Zákopy „První světové války“ vysemenily nakonec obrněné valy k té „Druhé“ (ale předtím také třeba k „Mnichovu“!) — 2. část

21. 5. 2020 / Miloš Dokulil

čas čtení 11 minut
Protože jsem původně mínil pouze „letmo“ připomenout některé náměty z dějů, které se začaly odehrávat na této planetě zhruba před sto lety, po předznamenání 1. části (připomínající mj. rovněž Porýní po 1. světové válce) skokem o desetiletí blíže k dnešku vrátíme se do Porýní ještě jednou. Přitom události nabudou na naléhavosti a neodvratnosti toho, co se jimi brutálně profilovalo. Už s ohledem na to, co a jak jim předcházelo, a co z následné perspektivy nemělo by vypadat jen jako nevlídná karikatura politiky.


Chtěl jsem začít 7. březnem 1936, zhruba tři a půl roku před historicky propuknuvší válkou Německa proti Polsku, v níž tehdy na straně Německa jen o dva týdny později od východu Polsko napadl rovněž Stalinův SSSR. Zároveň zde již zmíněné Porýní (mezi lety 1923-25 a v roce 1936) hrálo nemalou roli jako předznamenání už jen krátkého času harašením zbraněmi, které měly posléze opět brzy zabíjet lidi „ve velkém“. Toho 7. března 1936 německá armáda zatím překvapivě obsadila demilitarizované Porýní. V Německu v té zrovna zmíněné době autokraticky vládl už tři roky Adolf Hitler. A na začátku jara 1936 končila velmi bezohledně a vítězně vedená válka Itálie proti Habeši; aniž to vyvolalo významnou negativní odezvu ve světové veřejnosti. Společnost národů a její členové jako kdyby neměli přiměřenou autoritu k zastavení agrese. 18. července 1936 vyhlásil svůj odboj proti stávající španělské vládě generál Franco; získal brannou podporu v autoritativních režimech Itálie a Německa.

 

Právě toho 7. března 1936 nabídl Hitler svým sousedům na východ od Německa (a též třeba nejednou i garantům té demilitarizace z roku 1925!) pakty o vzájemném neútočení. Československo nemínilo tehdy na Hitlerovu nabídku hned reagovat; rozhodně ne bez konzultace s Francií a s reprezentanty tzv. Malé dohody (kde dalšími partnery ČSR byla Jugoslávie a Rumunsko). Přitom přímo v ČSR v oné době stále více sílilo separatistické hnutí početně výrazné německé menšiny zvláště v českých zemích (Konrad Henlein, K. H. Frank); nejvíce posléze takto proslula SdP („Sudetendeutsche Partei“, tj. Sudetoněmecká strana), která se pro své postoje častěji pokoušela ovlivňovat Brity než Francouze. Francouzské vládní orgány nedokázaly ani přijatelně udržet svou prestiž, ani vhodně zprostředkovat mezi Německem a ČSR. A Británie měla doma své „Sudety“ v Ulsteru; přitom naléhala na prezidenta Beneše, ať konečně najde cestu ke smíru s Henleinem (v říjnu 1937 se Henlein dočkal nemalých sympatií, když sondoval politickou půdu v Londýně). Již dříve uzavřený pakt Německa s SSSR byl v té sílící politické krizi pro střední Evropu kartou neznámé síly a orientace (včetně „komunistické virózy“). Poté, co Německo mj. nabízelo Československu v předjaří 1936 pakt o neútočení, předáci SdP (třeba Henlein) postupně stále víc hřímali např. o „krvi a půdě“ nebo o právu menšin na plnou autonomii (mj. 27. dubna 1937; čemuž předcházela dohoda mezi čs. vládou a německými politickými stranami z 18. února 1937 o proporcionálním zastoupení menšin ve státní správě). Místo ochlazování problematické politické nálady rostla v uvažovaném období v Evropě agrese autoritativních režimů a v tradičních demokraciích improvizované reakce na možnost další ekonomické či politické krize, které se raději předem politikové vyhnuli (pokud mohli), než aby jí rozhodně a včas čelili. V té stále politicky vypjatější době zemřel „prezident-Osvoboditel“, T. G. Masaryk (14. září 1937).

