Od Tenga k Siovi, aneb Znepokojivá "sovětizace" Číny

3. 7. 2020

čas čtení 5 minut
Zdá se, že Pekin opouští právě tu strategii, která mu umožnila nejen přežít kolaps SSSR, ale také prosperovat, napsal Dominique Moisi.


Po potlačení protestů na Náměstí nebeského klidu před 30 lety čínští lídři zdůrazňovali zásadní rozdíly mezi Moskvou a Pekingem.

Za Gorbačova dával SSSR přednost politické otevřenosti před ekonomickou reformou. Čína Tenga Sia-pchinga se vydala přesně opačnou cestou. SSSR byl na pokraji zhroucení coby oběť protikladů a neschopnosti udržet krok s USA v závodech ve zbrojení, v nichž si nemohl dovolit pokračovat. Čínský režim zdůrazňoval ekonomický růst a ve vztazích se světem si udržoval nenápadnost. Podle pouček Bismarckových, pokud ne podle rad Henryho Kissingera, považovala Čína sebedůvěru a sebeovládání za nerozlučně spojené.

Coby obnovované impérium měla Čína čas nazbyt a mohla si dovolit skromné úspěchy. S nepřetržitým ekonomickým růstem bylo hlavní věcí udržet důvěru společnosti, která žila lépe a déle. A přece se nyní zdá, že Čína na tyto moudré zásady zapomněla - na tytéž myšlenky, které ji tak dlouho chránily před osudem SSSR.

Koronavirová krize nám poskytla zrychlený a zvětšený pohled na "sovětizaci" Číny. V roce 1956 - uprostřed Suezské krize a bez vědomí zbytku světa - SSSR poslal tanky, aby potlačil maďarské povstání v Budapešti. O dekády později je pandemie pro Peking zřejmě ekvivalentem Suezské krize.

Infekce COVID-19 poskytla Číně pocit beztrestnosti při akceleraci transformace právního postavení Hongkongu - a také, jako ruská anexe Krymu před šesti lety, ukázala, že smlouvy a hranice budou zpochybňovány. Zatímco se zdálo, že čínská vláda má s opozicí v Hongkongu trpělivost, ve skutečnosti jen čekala na správnou chvíli, protože Pekingu je jasné, že demokracie nejsou o nic více připraveny zemřít pro Hongkong, než v roce 1939 pro Gdaňsk nebo v roce 1968 pro Prahu.

Paralely mezi dnešní Čínou a včerejším SSSR jsou fascinující, stejně jako znepokojivé. V Himálajích, na hranici s Indií, čínští vojáci "rektifikují hranici" s využitím postupu známého jako "salámová taktika", který byl použit také SSSR koncem 40. let v některých zemích Střední a Východní Evropy.

Tón "vlčích bojovníků" - mladých čínských diplomatů, jejichž hlavním cílem se zdá být zaujetí názorů opačných k názorům Tenga Siao-pchinga - evokují ty nejlepší časy studené války. V té době sovětská diplomacie prohlašovala: "Co je moje, to je moje - a co je tvoje, může být předmětem jednání," čím se zřejmě nyní inspirují Číňané.

Čínská formule "jedna země, dva systémy" - možná lépe aplikovatelná na Tchaj-wan než na Hongkong - obstála ve zkoušce času. Ale jen proto, aby byla nahrazena přístupem "jeden systém, dva národy"? Jenom čas napoví. A neexistuje záruka, že to Číně prospěje.

Čínská strategie není jen nebezpečná pro rovnováhu ve zbytku světa, ale i pro Čínu samotnou. V knize "Mír a válka: Teorie mezinárodních vztahů" publikované v roce 1962 Raymond Aron shrnul studenou válku do jediné formule: "Mír nemožný, válka nepravděpodobná". Mír mezi radikálně odlišnými ideologiemi Spojených států a SSSR byl nemožný, ale rovnováha strachu činila válku nepravděpodobnou.

Platí stejná formule i pro dnešní konfrontaci mezi Spojenými státy a Čínou? Je možný mír mezi dvěma kapitalistickými ekonomikami? Nebo je pravděpodobnější válka mezi dvěma mocnostmi, které o sobě pochybují?

Mezi oběma studenými válkami jistě existují závažné rozdíly. Jinak řečeno, Amerika už není, co bývala, a Čína je víc než SSSR. Navíc existují ve světě, který je navzájem mnohem více propojen, ale pro nějž je jaderná hrozba abstraktnější.

Odložíme-li na okamžik obavy ohledně rovnováhy v mezinárodním systému, volí Čína dobře, když záměrně obětuje svou "měkkou moc" ve prospěch národních mocenských ambicí? Zdá se, že načasování takové agresívní izolace je špatné, když USA mohou docela dobře stát na pokraji znovuzískání určité "měkké moci" a důvěry spojenců kvůli zvolení "klasičtějšího" prezidenta.

K čemu bylo dobré investovat do OSN a multilateralismu, jen aby se Peking k nim s imperativním a provokativním tónem otočil zády? Ohromný čínský úspěch posledních dekád byl produktem mnoha faktorů, mezi jiným otevřenosti světu. Možná že Čína vyhrožovala Austrálii tvrdými ekonomickými sankcemi, ale čínští studenti dál výrazně profitovali ze studia na australských univerzitách. Stejně jako se Západ "nemůže obejít bez Číny", Čína se nemůže "obejít bez světa".

Thúkydidés považoval nadměrně ambiciózní a zaslepenou pýchu, hybris, za důležitý faktor úpadku řeckých městských států. Určitě existuje čínské přísloví, které by Peking mohl chápat jako varování. Čína není SSSR. Ale nepochybně se stále více chová jako on.

Zdroj v angličtině: ZDE

0
Vytisknout
5739

Diskuse

Obsah vydání | 3. 7. 2020