„Ti Ukrajinci tady vypadají tak nějak jinak,“ říká Petra, protagonistka dokumentu Velký vlastenecký výlet, nad čajem v charkovské kavárně Mis’ke kafe 1654. „Jak jinak?“ ptám se? „Jsou takoví hezčí než ti co bydlí u nás v sousedství,“ povídá Petra. Ani stopa po nějakém sarkasmu nebo cynismu, s nímž Petra údajně „hrála“ svou roli v dokumentu.
Charkov, říjen 2024, ráno. Natáčení Velkého vlasteneckého výletu začínalo většinou společnou snídaní, poté jsme se vydávali na místa podle plánu, případně podle nepředvídatelných událostí, jako třeba dopad ruské rakety na civilní cíl.
Na natáčení jsem jel po vlastní ose a ke štábu jsme se s Adamem Syberou připojili třetí den v Charkově. Adam, který domluvil většinu lidí a míst k natáčení, byl představen jako fixer, já jsem byl prostě Bob, který jezdí s Adamem. Dohodli jsme se tak s režisérem a producentem, abychom neposilovali už tak dost silnou paranoiu protagonistů, že jde o nějaký převýchovný tábor. Jedna z mých aktivit, tedy podíl na činnosti Českých elfů, by mohl takovou skupinu přivést k přesvědčení, že za projektem stojí tajné služby/vláda/Soroš a neziskovky (doplňte dle libost).
Protagonisté, včetně Petry, mou identitu ale velmi rychle zjistili a já jsem nic nepopíral. Do natáčení jsem nijak nezasahoval (stejně tak jsem nezasahoval do střihu filmu) a s nimi jsem se bavil stejně přátelsky, jako s lidmi ze štábu. Ostatně proto jsem u natáčení chtěl být, abych mohl pozorovat reakce protagonistů a dynamiku celé cesty a ověřil si hypotézy o charakteristikách lidí podobného smýšlení.
Toho rána jsme se chystali na snídani, kam jsme se z ubytování přemisťovali auty. S Adamem jsme brali ještě producenta Jakuba Drocára. Petra, která obvykle jezdila dodávkou s ostatními, překvapivě projevila zájem jet na snídani s námi. Neměli jsme žádných námitek a vyrazili jsme.
Bylo to nepochybně zajímavé. Většinou mluvila Petra, a to zejména o svých vlastních postojích, názorech, aktivitách, vztazích. Byl jsem za to rád, protože večer Petra většinou chodila dříve spát a tohle byla jedinečná příležitost se od ní dozvědět něco mimo její projevy při běžném natáčecím dni.
Dozvěděl jsem se za těch cca 30 minut poměrně hodně. Petra o sobě v určitých situacích mluví zejména proto, aby své okolí (sebe sama) ujistila o sebehodnotě, o které si vůbec jistá není.
Předně se ráda vyjadřuje způsobem, který považuje za intelektuální, minimálně v naší přítomnosti (i během natáčení) tomu tak bylo. Dělá to zejména zdůrazňováním domnělého statusu: jako komparzistka se považuje za součást „kumštu“, jako dlouhodobá pacientka za znalkyni medicíny, na základě svého „zájmu o světové dění“ se považuje za dostatečně erudovanou, aby si vytvořila poměrně silný „pocit“ k dění v Ukrajině (o zdrojích své expertizy v tomto případě přímo nemluví, pouze ji konstatuje).
Celé to v jejím podání vyznívá bizarně. Petra se netají tím, že v životě prošla různými fázemi „hledání“, když nejprve vyrůstala v rodině předlistopadových, vysoce postavených komunistických kádrů, načež údajně navázala „hledáním pravdy a lásky“ (ráda se označuje za humanitně orientovaného člověka), aby posléze dospěla do stavu zdánlivé ambivalence, něčeho, co zřejmě sama považuje za „kritický odstup“ a „intelektuální náhled“. Ve skutečnosti za tím spolehlivě prosakuje potřeba obhájit dlouhodobě upevňované postoje, v nichž za válku v Ukrajině rozhodně nemůže Rusko, v nichž Ukrajinci zjevně sehrávají ne úplně pozitivní roli a v nichž nejpřijatelnější morální polohou je okázalé volání po skoncování jakéhokoliv zabíjení, tedy „chci mír“.
