Dopřejme Moskvě její Budapešťské memorandum!

9. 12. 2022 / Karel Dolejší

Nevidím žádný problém v tom, aby Západ nabídl Putinovu Rusku po porážce jeho invaze bezpečnostní záruky ve formě odpovídající někdejšímu Budapešťskému memorandu pro Ukrajinu. Tedy: Pokud se vzdá jaderných zbraní, ostatní mocnosti se zaručí za územní integritu Ruské federace. - Jenže stojí Moskva o takové záruky? Jistěže nestojí.

Před zahájením pokračovací invaze na Ukrajinu v únoru Moskva dala jasně najevo, že není spokojena s žádnými bezpečnostními zárukami, které do té doby dostala, a požaduje víc. To všechno v době, kdy by Německo, Itálie a Francie se 100 % jistotou nikdy neschválily vstup Ukrajiny do NATO, a kdy NATO na základě předchozích smluv nebudovalo žádné nové vojenské základny na svém východním křídle. Bylo to také v době, kdy by většina Švédů a Finů nesouhlasila se zrušením tradiční neutrality a vstupem do NATO.

Dnes, v důsledku ruské invaze a na pozadí nezakrytého vyhrožování sousedům, není zdaleka jisté, jakou formu vztahu NATO a Ukrajina v budoucnu navážou. S vojenským posilováním východního křídla aliance se už začalo, protože členské země se Moskvy obávají a není žádný důvod dodržovat dohody, které Kreml roztrhal. A ovšem Finsko a Švédsko podaly žádosti o vstup do NATO. Je jim jasné, že nepřátelsky se chovající Rusko budou mít za humny v každém případě - jde tedy o to, zda by se v nejhorším případě tyto země mohly spolehnout na pomoc dalších spojenců, nebo nikoliv.

Jestliže Rusku nestačil institucionální bezpečnostní rámec Rady Rusko-NATO a záruky, jaké mělo před 24. únorem, je to velikánská smůla, protože nic lepšího už rozhodně nedostane. A za zničení všech západních ústupků může jediný člověk jménem Vladimir Putin. - Na to dnes přijde i tak málo originální a výrazný politik, jako německý kancléř Scholz. Že na totéž nepřišel francouzský prezident je zřejmě dáno jeho váháním, zda se chce spíše podobat Édouardu Daladierovi, nebo Philippu Pétainovi.

Ovšemže nějaká nabídka ve stylu Budapešťského memoranda by Rusku nevyhovovala. Ale neuspokojilo by ho ani nic velkorysejšího. Jeho představy o vlastní bezpečnosti obsahují přinejmenším dva prvky, které nepatří do 21. století, ale nanejvýš tak ještě do století 19., k němuž sovětská a ruská diplomacie tradičně vzhlížejí jako ke zlatému věku, do nějž by se chtěly vrátit.

Za prvé, ruské pojetí národní bezpečnosti zahrnuje vždycky nějakou formu Brežněvovy doktríny omezující suverenitu sousedů. Nejde tedy jen o to, aby Rusku někdo zaručil jeho vlastní hranice minus uloupené území Ukrajiny, Gruzie a Moldavska. Současně bude také trvat na požadavku, aby mohlo komandovat Ukrajince, Bělorusy, Gruzíny, Finy a další. Říkat jim, kam smějí nebo nesmějí vstoupit a co smějí nebo nesmějí dělat na svém území.

Takové věci jsou samozřejmě pro velkou většinu států světa absolutně nepřijatelné, a tím méně jsou přijatelné v současné Evropě. A jestliže v této záležitosti nebyla ochota ustupovat Rusku v době, kdy končilo svůj první vyzbrojovací program a zdálo se vojensky velmi silné (náčelník generálního štábu Gerasimov hovořil o "druhé nejsilnější armádě světa"), tím spíše mu nikdo neustoupí, až bude na kolenou. Na nějaké představy o ruské výjimečnosti a právu požadovat víc než kdokoliv jiný na světě se všichni sousedé nebezpečného vzteklého medvěda napříště zvysoka vykašlou.

Za druhé, ruský přístup k mezinárodním smlouvám také odpovídá 19. století. Kreml smlouvy uzavírá především proto, aby omezoval manévrovací prostor protihráčů, ale sám k nim přistupuje typicky účelovým způsobem a je připraven je kdykoliv porušit, "pokud už neodpovídají národním zájmům". Proto se na smlouvy s ním nikdo spoléhat nebude. Místo toho se sousedé spolehnou na sílu vlastních a spojeneckých armád. A to snižuje jakékoliv šance na velkorysé západní nabídky k nule.

Mimochodem, Spojené státy se navzdory válce na Ukrajině pokoušely udržet alespoň dialog s Ruskem o strategických jaderných zbraních. Letos byla naplánována schůzka k případné nové smlouvě START. Po ruských stížnostech na Švýcarsko, které odmítá dodávat Ukrajině munici, ale podle Moskvy prý stejně není v konfliktu neutrální, přesunuli organizátoři plánovaná jednání do Egypta. Ovšem na konci listopadu i tuto schůzku Kreml zrušil. Jinými slovy, nechce jednat o ničem.

Ať si tedy Rusku kdokoliv nabízí realistické bezpečnostní záruky - jsem si jist, že mu rozhodně nic, co by mohlo dostat, nebude stačit. Propast mezi megalomanskými ambicemi bunkrdědka Putina a reálnými možnostmi upadající mocnosti, která se ve vší výmluvností rozevřela v únoru, se už zaplnit nepodaří.

Jenže samozřejmě tím, kdo by tu měl konečně dostat reálné a věrohodné bezpečnostní záruky, jsou oběti ruské agrese mezi sousedy - Ukrajina, Gruzie nebo Moldavsko.