Jít na barikády? Ano, ale ne na ochranu vlasti. Kdyby se ale někdo rozhodl svrhnout tento systém… Jak uvažují tři Češi, které jsme vzali na Velký vlastenecký výlet do Ukrajiny a co to říká o společnosti, která si připomíná okupaci z roku 1968.
Vzali jsme do Ukrajiny tři Čechy, kteří hluboce věří dezinformacím o válce, jejích příčinách, průběhu, důsledcích. Vznikl z toho imerzivní dokument Velký vlastenecký výlet (režie Robin Kvapil, produkce Punk Film Jakuba Drocára). Není to jen o dezinformacích a jejich vlivu na člověka žijícího v digitální džungli. Je to příběh tří lidí, kteří své hluboké postoje ke světu promítají do různých témat a událostí a skrze ně dávají najevo, jak se v tomto světě cítí a jak by chtěli proměnit k obrazu svému. Měli bychom se tím velmi vážně zabývat, protože hned další parlamentní volby mohou pomoci něco z těchto přání naplnit.
Ivo, zahrádkář v invalidním důchodu z Brna, je jedním ze tří hlavních protagonistů snímku. Ivo nemá děti, žije s matkou a během cesty Ukrajinou se zmínil, že je moc rád, že se takhle dostal za hranice svého všedního, ne úplně šťastného života.
Včera jsme se potkali na premiéře. Říkám „Ivo, tak jak se ti líbil film?“. Ivo na to „Super, a kam pojedeme příště? Mohli bychom jet na ta ruská území, třeba do Melitopolu.“ Říkal to s nefalšovaným nadšením, bylo vidět, že by znovu rád vyrazil.
„Ivo, ale na okupovaných územích nemůžeme jen tak svobodně natáčet dokument,“ odpovídám na to. „To je právě ten rozdíl, že v Ukrajině je to možné, ale na Ruskem okupovaných územích ne.“
Ivo see ovšem nenechal zviklat: „Určitě by to šlo domluvit, no tak dostaneme nějakého poradce od nich a můžeme točit, vymyslete to!“
Pořád o tom přemýšlím. Tak, jak jsem měl možnost Iva poznat, vím, že to není snaha pomáhat aktivně Rusku. Ivo prostě žije ve světě, ve kterém je vše relativizováno. Společně s Petrou a Nikolou, dalšími dvěma hlavními protagonisty, odmítají přijmout skutečnost, že by na jedné straně byla napadená oběť a na straně druhé agresor. Vlastně, svým způsobem, naplňují premisu kritického myšlení, když se snaží zkoumat odlišné úhly pohledu a snaží se komplexní problematiku, jakou je válka v Ukrajině, nahlížet z různých úhlů.
Problematické je, že ty úhly mohou opticky klamat a že se to děje záměrně, aniž by to byla část společnosti schopna (či ochotna) rozeznávat. Ivo během natáčení přiznává, že své postoje k válce v Ukrajině formuje na základě informací z různých zdrojů a že si jejich důvěryhodnost a pravdivost neověřuje. Vůbec se netají svou ledabylostí v tomto směru a připadá mu to tak nějak v pořádku. Necítí se být nějak diskvalifikován v tom učinit si názor, necítí potřebu hlubší sebereflexe a obrácení pochybností k sobě samému.
Problém ale není v tom, že by to neuměl. Tato dovednost, pokud ji člověk přijme, je poměrně nízkoprahová, nicméně představuje nutnost konfrontovat sebe sama a vystavovat se vnitřnímu sporu, který působí znatelný diskomfort, jenž všichni známe, pokud se ocitneme v situaci, kdy se stav světa nachází v rozporu s tím, jak jsme tento stav vnímali doposud. Tomuto rozpoložení se říká kognitivní disonance. Tento stav (podle neurovědního výzkumu Ohio State University může dokonce vyvolávat až fyzickou bolest) je pro lidskou osobnost dlouhodobě neudržitelný, jak poukazuje ve svých přednáškách přední český psychiatr Jiří Horáček. Lidská osobnost se potřebuje s kognitivní disonancí vyrovnat a existují pouze dva způsoby, jak s ní naložit: buď změní postoj ke skutečnosti, nebo si ten dosavadní obhájí.
Ivo reprezentuje část společnosti, která kognitivní disonanci uniká poměrně jednoduchým způsobem: vzhledem k tomu, že nic není hodnotově pevné (jak ilustruje řada scén ve filmu), je možné obracet se libovolně k potvrzení vlastních postojů na tu či onu stranu. Hlavním kritériem přitom je sociální konstrukce reality, tedy potřeba někam patřit, sdílet své postoje s určitou referenční skupinou lidí.
Ivo také takovou skupinu má a podle toho s postoji ke skutečnosti nakládá. V této skupině je znatelný odpor k establishmentu, který je vnímán jako podvodný a nepřátelský. Ivo není úplný nihilista, prostě přijal svou pozici na okraji s úlevnou argumentací, že tento stát sám o sobě už nemá nic, za co by stálo bojovat. Někde na pozadí je pravděpodobně myšlenka, že s jakoukoliv změnou by se lidem, jako je on, mohlo podařit prorazit ten skleněný strop, který je drží na periferii v pozici „bezmocných“.
Ivo se cítí být vykořeněný, neidentifikuje se s „vítězi“ a rád by takový svět změnil. Dokonce říká, že by ho svrhnul, společně s kolegou Nikolou. Ne že by na to měl dostatečnou odvahu a motivaci, ale samotná skutečnost, že to manifestuje tak otevřeně, je varovná.
Ivo by klidně rád jel do Ruskem okupovaných částí Ukrajiny a dokonce chápe, že by to nebylo svobodné natáčení, že by bylo nutné mít „poradce“. Jenže v jeho světě to nehraje roli, protože v Ukrajině to taky přece byla podle jeho vlastního vnímání určitá manipulace, propaganda. Nevidí v tom rozdíl, protože život ho naučil nevěřit ničemu. Nedůvěryhodnost totality, ve které vyrostl, pozice nezúčastněného diváka v době transformace a pocit zklamání a křivdy v poslední třetině života, podpořená digitální distorzí reality, mu dává pocit oprávněnosti nevěřit, že současný stav demokracie v Česku je něco, co stojí za ochranu. „Říkáte nám dezoláti?“ ptal se během natáčení Ivo. „Tak tedy budeme dezoláti“.
Nemělo by nás to nechávat v klidu. Běžte se podívat do kina na Velký vlastenecký výlet a na to, co nám všem Ivo, Nikola a Petra vzkazují. Mnohé se totiž může stát skutečností. Již brzy.
Autor se podílel na vytváření konceptu dokumentu a účastnil se natáčení v roli odborného poradce.
Diskuse