Petra nepochybně během pobytu v Ukrajina zažívala kognitivní disonanci, tedy stav, v němž se realita projevuje v rozporu s předpokladem nebo představou jedince. Petra je jedním z těch lidí, kteří - pro snazší morální obhajobu vlastních postojů - rádi věřili, že skutečná válka v Ukrajině na civilisty dopadá mnohem méně, než jak je prezentováno v seriózních médiích. Když zažila dvojí zásah rakety ve vzdálenosti 2 - 3 kilometry od aktuálního místa pobytu, když viděla rozbitý Charkov a ještě více rozbitý Izjum, případně vesnice v části Doněcké oblasti, když mluvila s lidmi, kteří jí Ruskem páchané zločiny na civilistech dosvědčili, pochopitelně musela částečně své postoje přehodnotit, jak sama v rozhovoru připustila. Ovšem tam, kde to bylo možné, jako třeba u masových hrobů, velmi ráda přijala absurdně pomatenou představu, že místo bylo vytvořeno uměle pro účely propagandy (to ostatně ukazuje samotný film). Toto částečné přijetí - částečné odmítnutí skutečnosti jí umožňuje ponechat si onen svérázně „intelektuální“ pohled na věc, v zasádě ho s drobnými úpravami revidovat do postoje „válka je hrozná, ale nebýt Západu a Zelenského, mohli Ukrajinci žít s bratry Rusy v klidu a míru.“ Těžko totiž můžete přinést lidem, jako je Petra, hmatatelný důkaz o tom, proč a jak válka začala.
Je velmi nepravděpodobné, že by se Petra ještě někdy dokázala zbavit svého přesvědčení. Je založeno na mnohokrát zničené důvěře v nejpevnější opory naší kognitivní orientace, která je v pravé podstatě vysoce emocionální, závislá na tom, jaké vazby si od dětství vytváříme ke svému okolí. Netuším samozřejmě, co všechno se v jejím životě odehrálo a co všechno přispělo k tomu, že se Petra chová očividně neurodivergentně a že zjevně hledá jakousi cestu k alternativním autoritám, které jí objasňují „světové dění“. Bude to pravděpodobně celá řada na sebe vrstvených událostí, od dětství až do současné, nepříliš radostné reality.
Petra se necítí dobře, což je mi sice líto, ale nevidím v tom důvod legitimizovat její postoje k různým záležitostem, včetně ruské agrese v Ukrajině. Jak říkal během natáčení psychiatr Peter Pöthe, lidé mohou procházet hlubokými traumaty, ale to v nich ještě nemusí probouzet zlo. Možná si to Petra neuvědomuje, možná je to příliš podvědomé hnutí nebo jen objektivizovaná osobní zkušenost, které ji vedou ke konstrukcím a postojům, jež dává najevo.
Jakkoliv to je, chování Petry před kamerou ani za kamerou během natáčení nelze považovat za předstírané nebo jakkoliv hrané. Petra je ve filmu zcela autentická, přičemž součástí její autenticity je zjevně i nedostatek integrity a potřeba lhát v okamžiku, kdy není schopna unést svůj vlastní morální obraz, což film Velký vlastenecký výlet zjevně způsobil.
Zřejmě proto měla Petra potřebu nahrát video, v němž projevuje svou potřebu domáhání se sebehodnoty a zároveň účasti světa na jejím životním neštěstí. To by samo o sobě bylo pochopitelné a akceptovatelné. Akceptovatelné ale není, že Petra ve videu lže o tom, že ve filmu hrála. Ne, ani ona, ani ostatní protagonisté nehráli. Není možné tolerovat ani to , že se snaží profesně diskreditovat lidi, kteří se na přípravě filmu a natáčení podíleli (Petra Pojmana, Petera Pöteho), což je vzhledem k její skutečné erudici úsměvné. Není možné tolerovat, že se snaží znedůvěryhodnit celé natáčení tím, že byli údajně všichni stále opilí, což je další lež.
Chápu, že se Petře její vlastní obraz nezamlouvá, ale vylhat se z toho nelze. A nelze ji - dospělou, svéprávnou, dokonce vysokoškolsky vzdělanou osobu - za její autentické postoje ani omlouvat.
Diskuse