Demýtizace Palestiny a Palestinců #18: „Jiný Izrael“

3. 12. 2025 / Zdeněk Jehlička

 

Dnešní izraelský premiér a stíhaný válečný zločinec Netanjahu vyhrává izraelské volby právě proto, že ve vztahu k Palestincům reprezentuje přesně to, co si Izraelci ve své většině myslí a přejí. Podle opakovaných průzkumů veřejného mínění, tedy i těch provedených dávno před říjnem 2023 a publikovaných dokonce i v českém tisku, si až polovina izraelských židů přeje vyčistit Izraelem kontrolovaná území od Palestinců, tedy nikoliv jen ta, která Izrael okupuje a dosidluje vlastními osadníky, ale vyčistit i Izrael samotný, tedy zbavit židy jejich palestinských spoluobčanů.

Nic tak nedokresluje dnešní Izrael jako tento hlas samotné izraelsko-židovské společnosti a žádná lidskoprávní zpráva nemůže lépe nasvítit hrozbu, které čelí Palestinci ve své vlastní zemi, když je chtějí jejich židovští spoluobčané násilně vyhnat ze země, podobně jako to učinili jejich předci v minulosti. To, že podle jiných průzkumů podporuje téměř polovina izraelských židů vraždění civilistů – tedy i žen a dětí – izraelskou armádou v Gaze, pocit ohrožení Palestinců jen zvyšuje. Nelze tak předpokládat, že by tito rasismem posedlí izraelští židé chtěli rozvíjet rovné vztahy s Palestinci nebo že by jakkoliv podporovali stažení Izraele z okupovaných území. Na rozdíl od všeobecně přijímaného narativu to nejsou Palestinci, kteří by blokovali vzájemné palestinsko-izraelské vyrovnání, kdo by chtěli ty druhé vyhnat ze země a kdo – jak jsme ukázali i v předchozím díle toho volného seriálu – by byli překážkou ať již pro jednostátní, či dvoustátní řešení tzv. izraelsko-palestinského konfliktu.

Izraelská společnost

Desítky let vnitrostátní propagandy, vymývání mozků a podněcování proti původním Palestincům se projevuje i v každodenním chování židovského izraelského obyvatelstva a podobná čísla se potvrzují i ve starších průzkumech, kde se polovina Izraelců konstantně vyjadřuje pro etnickou čistku Palestinců nebo pro jejich segregaci. Tyto postoje jsou přitom mezigenerační a přesahují ideologii a demografii. Téměř dvě třetiny židovských izraelských teenagerů již před nějakou dobou věřilo, že „Arabové“ jsou méně inteligentní, méně kultivovaní a že jsou z podstaty násilničtí. Mladí Izraelci mají přitom tendenci tato stanoviska upevňovat, a tak dnes přibližně polovina náboženských a čtvrtina sekulárních židovských teenagerů v Izraeli je pro zbavení „Arabů“ jejich státní příslušnosti. I když jsou izraelští Palestinci symbolicky zahrnuti do mezinárodní izraelské propagandy a s oblibou se udávají jako doklad izraelské demokracie, nejsou v Izraeli ani právně rovni svým židovským spoluobčanům, ani se zde nerespektuje jejich skutečná identita, když jsou za účelem rozdělení palestinského národa soustavně nazýváni „izraelskými Araby“ místo Palestinci. Právní centrum Adalah již před lety uvádělo na 65 legislativních diskriminačních opatření namířených proti nežidovskému obyvatelstvu Izraele.

Sám Netanjahu je tedy zřejmým produktem izraelské společnosti, ovšem naději ve vztahu k Palestincům nepřináší ani izraelská opozice. V jisté zkratce by se dalo říci, že tím, co spojuje izraelskou vládu s opozicí, je právě nenávist k Palestincům, a je jen příznačné pro naši vlastní proizraelskou servilitu, že něco velmi podobného platí i pro Českou republiku, která chce být – jak se nechal slyšet odcházející premiér Fiala – „hlasem Izraele v Evropě“. Dřívější krajně pravicová opozice v Izraeli je dnes součástí Netanjahuovy vlády, která se tak oproti dřívějším kabinetům radikalizuje ve směru ještě násilnější politiky vůči Palestincům a vypjatější protipalestinské rétoriky. Obojí se pak ve společnosti normalizuje společně s tím, jak vláda již zcela otevřeně podporuje násilí osadníků na Západním břehu Jordánu a realizuje genocidu Palestinců v Gaze.

