Kauza Safronov, aneb O sovětizaci ruského imperialismu

10. 7. 2020 / Karel Dolejší

čas čtení 7 minut
Poradce agentury Roskosmos a investigativní novinář Ivan Safronov byl zatčen a obviněn z vlastizrady na základě údajné spolupráce s českými tajnými službami ZDE. Jeden ze zbývajících ruských nezávislých listů, Kommersant, pro nějž Safronov v minulosti pracoval, označil obvinění za absurdní a konstatoval, že se dnes podobná věc bohužel může přihodit prakticky kterémukoliv ruskému občanovi ZDE. Safronovovův otec Ivan, také kritik Putinova režimu, v roce 2007 "záhadně" zemřel při vypadnutí z okna v pátém poschodí ZDE.

Je dávno zřejmé, že Ruská federace na veliký rozdíl od České republiky nebo ostatních evropských států nepředstavuje prostor ani dost málo příznivý pro verbování zahraničních agentů. A kromě toho české služby zahraničními agenty nikdy zvlášť neoplývaly.


Z toho co Moskva v dané kauze tvrdí lze učinit předběžný závěr, že se zřejmě rozhodla "propojit fronty", totiž domácí a zahraniční, podle dobře známého Putinova přesvědčení, že vnitropolitické záležitosti jsou beztak pouhou projekcí a důsledkem zahraniční politiky. A kromě toho je pravda, že s jedním obrazem nepřítele se propagandě vždy pracuje lépe, než když je tábor protivníků početný a diverzifikovaný - což vyvolává "zbytečné" otázky. Nemusí se například vysvětlovat, proč Putinův režim vadí osobám tak diametrálně rozdílným, jako rozmazlený bulvární fracek Novotný či idealista a ruský vlastenec Safronov.

Konečně do třetice: V sovětské tradici, k níž se čekista Putin stále intenzívněji hlásí, nalezneme rutinní a systematické snahy delegitimizovat všechny domácí kritiky jejich fiktivním propojením se zahraničním nepřítelem.

***

Aleksandr Solženicyn, který osobně bojoval proti Wehrmachtu, ve svém díle opakovaně upozorňoval na četné příbuznosti mezi nacistickým a sovětským systémem. Zároveň však také v "Souostroví GULAG" ZDE zdůraznil jeden zásadní rozdíl. Německým gestapákům šlo při výsleších podezřelých o zjištění pravdy - jakkoliv vůbec nectili presumpci neviny ani práva vyšetřovaného a byli ochotni použít nejbestiálnějších prostředků. Kdežto v Rusku, kde tradice řeckého racionalismu je dodnes obecně velmi slabá, šlo místním gestapákům jen o vynucené přiznání, aby mohla být oběť odsouzena v loutkovém procesu.

Příklady poprav neprávem oslavované prosovětské germanofobní nacionalistky Milady Horákové ZDE či generálního tajemníka KSČ Rudolfa Slánského přitom na sovětských loutkových procesech v českém prostředí ukazují, že režim byl více než ochoten odsoudit na smrt i vlastní oddané příznivce, kteří se sami bez rozpaků podíleli na nejhorších zvěrstvech ZDE. Justice zneužívaná k politickému a propagandistickému teroru se nezříkala ani vražd vlastních soudruhů či oddaných sympatizantů, pokud to nejvyšší vedení považovalo za vhodné. Vůbec jste nemuseli být kritikem, natožpak nepřítelem, abyste přišli o život.

Proslulá novoročenka Záviše Kalandry, v níž se pokorně doznává k vraždě Přemysla Otakara II. na Moravském poli, dodnes prostřednictvím nadsázky výborně ilustruje tradiční vztah ruských čekistů a jejich objednávce podřízených soudů k pravdě.

