Sankcemi proti novinářům Kreml přiznává, jak moc pravda bolí

22. 8. 2025

 
Ruské ministerstvo zahraničí uvedlo, že se jedná o odvetu za „pokračující konfrontační kurz Londýna“ v dodávkách zbraní „neonacistickému kyjevskému režimu“. Jelikož nejsem obchodník se zbraněmi, byl jsem zjevně na seznam zařazen za vedlejší trestný čin šíření „protiruské propagandy“.

Pravděpodobně to souvisí s tím, že jsem Putina charakterizoval jako zkorumpovaného despotu a ideologického fanatika, jehož nevyprovokovaný útok na Ukrajinu byl stejně strategicky neprozřetelný jako vražedný. Chápu, proč se kremelská inspekce mediálních narativů může zděsit při pohledu na takovou krvavou zkaženost, ale jak říká přísloví, zrcadlo za to nemůže.

Prohlášení o sankcích je zlověstné a absurdní. Je napsáno kombinací bombastických frází a výhrůžek, které Rusové vnímají jako idiom vrtošivé, pomstychtivé byrokracie s hlubokými kořeny. Je známé generacím, které vyrostly v Sovětském svazu, ponořeného do sebesatirické pompéznosti citlivé moci, kterou nelze brát vážně v soukromí, ale na veřejnosti se ji nikdo neodváží zesměšňovat.

Je to ještě starší. Gogol byl mistrem v zachycování sociálních deformací, které vznikají z povinnosti úcty k dysfunkční autokracii, a nastavoval zrcadlo všem groteskním a absurdním zkroucením. Na konci hry Revizor se zneuctěný starosta města obrací k divákům. „Komu se smějete?“ ptá se. „Smějete se sami sobě.“

Ponurá absurdita Putinovy vlády není Rusům, alespoň ne všem, cizí. Ale jakékoli vtipy musí být zakódované, diskrétní, předávané pohledy a narážkami. Země má talent pro černý humor, který vychází z dlouhé tradice represe. Je to jedna z vlastností, se kterou jsem se poprvé setkal v překladu a která mě přiměla studovat tento jazyk a poté se do této země zamilovat, když jsem tam před více než 30 lety žil jako student. Je to jeden z důvodů, proč se nadále zajímám o vztahy s touto zemí, i když nyní v podmínkách nuceného odloučení.

Strávil jsem spoustu času ponořený do děl romanopisců a básníků, velikánů světové literatury, kterým se staví pomníky a pojmenovávají se po nich ulice, kteří by byli dnes za šíření „protiruských narativů“ denunciováni. Mám dost ruských přátel, abych věděl, že existují i jiné příběhy než ty, které vyprávějí Putinovi propagandisté o prezidentovi, který je ztělesněním hrdinského národního osudu.

Znám liberály, kteří uprchli ze své vlasti, a ještě více těch, kteří se stáhli do vnitřního exilu, kde se jasnozřivý disidentský duch ukrývá před veřejným deliriem. Vím, že existuje více než jedno Rusko a že popisovat zvěrstva páchaná státem není synonymem nepřátelství vůči lidu.

Diktátoři tyto věci vždy spojují. Nacionalisté vždy usilují o harmonické sladění vládních institucí, vládnoucí strany a kulturní identity. Režim rozhoduje, které rysy, symboly a názory jsou správným vyjádřením národnosti. Odchylky jsou odsuzovány jako degenerované nebo zrádné. To může začít jako proces zužování, omezování a osekávání, aby se jemné a komplexní kontury rozmanitého národa vešly do rigidního doktrinálního rámce. Brzy se to však změní v tlak a bití, odsekávání nepohodlných výčnělků nezávislého myšlení.

Jak nacionalismus radikalizuje, nevyhnutelně směřuje k násilí, nejprve rétorickému, ale brzy i fyzickému. Neloajální myšlení musí být vymýceno. Vzbouřenecká fantazie musí být udusena. Politická opozice musí být vykreslena jako pěšák zlovolných cizích mocností, proti nimž je třeba vést válku, aby se podnítil vlastenecký duch.

Putin vedl Rusko dlouhou cestou touto cestou, hluboko do krvavého bahna na Ukrajině. Méně zdokumentovaná, ale stejně násilná a úspěšnější je kampaň Kremlu proti ruskému pluralismu. Je to válka proti samotné myšlence Ruska jako národa, jehož historie přesahuje válečnická klišé, která omílají jeho banální a brutální prezident; jehož kulturní velikost se projevuje v tradici odporu, nikoli v požadavku na podrobení.