Levicová opozice se v Izraeli téměř vytratila a její svědomí dnes zachraňují jednotlivci spojení více s antiizraelským aktivismem než s oficiální politikou. Liberálně středová opozice naopak vládu podporuje jak v jejím postupu v Gaze, tak na Západním břehu a podobně jako Netanjahuova vláda odmítá vyšetřování mezinárodních soudů v Haagu, které neváhá zcela v jejích intencích označit jednou za antisemitské, podruhé za „odměňující teroristy“. Toto myšlení vycházející z pocitu jakési věčné oběti – kterémuž se budeme věnovat v příštím díle tohoto seriálu – pak vede liberální opozici k tomu, že vládu kritizuje ne proto, čeho se dopouští na Palestincích, ale kvůli tomu, jak její kroky dopadají na židovskou společnost a židovský stát jako takový.

Tak například rozhodnutí izraelského kabinetu ze srpna letošního roku vojensky obsadit a držet Gazu kritizovala liberální a středolevicová opozice z pohledu toho, co by to znamenalo pro izraelská rukojmí a izraelské rezervisty, aniž by se jakkoliv zmínila, co dobývání města znamená pro Palestince. Podobný pohled, v kterém jsou Palestinci jen technickou překážkou v řešení otázky „boje s terorismem“ prostředkují české společnosti jak zpravodajové našich veřejnoprávních médií, tak různí odborníci na Blízký východ (tzv. „blizáč“) a analytici tamní situace, kteří se u toho mohou po vzoru izraelské opozice tvářit, že i oni mají „problém s Bibim“.

Podobně organizátoři masových občanských protestů proti současné izraelské vládě si dali velmi záležet, aby jejich agenda udržení právního státu nebyla nijak spojena s podporou práv Palestinců. Jednak proto, aby nevystrašili lidi v ulicích a případné podporovatele a sympatizanty, jednak z toho důvodu, že Palestince ve svém sionistickém rámování nepovažují často ani oni sami za sobě rovné, a tedy hodné větší pozornosti. Důkazem ladění těchto protestů, které v žádném případě nepředstavovaly onen imaginární „jiný Izrael“ nakloněný smírčímu řešení izraelsko-palestinské otázky, budiž nezáměrně cynické vyjádření jedné z organizátorek demonstrací z organizace Bratři a sestry ve zbrani, sdružující příslušníky izraelské armády, která ve veřejném rozhovoru na téma „morálních hodnot“, demokracie a důvěryhodnosti lídrů doslova řekla: „Pokud máte [v Gaze] bombardovat dům a víte, že jsou v něm děti, musíte mít naprostou důvěru ve své vedení…“

Budování iluzí o jakémsi dvojím Izraeli, čisté zemi zkažené momentální špatnou vládou, má sloužit hlavně k ukonejšení svědomí toho, kdo touží i nadále Izrael podporovat navzdory všem jeho zločinům, které již nelze vymlčet. Snaha zhmotnit veškeré zlo do jedné osoby a s jeho symbolickým pohřbením stále znova doufat v obrodu zbankrotovaného sionistického projektu ignoruje skutečnost, že nebožtík je produktem pozůstalých, kterým nic nebrání chovat se po jeho odchodu stejně jako on. Tento přístup ignoruje dlouhá desetiletí trvající a stále znovu potvrzovanou zkušenost politického sionismu, který se skrze židovský stát choval vůči nežidovským obyvatelům země pořád stejně násilně, stejně arogantně, stejně rasisticky a který vedl k etnickému čištění, ke kolonizaci, k apartheidu a nakonec ke genocidě.

