"Lidé nejsou připraveni chránit přírodu"

3. 7. 2020

čas čtení 6 minut
Proč je tak těžké změnit naše chování? Německý filozof Peter Sloterdijk vysvětluje, jak je to spojeno s klimatickou krizí.


Peter Sloterdijk popisuje změnu jako moderní název čehosi, co klasická filozofie nazývala stáváním se - protože vše, co je, není dáno ve stabilních, navždy daných formách, ale stalo se to tím, čím to je. Tvrdí, že modernita se celá točí kolem interferování s tímto procesem stávání se a jeho stavěním nebo zatlačováním do směru, který lépe odpovídá lidským účelům.

Deutsche Welle: Takže se vlastně pořád měníme?

Peter Sloterdijk: Ano. Příroda jako taková je sebeměnící entita. A vše, co můžeme dělat, je - tak jako tomu bývalo - vézt se dál na vlně změny.

Jak se díváme do budoucnosti a tato vlna se stává s ohledem na změnu klimatu větší a větší, jsou tu některé velké změny, které musíme jako druh udělat. A v tuto chvíli se zdá, že je provést nedokážeme. Proč?

Lidské bytosti nejsou v žádném ohledu připraveny chránit přírodu. Protože v celé naší historii jakožto druhu bylo vždy naším nejhlubším přesvědčením, že jsme ti, kdo mají být silami přírody chráněni. A opravdu nejsme připraveni na tento zvrat. Tak jako se dítě nedokáže starat o vlastní matku, lidské bytosti nejsou připraveny - nebo schopny - starat se o přírodu. Musejí se naučit zacházet s touto enormitou. To představuje ohromnou výzvu, protože už neexistuje klasická výmluva, že jsme příliš nepatrní nebo malí, abychom se s takovými enormitami vyrovnali.

Je to, co tomu brání, narcismus? Co je problém?

Mám dojem, že problém je v měřítku. Jsme takřka fyziologicky neschopni sledovat důsledky našeho vlastního jednání - až po kosmické důsledky. Jsme hluboce přesvědčeni, že vše, co děláme, by nám mohlo a mělo být odpuštěno. Z ekologického pohledu žijeme v časovém období ztracené nevinnosti.

Rozumím vám správně, že v planetárním měřítku všichni hledáme jakési odpuštění? Že se chceme očistit od toho, co jsme udělali?

A bude tu spousta hříchů k odpuštění. A čím lépe to chápeme, tím vyšší je pravděpodobnost, že jednoho dne vyvineme vzorce chování, které se s novou situací vyrovnají.

Jednou z otázek, o níž jsme přemýšleli v této sérii rozhovorů, je myšlenka srovnání dvou krizí. Naše reakce na pandemii byla bezprostřední, takřka neuvěřitelně rychlá a jednotná. A pak naše reakce na klimatickou krizi vypadá zabrzděná nebo zastavená. Existuje nějaký způsob, jak vidět tyto dvě formy krize v podobném světle?

To co prokazuje naše reakce na koronavirus je, že globalizace skrze média je takřka dokončeným projektem. Svět jako celek je více či méně synchronizován a mění se ve skleník pro nakažlivé zprávy. Infekce informací je stejně silná, dokonce silnější, než infekce virem. A tak máme dvě pandemie současně: Jednu, pandemii strachu, a druhou reálnou nákazu.

Říkáte, že modernita nám zabránila stávat se tím, kým jsme. Můžeme změnit, kým jsme?

Jistě. Takže nemyslím si, že můžeme změnit naši DNA prostě změnou našich myšlenek. Ale můžeme změnit gramatiku našeho chování. A to je to, co 21. století globální komunitu naučí...

Co to znamená změnit gramatiku našeho bytí?

Ne našeho bytí, ale chování. Gramatiku našeho chování.

Co to je?

Všechno co děláme se drží struktury - podobné řeči. A jednání je cosi, co je ovládáno skrytými strukturami, jako když každá věta, kterou utvoříme, se řídí gramatikou a slovníkem. A myslím, že na úrovni lexikální změny máme dosud potíže. Takže se nyní učíme nové výrazy, nový slovník, ale přitom všem bychom se měli také naučit novou gramatiku.

Takže jsme v procesu sestavování stavebních bloků řeči. Myslíte, že dokážeme hovořit, než se uskuteční destrukce, která nám hrozí?

To co v chování mas během této krize shledávám zvlášť působivým je neuvěřitelná poddajnost, s níž ohromné části populace na Západě - stejně jako na Východě - byly ochotny poslouchat nová pravidla opatrnosti a distance. Ta jsou již novými prvky odlišné sociální gramatiky.

Ale to může být také dost děsivé, ne? Že v řádu týdnů jsme byli schopni vzdát se nejzákladnějších svobod...

No jistě. Současně to ukazuje, že nesmíme podceňovat plasticitu lidského prvku. Ale kdo ví, jak dlouho toto trpělivé chování vydrží. Myslím, že bychom v našich reflexích měli pokračovat tak zhruba za rok. Překvapilo by mě, pokud nebudete o trochu chytřejší.

Pokud jde o lidský prvek, změnila naše reakce na koronavirus - něco, s čím se nikdo z nás skutečně předtím nesetkal - nějakým způsobem váš pohled na lidstvo?

Ano i ne. Jistě, jsem stejně překvapen jako mnozí současníci. Ale přitom to také potvrzuje něco, čím jsem se na teoretické úrovni zabýval po dekády. Tím co mám na mysli je, že to potvrzuje můj předpoklad, že lidská rasa dosáhla situace synchronicity na základě proudu informací. Všichni jsme globálně propojeni a žijeme víc a víc ve stejné časové dimenzi. Existuje cosi jako vnější přítomnost globalizace - a ta byla důležitým rysem této krize. Vše se děje více či méně ve stejný čas. A jediné rozdíly, které vidíme, jsou zpoždění mezi různými ohnisky událostí. Ale vcelku existuje jeden velký řetězec událostí a propojenost.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

0
Vytisknout
8443

Diskuse

Obsah vydání | 10. 7. 2020