***

Člověk samozřejmě může chovat pochybnosti o Solženicynově objektivitě - případně i o nezaujatosti takového Timothyho Snydera ZDE, který na úzkou spřízněnost nacistické a sovětské tradice upozorňuje v poslední době. Těžko lze ovšem zpochybnit podrobnou historii těsné meziválečné a předválečné spolupráce mezi SSSR a Německem, jak ji ve stínu paktu Molotov-Ribbentrop představily samy stalinské "Dějiny diplomacie" ZDE. Tento usvědčující literární počin přitom sovětští poradci ještě ve druhé polovině 40. let přeložili do příšerné češtiny, takže se s ním i průměrný čtenář po návštěvě antikvariátu může dodnes snadno seznámit. Pozorná četba kromě toho důkladně zbavuje také levičáckých iluzí ohledně údajné neexistence obecných charakteristik totalitních režimů.

***

Když si dnes německá kancléřka Merkelová stěžuje, že se přece snaží Moskvě pomáhat (třeba prosazováním plynovodu Nord Stream 2 odporujícího evropským pravidlům diverzifikace energetické nabídky, který režimu stiženému těžkou ekonomickou krizí hází záchranné lano), zatímco Kremlu na dobrých vzájemných vztazích evidentně vůbec nezáleží (špehuje Merkelovou, provádí hackerské útoky na Bundestag, cvičí ve zbrani německé neonacisty, zabíjí v Německu své kritiky), máme před sebou výmluvný obrázek toho, jaký smysl dávají výzvy "napravit" vztahy s Ruskem také z hlediska České republiky.

Podobně jako v době meziválečné, kdy Sověti sami radostně převzali roli mezinárodního párii a navzdory francouzské snaze začlenit je do tehdejšího mezinárodního systému nevydrželi hrát jakžtakž podle pravidel ani pět let (1935-1939), také současné Rusko - Rusko mnohem více "postsovětské" než třeba v roce 1995 - nehodlá dělat naprosto nic jiného, než tvrdě a nesmlouvavě prosazovat své vlastní imperiální záměry. Mezinárodní právo, platné smlouvy, pravidla mezinárodních institucí nebo diplomatické zvyklosti přitom nehrají žádnou roli, pokud by jakkoliv omezovaly imperiální snažení.

***

Když mohla Moskva žít bez Koněvovy sochy v Praze po většinu doby, kdy bylo Československo zadek lízajícím sovětským satelitem ZDE, mohla by samozřejmě bez ní klidně žít i v roce 2020. Tuto záležitost opakovaně zvedá a otravuje s ní vzájemné vztahy čistě proto, aby si ověřila, nakolik jsou Češi poslušní a vydíratelní prostřednictvím předkládání drzých a neomalených požadavků ruské vrchnosti. Kauza Safronov je přitom vypočítána také na zvýšení tlaku vůči české politické reprezentaci.

Zdá se, že navzdory mnohaletému působení Zemana a spol. v opačném směru zde těch, kdo opět neodolatelně touží po něžném tanci ruské knuty na vlastních zádech, přece jen není tolik, aby to Moskvě zajistilo pohodlnou poslušnost ZDE. Ochotní napomahači Kremlu tu ovšem volně pobíhají a snaží se zastrašit každého, kdo si dovolí sebeméně kritizovat jejich idol. A pokud snad ČR díky pomlouvané BIS konečně přestane být pohodlnou ruskou základnou nepřátelských operací vůči Evropě ZDE, lze očekávat i volnou ruku pro cílené zabíjení Putinových kritiků, jak ho vidíme v Německu ZDE, ve Francii ZDE nebo v dalších zemích ZDE.

Nicméně úspěchy ruských podvratných operací lze s ohledem na postupný úpadek Hradu až dosud označit přinejlepším za "smíšené". Současně s obsazováním institucionálních pozic Putinovými přisluhovači totiž postupně narůstá vědomí, že ruské metody v české politice rozhodně nejsou žádoucí.

Neradno ztrácet ze zřetele ani zásadu moudrého člověka Josefa Kemra: "Nenavykl jsem byzantským způsobům, abych ruku, která bije, ještě políbil a poděkoval" ZDE.

-1
Vytisknout
10708

Diskuse

Obsah vydání | 14. 7. 2020