Sionismus

V kritické veřejné debatě ve vztahu k Izraeli/Palestině probíhá čas od času diskuse kolem otázky, nakolik se omezit v používaní termínu sionismus. Zatímco jedná strana tvrdí, že sionismus samotný nelze z kritiky vynechat, druhá strana sporu se primárně zaměřuje na kritiku důsledků izraelské politiky, a nechává tak otázku povahy sionismu otevřenou. Spor v podstatě kopíruje rozepři mezi těmi, kteří tvrdí, že „jiný Izrael je možný“, a tak kritiku zužují na jednotlivé kroky izraelské vlády, a těmi, kteří vidí problém v samotném Izraeli, v tom, jak vznikl a jak je konstruován, přičemž otázku sionismu považují za klíčovou.

Na začátku roku 2019 – uprostřed očerňující kampaně proti bývalému předsedovi britských Labour Jeremy Corbynovi – tak například reagoval známý komentátor Jonathan Cook na britského režiséra Davida Schneidera. Ten ve svém zamyšlení pro deník Independent navrhoval vyhnout se užívání termínu sionismus, ke kterému se podle něj hlásí rozdílní lidé, a proto je termín příliš široký na to, aby něco jasného vystihoval, a nadto odmítl samotné označování lidí za sionisty, protože tento termín užívají i antisemité jako kódové označení židů. Cook v reakci ve svém textu kontroval, že bez analýzy sionismu coby ústřední ideologie izraelského státu nelze pochopit Izrael a strukturální násilí, kterého se po desetiletí dopouští na Palestincích.

Sionismus je vskutku ideologií všech dominujících politických směrů v Izraeli, a lze si proto jen těžko představit funkční analýzu izraelských dějin a politiky, v němž by byl tento termín tabuizován. Podobně nelze zúžit kritiku izraelské politiky například na samotnou Netanjahuovu vládu a pouze tuto kritiku vyhlásit za „legitimní“. Stejné vzorce represí namířených proti nežidovskému obyvatelstvu Izraele totiž uplatňují po desetiletí všechny izraelské vlády, ať už pravicové, či levicové, a snaha o jejich personifikaci, tedy spojení jen s jednou postavou celého politického spektra se jednak míjí účinkem a jednak – což je důležitější – má odvést pozornost od kořenu problému. A tím je sionismus coby ideologie židovské nadvlády v Izraeli, která má být jako taková pro jeho zachování nedotknutelná. Jak k tomu poznamenal na nedávné přednášce v Praze americko-palestinský politolog Mouin Rabbani, ideologie sionismu může sice fungovat samostatně, Izrael je však na ní postaven a bez sionismu zanikne.

Když Valné shromáždění OSN v roce 1975 přijalo rezoluci o „sionismu jakožto formě rasismu a rasové diskriminace“, šlo hlavně o projev vůle nových – během předchozí dekády dekolonizovaných – zemí Afriky, které měly kolonialismus ještě v čerstvé paměti a které tak projevily solidaritu s Palestinci zažívajícími podobný druh útlaku postaveného na rasismu. Přijatá rezoluce byla ve změněné atmosféře počátku 90. let a po silném a dlouhodobém tlaku izraelské lobby anulována, když tímto krokem Izrael podmínil jednání s Palestinci. V dějinách OSN šlo o doposud jedinou rezoluci, která byla anulována, a lze jen hádat, jak by podobné hlasování na mezinárodním scéně dopadlo dnes.

Zákruty sionismu

I když by mnozí kritici Izraele nesouhlasili s obecnou tezi, že sionismus rovná se rasismus, nelze jistě popřít, že sionismus má v sobě nezanedbatelné rasistické rysy a ve vztahu k Palestincům se jako čistý rasismus projevuje. A nejen vůči nim. V praxi je izraelská společnost prorostlá rasismem i vůči dalším, tentokrát židovským marginalizovaným skupinám v závislosti na původu přistěhovalců a přes pozitivní posuny v této věci je aškenázská část izraelské židovské společnosti stále tou, která dominuje nad arabizovanými mizrachi židy, stejně jako například nad židy etiopskými či indickými.

