Film nevznikl z ničeho. V roce 1958 měla v Semaforu premiéru divadelní revue Kdyby tisíc klarinetů, s písněmi Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra. Byla to doba, kdy se česká populární hudba začínala měnit: přicházel jazz, swing, první vlna rokenrolu, a Semafor se stal epicentrem nové estetiky – odlehčené, ironické, mladistvé. Roháč a Svitáček převedli revue na plátno se snahou zachovat hravost a satirickou podvratnost, ale zároveň ji obohatili filmovými prostředky: vizuálními gagy, choreografickými obrazy, surrealistickými montážemi. Výsledkem je film, který se odmítá držet jediného žánru.

Ústřední motiv – přeměna zbraní v hudební nástroje – je pohádkový, ale film ho používá spíše jako permanentní provokaci. Realita je zde neustále podvracena písní, disciplína rozpuštěna v tanci. Vojenské cvičení se mění v groteskní balet, kasárna v kabaret, uniformy v kostýmy. Co jiný film použije jako krátký gag, zde ovládne celou dramaturgii: absurdní svět, kde válka nemůže existovat, protože zbraně samy zradily svou funkci.

Film se stal také přehlídkou populárních tváří. Waldemar Matuška, Eva Pilarová, Hana Hegerová, Jiří Suchý, Jiří Šlitr, Karel Štědrý – všichni byli tehdy součástí hudební ikonosféry, která formovala představy o modernosti, svobodě, mladistvosti. Vidět je společně v jednom filmu znamenalo zažít generaci, která se pokoušela vyzpívat ze stereotypů. Film je tedy nejen komedií, ale i kronikou hudební kultury šedesátých let, zachycením okamžiku, kdy písně samy nesly naději na změnu.

Podstatné je, že film Kdyby tisíc klarinetů nevykládá antimilitaristické poselství napřímo. Nedeklamuje manifest, ale zpívá ho. To je rozdíl, který dělá z filmu něco víc než agitku. Diváci se mohou smát, mohou si zpívat s hrdiny, a přitom cítit, že se smějí armádě, která vypadá směšně, když místo pušky drží trombón. Smích se stává aktem vzdoru – a přitom je maskovaný jako zábava. V době, kdy přímá kritika byla politicky nemožná, fungovala tahle maska jako prostor svobody.

Film je přetížený. Každé číslo se snaží být efektní, každá scéna hledá vizuální hru, každý vtip se tlačí k pointě. Čistota je obětována nadbytku. Ale právě v tom je jeho kouzlo. Je to film, který nedává smysl v logice „dokonalého celku“. Funguje spíš jako kaleidoskop: obrázek se každou chvíli mění, zmatek je součástí zkušenosti. Když to člověk přijme, zjistí, že tahle roztříštěnost je formou energie.

Rok 1964 byl časem, kdy československá kultura začala nabývat odvahy. Předzvěst Pražského jara se projevovala i v populární hudbě a filmu. Kdyby tisíc klarinetů je symptomem této doby: hravý, lehkovážný, ale zároveň s podtextem, který si diváci uměli přečíst. Nebyl to politický manifest – ale nebyla to ani nevinná pohádka. Je to film, který říká: „Co kdyby? Co kdyby svět byl jinak?“ A v téhle otázce byla naděje.

Dnes můžeme film číst dvojím způsobem. Na jedné straně je to dobový dokument: přehlídka hvězd, písní, stylu šedesátých let. Na druhé straně je to podivně současné podobenství: jak snadno se může disciplína proměnit ve frašku, jak křehká je moc, když ji zesměšní píseň. A i když film není dokonalý – je příliš chaotický, příliš roztěkaný – právě ta nedokonalost je jeho silou. Je to film, který se nebojí být neuspořádaný, protože neuspořádanost byla jazykem svobody.