Protektorátní momentky: Pardubicko a Chrudimsko

15. 3. 2019 / Pavlína Antošová

čas čtení 9 minut

Nacistická Třetí říše zabírá i zbývající, okleštěnou, část Čech a Moravy. Většina obyvatel prodělává šok, a přesto se  občané nově okupované země už brzy opět snaží vyvzdorovat si co nejvíc chvilek osobního štěstí. A zvlášť silně to možná platí pro ty, kteří se postupně začleňují do odboje.  

 

V březnu 1939 si Taťána Vranešičová – dcera majitelů proslulého pardubického lahůdkářství – bere o sedmnáct let staršího Františka Hladěnu. Ten patří ke známým osobnostem svého domovského města. Upozornil na sebe jako motocyklový závodník, na sklonku dvacátých let pak spoluzaložil Zlatou přilbu; v době sňatku pracuje jako obchodní zástupce automobilky Škoda. Do svatebního dne vstupuje rušivý okamžik, bohužel nezapomenutelný: Svatebčané musí na chodníku čekat, než kolem nich projede kolona německých okupantů. Jako by se v tu chvíli o slovo přihlásil osud.

Po seskoku zpravodajského výsadku Silver A se oba manželé naplno zapojí do odboje. Taťána jako spojka a šifrantka bude chtít držet krok s Hanou Krupkovou – až do okamžiku zatčení nejlepší spolupracovnicí velitele skupiny Alfréda Bartoše. František Hladěna opakovaně vypomůže hlavně s přesuny vojáků i vysílačky. Navzdory osobním neshodám budou svou ilegální činnost úspěšně tajit až do druhé poloviny června 1942, tedy do dnů po výpovědi Karla Čurdy. Oba Hladěnovi přijdou o život za nevyjasněných okolností. František se zabije pádem z okna gestapácké služebny. Taťána – na rozdíl od Hany Krupkové – se ve vyšetřovně gestapa svůj a manželův život   zachránit nepokusí. Naprázdno vyjde také obrovská snaha jejích rodičů o intervenci; výslechy dcery budou probíhat jen pár desítek metrů od jejich domu, a i to je oba pochopitelně zlomí. Taťána zemře dne 2. července 1942 spolu s jinými nejbližšími pomocníky parašutistů. Možná ji ale člen gestapa zastřelí už v autě, cestou na pardubický Zámeček, aby ji alespoň ušetřil hrůzy z popraviště.      

Dětský lékař MUDr. Josef Bartoň a jeho manželka Emilie v roce 1939 mění svůj způsob života ve dvou rovinách. Své rodinné hospodaření přizpůsobují ztíženým zásobovacím podmínkám. Plochy zahrady, určené původně k odpočinku, včetně bazénu, začínají sloužit ke skladování a k chovu slepic. Také se ale – přestože mají dvě děti ve školním věku – oba manželé brzy zapojují do čerstvě utvářeného odboje. MUDr. Bartoň – další známá pardubická osobnost, mj. spoluzakladatel Masarykovy ligy proti tuberkulóze – se už roku 1939 stává členem Petičního výboru Věrni zůstaneme (PVVZ). Jedná se o jednu ze složek Ústředního výboru odboje domácího (ÚVOD). A vysílačka ÚVODu je údajně nakrátko umístěna i v lékařově ordinaci. Podobnou cestou jako doktor Bartoň se vydává například levicověji zaměřený pardubický intelektuál – odborný učitel a dřívější funkcionář sociálně demokratické strany Josef Janáček. Už krátce po okupaci vstupuje do Československého revolučního hnutí socialistického. Tato organizace ale později splývá s další složkou ÚVODu – Obranou národa (ON), složenou především z bývalých československých generálů a důstojníků.

Doktor Bartoň bude po příchodu parašutistů pravidelně vypomáhat s částí odbojové agendy. Klíčovými se ale krom toho stanou jeho medicínské dovednosti. Počátkem jara 1942 vyléčí radistu Jiřího Potůčka ze zápalu plic. Později pomůže i Bartošovi, který onemocní kloubovým revmatismem. Oběma bude – navzdory vlastnímu strachu – zároveň dodávat odvahu. Jeho život se také uzavře 2. července 1942, tentokrát nepochybně při výstřelech popravčí čety. Paní Emilie zemře později v Osvětimi. Pro jejich děti Ivana a Elišku se nacisté při razii zapomenou vrátit. Nejprve se jich ujme sousedka (byť prokazatelně ze zištných důvodů), později se dostanou k příbuzným.

Učitel Janáček pro výsadkáře zajistí úspěšnou výrobu falešných dokladů podle aktuálně platných protektorátních norem. Navíc pro spolupráci získá další pozoruhodné lidi. Také on bude zastřelen 2. července 1942, spolu se svou manželkou Ludmilou.        