Ve svých počátcích sice izraelský stát potřeboval k zajištění židovské majority příliv židů i z arabského světa, takže je k odchodu do Izraele pozitivně i negativně motivoval, po příchodu však zde podléhali poměrně silnému rasistickému rozvrstvení, které se – jak zmapovali například Moše Machover a Akiva Orr z marxistické disentní organizace Macpen – projevovalo přes veškerou socialistickou rétoriku raného sionistického státu i jako rozdělení třídní.

Jedním z těch, kteří měli na formování ranně sionistické podoby Izraele značný vliv, byl i Arthur Ruppin, spoluorganizátor židovské imigrace do Palestiny a jeden ze zakladatelů města Tel Aviv. Tento „otec izraelské sociologie“ věřil, že se židé vyznačují zvláštní biologickou jedinečností, přičemž měřením lebek a typizací nosů došel například k přesvědčení, že aškenázští židé jsou rasově nadřazeni těm jemenským, kterým by proto měla být vyhrazena jen podřadná práce. V první třetině minulého století považoval Ruppin asimilací židů za největší ohrožení židovského národa a jako v Polsku rozený žid horoval za „očištění“ židovské rasy coby podmínky pro odchod do Palestiny. Nejen podle něj tak měl být v Palestině formován „nový židovský typ“, tzv. sabra Žid zbavený všech nánosů diasporního života v ghettu, které měly spoluvytvářet ony „pověstné židovské vlastnosti“.

Ačkoliv byl Ruppin poplatný rasistickému myšlení své doby a byl pro své styky s nacistickými rasistickými ideology po holokaustu v rámci dějin sionismu marginalizován, je jeho dědictví rozporuplné už tím, že považoval arabskou kulturu za rovnocennou a ještě ve dvacátých letech minulého století věřil – ať již z pragmatických, či jiných důvodů– v binacionální jednostátní uspořádání. Převládající rasismus a snaha o vytvoření Izraele na dominantně židovském národním základě však nakonec vedla k opuštění jiných možných konceptů.

Je varovné, že myšlenky židovské nadřazenosti přežívají v izraelské společnosti doposud, a je nebezpečné, když jsou recyklovány a podporovány přímo izraelskou vládou. Vnitřní rasismus byl v Izraeli tím, co vedlo například v počátcích státu k odebírání dětí jemenských a jiných arabských Židů a jejich tajné adopci bezdětným židovským párům z Evropy a Ameriky, podobně jako stejný rasismus vedl ještě v nedávné době k nucenému očkování antikoncepcí žen etiopských. Což bylo možné jen s vnitřním přesvědčením postaveným na myšlenkách, s kterými přišel už Ruppin.

Lehkost, s jakou jsou po desetiletí vyvražďováni Palestinci, je opřena o podobnou ideologii rasismu, podepřenou autoritou světskou i náboženskou. Jak soustavně mapuje izraelský komentátor David Sheen, rasismus je u izraelských Židů podporován i výzvami některých náboženských sionistů či dokonce sionistických rabínů, kteří označují nežidovské gojim za méněcenné a prohlašují, že je žádoucí je zotročit a jejich ženy je přípustné znásilnit.

Je však třeba zdůraznit, že sionismus se nerovná judaismus, jakkoliv toto účelové spojení zastánci Izraele vyzdvihují k tomu, aby mohli legitimní kritiku Izrael odbýt coby antisemitismus. Judaismus, podobně jako křesťanství, má mnoho různých interpretací a podob. Je vírou v osobní spásu, najdeme v něm výzvy k solidaritě s bližním a poníženým, ale podobně jako křesťanství v minulosti ukazuje dnes judaismus spojený s Izraelem, že může mít i tradici násilného výboje.

