. Již teď je jisté, že v důsledku klimatických změn přijdou o život miliony lidí. Je pouze na nás, kolik desítek, stovek či tisícovek milionů to bude, Čechy nevyjímaje.


Za tímto dopisem se neskrývá žádný našeptávač s podezřelými cíli, ani alarmistický ekoaktivista. Nikdy jsem nebyl členem žádné strany ani hnutí či organizace. Doteď jsem měl k aktivismu velmi odměřený vztah. Píšu tento dopis jako jedinec, který, aby se mohl ráno podívat beze studu do zrcadla, nemůže jinak. Nečekejme, až se shodne Washington, Kreml a Peking na tom, že klimatická změna je téma zasluhující si patřičný mediální prostor. Nemuseli bychom se dočkat. Znovu připomínám, že v tomto dopise pracují téměř výhradně s informacemi z poslední komplexní zprávy Mezivládního panelu pro klimatickou změnu, která se zakládají zcela a bezvýhradně na nejaktuálnějších a prověřených vědeckých poznatcích. Není to skupinka izolovaných podivínů, kteří prapodivnými metodami došli k extrémním závěrům. Je to nejrobustnější a nejrespektovanější instituce zabývající se klimatickou změnou na této Zemi, její závěry jsou momentálně nezpochybnitelné a musíme je brát jako holá fakta.


A proto, vážení novináři, občané a spoluobyvatelé této planety, vás tím nejnaléhavějším způsobem, jakého jsem schopen, prosím, žádám a vyzývám:


„Začněte informovat veřejnost o klimatické změně. Začněte ji informovat neprodleně, pravdivě a komplexně ve všech souvislostech, které si toto téma vyžaduje. Zřiďte speciální rubriky, pořady, vydání, podřiďte svoje konání důležitosti dané situace a ne obavám z poklesu sledovanosti. Vy jste ti, kteří musí pomoci veřejnosti dozvědět se o tom, co se skutečně děje a co nám hrozí. Vy jste ti, kteří se musí spolupodílet na nastartování změn. Vy jste ti, díky nimž dokáže veřejnost vytvořit dostatečný tlak na politiky, aby začali bezodkladně jednat na celostátní, celoevropské a celosvětové úrovni. Bez vás to nezvládneme. Ne dost rychle!“


Také si jistě vzpomínáte na scénu z filmu Titanik, kdy bohatí pasažéři z horních palub po nárazu na ledovec hrají s úlomky ledu fotbal, kapela burácí a lidé tančí a veselí se, zatímco v chudém podpalubí už cestující bojují o život. Kapitán mlčí a nikdo nespouští záchranné čluny, protože Titanik se přece nemůže potopit. Poučme se včas z tohoto až nepříjemně podobného příběhu. Do ledovce už jsme narazili, to je dnes již neoddiskutovatelné, nastal nejvyšší čas začít spouštět čluny na vodu, dokud je pro koho. Máme 12 let. Maximálně.


S hlubokou úctou k vaší práci a očekáváním vašich odpovědí


Michal Klaška

manžel, otec, syn a znepokojený obyvatel této země i planety

0
Vytisknout
9063

Diskuse

Obsah vydání | 19. 3. 2019