Stejný směr jako Bartoňovi nebo Josef Janáček, avšak vlastní cestu, volí krátce po začátku okupace Čeněk Bureš – autodopravce přiženěný do Ležáků. Hned v počátcích Protektorátu zakládá svou odbojovou organizaci (známou – možná hlavně z dnešního pohledu – pod názvem Čenda). Skupina vzniká a její činnost se rozvíjí za vydatné podpory četníků stanice ve Vrbatově Kostelci (v prvé řadě vrchního strážmistra Karla Kněze, ale až do osudových dnů také s přičiněním štábního strážmistra Františka Brčáka a strážmistra Josefa Lorence). Na odbojáře z Chrudimska se kromě jiných zájemců rychle napojuje bývalý poručík československé armády Jindřich Vaško a jeho bratr František; ten si pronajímá lom Hluboká u obce Dachov, do jejíhož katastru patří i ležácký mlýn. Bratři Vaškové obstarávají důležitou – byť ne jedinou – spojnici mezi Ležáky a Pardubicemi. Čeněk Bureš chce svou ženu Františku jakýchkoli vědomostí o vlastní odbojové činnosti ušetřit, a to i za cenu manželských problémů. Okruh zasvěcených se však časem rozšiřuje o některé sousedy, například o mladého mlynáře Jindřicha Švandu.

Osazenstvo Švandova mlýna se tou dobou dále rozrůstá. Kameník Josef Šťulík – syn bývalých majitelů, nyní výměnkářů – se na počátku června 1939 žení s Marií Pelikánovou ze Včelákova; přestože je obřad uspíšen těhotenstvím nevěsty, jedná se o sňatek z lásky. Oba si zařizují bydlení pod jednou střechou se Švandovými a v listopadu 1939 přichází na svět jejich prvorozená dcera Jarmila. Také Josef Šťulík se k odbojové činnosti časem přidává.

Bratři Vaškové v roce 1942 pomohou umístit Jiřího Potůčka s vysílačkou ve strojovně lomu Hluboká. Zázemí Potůček později najde také ve Švandově mlýně, pravděpodobně odtud bude i krátce vysílat (existuje domněnka, že asi dva týdny, dokonce snad až do vyhlazení Lidic). Klid k vysílání mu po většinu času zajistí vrchní strážmistr Karel Kněz; i díky jeho obětavému střežení Potůček časem dosáhne  úrovně, které se (ani celkově) na území Protektorátu žádný jiný radista nevyrovná.

Četnický velitel po zprávě o zatýkání ukončí svůj život výstřelem z vlastní služební zbraně. Josef Šťulík se pokusí skrývat, ale po pohrůžce, že nacisté vypálí Včelákov, se jim sám vydá do rukou. O dva dny později – ve středu 24. června – budou Ležáky vypáleny a téměř všichni muži i ženy (celkem 33 lidí) ještě téhož večera zastřeleni na pardubickém Zámečku. Mezi nimi i vedoucí místní odbojové skupiny Čeněk Bureš, kterého Jindřich Švanda ani při brutálním výslechu nevyzradí, a tak jej ušetří mučení. A opět 2. července při výstřelech popravčí čety skončí životy Josefa Šťulíka, manželů Švandových (přestože mlynářova žena Františka bude tou dobou v sedmém měsíci těhotenství), bratří Vaškových, a dalších lidí. Počet zastřelených odbojářů v ten den dosáhne čísla čtyřicet… Řidič pohřebního vozu Jaroslav Charypar po válce vydá svědectví a obzvlášť mu utkví v paměti poručík Vaško – svým údajným odmítnutím šátku přes oči.

Marie Šťulíková později zemře v koncentračním táboře Osvětim-Březinka. Ze všech Ležáckých, přítomných doma  v den tragédie, přežijí pouze její dcery Jarmila a Marie (mladší z obou, 1941 – 2018). Jsou nalezeny v německých rodinách, a pak se o ně postará dědeček František Pelikán (jenž se vrátí z koncentračního tábora Buchenwald) a hlavně jeho syn Václav – o sedm let mladší bratr jejich maminky. Dokonce i on se však později pro komunistický režim stane nepohodlným, konkrétně svým odmítáním zemědělské kolektivizace – ale to už je jiná kapitola.

Naši nejlepší historikové a badatelé se v současnosti čím dál víc zabývají celými příběhy obětí heydrichiády – ne pouze jejich životními epilogy. Odvádějí tak velmi záslužnou práci, protože (i když nepřehlížejí dílčí lidská pochybení) o to více zdůrazňují nejen statečnost těchto mužů a žen, ale také jejich skromnost. Tedy hodnotu, která se v naší době čím dál víc zanedbává, a přesto se nestala přežitkem (i když se to nezřídka může zdát). Uvedené vlastnosti popravených odbojářů, ale také třeba neústupnost a jemný humor paní Elišky Dusilové-Bartoňové, nebo konejšivá mírnost paní Jarmily Doležalové-Šťulíkové, s námi zůstávají.       

 

0
Vytisknout
8753

Diskuse

Obsah vydání | 19. 3. 2019