Jiné je to však s otázkou po jiném sionismu, která je dnes podobná tomu, jako se ptát po jiném Izraeli, který se po desetiletí ukazuje jako stále tentýž. V předstátní době existoval sionismus kulturní, mezi jehož slavné zastánce patřili třeba Martin Buber, Ašer Ginzberg (Achad ha-Am) či pražský rodák Samuel Hugo Bergmann a ke kterému se po vzoru svého otce hlásil například i Noam Chomský. Tento druh sionismu usiloval o židovskou autonomii v Palestině coby duchovním centru zmodernizované židovské komunity, ale s ohledem na palestinskou realitu bez nacionálního židovského státu. Ačkoli ve třicátých a čtyřicátých letech vznikly na půdě kulturních sionistů některé platformy snažící se vyřešit politickou otázku prosazením myšlenky jednoho státu pro dva národy (například v rámci politických stran Brit Šalom a později Ichud), ty však i přes přítomnost některých prominentních figur zůstaly v rámci sionismu svým vlivem marginální. Kvůli své značné rozvolněnosti a ideové neukotvenosti však tento směr podlehl v momentě vyhlášení Izraele.

A pak je zde rostoucí skupina těch, kteří se dnes považují za postsionisty, jejichž jakýmsi předchůdcem byl například učenec Ješajahu Leibowitz. Ten se sice ještě považoval za sionistu ve smyslu podpory myšlenky židovského národního sebeurčení, avšak činil rozdíl mezi „vztahem ke svaté zemi“, a „právem na svatou zemi“, které až anarchisticky odmítal. Jakkoliv coby sionista podporovat obecnou myšlenku židovského státu, žádnou jeho idealizovanou představu si nepěstoval a jako nábožensky založeného člověka jej hluboce uráželo kvazináboženské (a přitom duchovně prázdné) uctívání Izraele a jeho sionistické ideologie. A byl to právě Leibowitz, jenž ve svých nekompromisních projevech i směrem k představitelům státu předvedl, že kritika Izraele může být nejpregnantnější od samotných sionistů, podobně jako byla kdysi kritika komunismu nejsilnější od samotných komunistů.

Jiný Izrael?

Postavy podobné Leibowitzovi ale ministr Dvořák nejspíš nemyslel, když se dovolával jiného Izraele, než který známe pod Netanhajuem. Jak jsme ukázali již v úvodu tohoto textu, představa, že s Netanjahuem Izrael pouze „sešel z cesty“, je obranným mechanismem, který umožňuje předstírat, že se jedná o dočasný stav, že Izrael je ve své podstatě dobrý, a zaslouží si proto pokračující podporu. Jak však ukážeme v příštích dílech tohoto volného seriálu, s výměnou izraelské vlády se nic podstatného pro Palestince žijící pod židovskou dominancí nemění.

Žádný z výše probíraných xenofobních či rasistických postojů nepřišel až s Netanjahem a žádný z nich nepředstavuje neúmyslný nebo ojedinělý jev. Jak již bylo zmíněno, jsou všechny nedílnou součástí Izraele coby sionistického projektu osadnické kolonizace Palestiny, jehož úspěch závisí na podmanění, případně vyhnání původního palestinského obyvatelstva. Izraelská židovská společnost tak vystupuje prostřednictvím „židovského státu“ vůči svému okolí jako jeden celek, a tak podobně i jeho jednotlivé části včetně liberálního středu a levice jsou produktem stejného koloniálního kadlubu.

Příkladem budiž Jicchak Rabin, kterého mnoho Izraelců považuje za holubici a mírotvůrce pro jeho osobní angažmá v dohodách z Osla. Tentýž Rabin však nijak nevybočoval z izraelského politického a vojenského mainstreamu a ve vztahu k Palestincům se projevil jen jako další válečný zločinec odpovědný za celou řadu zvěrstev. Jedním z nich byla „politika lámání kostí“ vůči Palestincům zatčeným během první intifády byť jen za vrhání kamenů, dalším bylo kupříkladu podepsání rozkazu k etnické čistce ve městech Lydd a Ramla v roce 1948 spojeného s nechvalně známým pochodem smrti až 70 tisíc vyhnaných Palestinců z Lydd směrem k Ramalláhu, během něhož zemřely stovky z nich.

