Děsivý vzestup autoritářského populismu

31. 7. 2019

Závist a resentiment vyvolávají po celém světě kolektivistické impulsy, píše Tom Palmer. Vlády označované za populistické jsou nyní u moci v Polsku, Maďarsku, Mexiku a Turecku. Itálie a Řecko jsou ovládány populistickými koalicemi, zatímco populisté na levici či pravici jsou partnery v koaličních vládách sedmi dalších zemí EU.

Venezuela se nachází ve volném pádu kvůli politice konfiskace své populistické vlády. Brazílie má nezakrytě populistického prezidenta. A probíhající trumpistické převzetí Republikánské strany není jen populistickým spektáklem samo o sobě; pomohlo také vyvolat vzestup levicového populismu mezi Demokraty. Tato hnutí uplatňují různé programy v řadě politických oblastí. Co však mají společného?

Historici a politologové se po dekády dohadovali, co je vlastně populismus, a nedospívali vždy ke shodným závěrům. Politický teoretik Isaiah Berlin v roce 1967 varoval, že "jedna formule pokrývající všechny populismy všude by příliš nepomohla. Čím obsáhlejší formule, tím méně popisná. Čím popisnější, tím víc toho vyloučí." Nicméně Berlin identifikoval klíčovou populistickou myšlenku: Představu, že autentický "skutečný lid" byl "poškozen elitou, ať už ekonomickou, politickou nebo rasovou, určitým druhem tajného nebo otevřeného nepřítele".

Přesná povaha tohoto nepřítele - "zahraničního nebo domácího, etnického nebo sociálního" - není důležitá, dodává Berlin. To co pohání populistickou politiku je pojetí lidu bojujícího s elitou.

Princetonský politolog Jan-Werner Müller prosazuje jinou charakteristiku: "Kromě antielitismu jsou populisté vždy antipluralističtí," tvrdí v knize Co je populismus? z roku 2016 (University of Pennsylvania Press). "Populisté tvrdí, že oni a jen oni reprezentují lid." V této formulaci je klíčem k pochopení populismu to, že "lid" nezahrnuje všechny lidi. Vyloučeni jsou "nepřátelé lidu", kteří mohou být specifikováni různými způsoby: Cizinci, tisk, menšiny, finančníci, "1 %" nebo jiní - považovaní za ty, kdo k "nám" nepatří.

Ne všechny formulace populismu vypadají takto. Je to však Berlinův a Müllerův typ populismu, co právě vítězí v Ankaře, Budapešti a Washingtonu, co ohrožuje individuální svobodu, volný trh, právní stát, ústavnost, svobodný tisk a liberální demokracii.

Politiky prosazované těmito vládami se od sebe navzájem liší, nicméně odmítají dvě vzájemně související myšlenky. Jednou je pluralismus, myšlenka, že lidé jsou pestří, s různými zájmy a hodnotami, o nichž je třeba vyjednávat prostřednictvím demokratických politických procesů. Druhou je liberalismus - ne v úzkém americkém smyslu politického levého středu, ale jakožto širší přesvědčení, že jednotlivci mají práva a státní moc by měla být omezena na ochranu těchto práv.

Populisté mohou stát "na levici", ale nemusejí být motivováni marxistickými myšlenkami třídního konfliktu nebo centrálního plánování. Mohou stát "na pravici", ale výrazně se liší od starých reakcionářů, kteří touží po ztraceném světě uspořádaných hierarchií. Pokud jim o něco jde, mají sklon rozpustit staromódní třídy a sociální řády v nerozlišené mase Lidu. Nebo mohou levopravé spektrum zcela odmítnout. Jak to vyjádřila francouzská populistická politička Marine Le Penová v roce 2015, "Nyní rozdělení neprobíhá mezi levicí a pravicí, ale mezi globalisty a patrioty."

Populisté často věří, že skutečná vůle autentického lidu je soustředěna v jednom vůdci. Přímočaře to formuloval zesnulý venezuelský prezident Hugo Chávez: "Chávez už nejsem já! Chávez je lid! Chávez - jsou nás miliony. Vy jste také Chávez! Venezuelská ženo, ty jsi také Chávez! Mladý Venezuelane, jsi Chávez! Venezuelské dítě, jsi Chávez! Venezuelský vojáku, jsi Chávez! Rybáři, farmáři, rolníku, kupče! Protože Chávz nejsem já. Chávez je lid!" Turecký vudce Recep Tayyip Erdoğan jednou odpověděl na osamělý opoziční hlas hřímáním: "My jsme lid! Kdo jsi ty?" A pak je tu méně dramatická deklarace Donalda Trumpa "Jsem váš hlas!"

Obávám se, že možná vstupujeme do věku autoritářské "skupinkovosti" a že důsledky pro svobodu a prosperitu budou děsivé. Dnešní vzestup ultrapravicových a ultralevicových autoritářských populistických hnutí nemálo připomíná Evropu 30. let.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

0
Vytisknout
4893

Diskuse

Obsah vydání | 2. 8. 2019