I když byl Rabin coby „levicový zrádce“ nakonec zastřelen zástupcem židovských extrémistů, kteří dnes sedí v izraelské vládě, nebyl ani on v době vrcholících mírových jednání ochoten přistoupit na palestinské sebeurčení. Jak jsme ukázali v jednom z předchozích dílů tohoto seriálu, během Osla mluvil maximálně o jakémsi „státu minus“ bez skutečné palestinské suverenity a svobod. Obsahem veřejné debaty o „mírovém“ procesu v izraelské společnosti konec konců nebyla ani tak budoucnost soužití s Palestinci a kooperace s budoucím palestinským státem, jako to, jak nad nimi udržet „ve jménu bezpečnosti“ kontrolu a z hlediska demografie dominantní židovské postavení.

Sebedojetí

Jak jsme již ukázali, různí liberální sionisté a příslušníci mírového hnutí vystupují proti izraelské kolonizaci okupovaných Palestinských území často ani ne tak kvůli porušování práv Palestinců, ale kvůli udržitelnosti samotného Izraele, bez ohledu na jeho diskriminační opatřeními vůči Palestincům. Osadnické hnutí a okupaci cizího území přitom nazírají jako jakýsi poklesek Izraele, než aby chtěli na Izraeli něco zásadního měnit. Toto chápání záměrně opomíjí skutečnost, že Izrael uplatňuje vůči Palestincům po roce 1967 stejné exploatační praktiky, jaké na nich uplatňoval před rokem 1967 ve vlastním Izraeli, kde je dnes drží v jen jiném druhu židovské dominance. Ta je mnohými lidskoprávními organizacemi světa, jako je Amnesty International, nebo Human Rights Watch popisována jako apartheid.

Podobně jako obviňování okupace z roku 1967 za současný stav izraelské politiky slouží odvolávání se na Netanjahua coby na obětního beránka hlavně k uklidnění liberálních sionistů, kteří se cítí provinile za otevřenou podporu Izraele. Tím, že liberální sionisté zaměřují svou kritiku na jednotlivce a odmítají vidět strukturální problém Izraele v jeho rasismu a kolonizaci, nemusejí se zabývat svou spoluvinou na systematickém ničení palestinské společnosti. Nemusejí přemýšlet nad tím, co znamenalo založení Izraele pro domorodé obyvatele Palestiny a jakému systému židovské dominance Palestinci po desetiletí čelí. Podporou ideje „židovského státu“ coby exkluzivního projektu židovské emancipace opředené bájemi o historické kontinuitě ignorují ohrožení, které jejich podpora představuje pro nežidovské obyvatelstvo regionu.

Dovolávání se abstraktní podoby Izraele, která nikdy neexistovala, slouží těmto liberálním sionistům jako důkaz, že se věci mohou „vrátit do normálu“, jakmile bude Netanjahu či jiný zloduch odstraněn, a tak si v mezičase dopřejí i pár blahosklonných slov na adresu trpících Palestinců. Více než o slova sympatií jde však často o vlastní sebedojetí, které má tyto sionisty postavit do světla těch morálních a spravedlivých, kterážto pozice jen špatně maskuje pocit morální nadřazenosti jejich nositelů. V realitě izraelské okupace a jejích podporovatelů znamená nadřazenost pachatelů nad obětmi. A tak může i náš odcházející ministr Dvořák z „hodnotové vlády“ Petra Fialy přemítat nad Izraelem, který chce být „jiným a lepším“, který je však stejný, ať v jeho čele stojí „padouch, nebo hrdina“.

* * *

V dalším díle Demýtizace se budeme věnovat mýtu Izraele coby oběti a dvojímu způsobu exploatace Palestinců, segregaci přešlé v apartheid a etnickému čištění. Tyto nástroje podmanění nežidovského obyvatelstva na území pod izraelskou kontrolou přebíraly v různých obdobích zástupci odlišných sionistických proudů izraelské politiky, vždy však připravených propagandisticky prodat své řešení jako to správné, či dokonce humánnější.

p { margin-bottom: 0.1in; direction: ltr; line-height: 115%; text-align: left; orphans: 2; widows: 2; background: transparent }a:visited { color: #96607d; text-decoration: underline }a:link { color: #467886; text-decoration: underline }