I když nelze popřít, že třeba vlády Francie nebo ČSR posléze vložily nemalé prostředky do výstavby pohraničních opevnění; v pevné víře, že ochrání životy obránců a znemožní průnik možného nepřítele na vlastní území. Ve Francii brzy po 1. světové válce začaly diskuse nad rozmanitými projekty obrany, víceméně kopírujícími zkušenosti z předchozí zákopové války. Také třeba s jistotou, že Ardenny jsou pro možného nepřítele k vojenskému útoku nepropustné. S výstavbou náročných opevnění Francie začala roku 1928 a pokračovala až do roku 1940; ta tzv. Maginotova linie [jméno čti „mažino“] vypadala velkoryse, ale nepočítala ani s dostatečnou palebnou silou (dělostřelectvem) nebo s možnostmi obchvatu (aktuálně „neutrálním“ územím třetích zemí). A jako kdyby v oněch výchozích časech příprav na možné střetnutí nebylo nutné rovněž s obavou přihlížet na francouzské straně třeba k nesrovnatelně menšímu počtu vojenského materiálu, jeho technické úrovně a rovněž počtu a kvalitě vycvičených vojáků-rezervistů v zápolí! Když Německo mělo k dispozici vycvičených vojáků zhruba 2,5 milionu, Francie jich měla 6 x méně a nevalně vojensky vycvičených. Jako kdyby mělo stačit schovat se za valy železobetonu v příhraničí. — Po příkladu Francie začala také s výstavbou svých pohraničních opevnění posléze ČSR (mezi lety 1935-38); a nato rovněž Rumunsko (z Malé dohody, tvořící spojenecké uskupení spolu s ČSR a Jugoslávií).

Roku 1937 K. Henlein zcela otevřeně hlásal, že bez arbitráže prostřednictvím Německa (19. 11.) se „sudetský“ problém nevyřeší. V té době byl šéfem britské vlády Arthur Neville Chamberlain (deset let před ním byl britským ministrem zahraničí jeho starší bratr Austen, který propagoval zde vícekrát zmiňovaný projekt locarnské konference z roku 1925); ale i ve Francii byly vládní kruhy toho mínění, že je třeba tlačit Beneše k ústupkům. (V oné době byla stále v platnosti německo-francouzská smlouva o arbitráži, podepsaná 16, 10. 1925, jeden ze stínů „Locarnských dohod“, a to bez ohledu na nedávnou německou okupaci Porýní.) V prosinci 1937 Polsko navíc zesílilo tlak, aby získalo od ČSR Těšínsko. Otevřenou otázkou byl případný postoj SSSR ve středoevropských otázkách. Přitom koncem roku 1937 začala ve Francii finanční krize a dělnické stávky.

20. února 1938 padla Edenova britská vláda [vyslov „ídn“]. Téhož dne Hitler v německém Parlamentu („Reichstag“ [„rajchstág“]) konstatoval, že 10 milionů Němců žije mimo domovinu bez přijatelných záruk občanských práv. 22. února 1938 Neville Chamberlain v projevu v Dolní sněmovně vyjádřil na mezinárodní situaci svůj pohled. Že nelze nic očekávat od Společnosti národů (už jejím členy nebyla ani Itálie, ani Německo). Že je nutné, aby mír zajišťovala silná Čtyřka; vedle Británie a Francie také Itálie a Německo. Přitom Hitler již od 12. února 1938 chystal „Anschluss“ [tj. „Připojení“] Rakouska k Německu. Stalo se tak do tří týdnů, oficiálně 12. března 1938. Zároveň s různými sugestivními ujišťováními ze strany Německa o zájmu Německa zlepšit sousedské vztahy třeba i s ČSR.

Do půl roku tu byl onen tak dobře známý „Mnichov“, za účasti Chamberlainem vytčených mocností (osobně jakoby zároveň Chamberlain [čejmbrlejn] a Daladier [daladjé] za demokracie, a Hitler s Mussolinim za státy „autoritativní“). V rámci tehdejšího jednání už 29. září 1938 tu byly podpisy „dohody“ (či jednání „o nás bez nás“; ale taky o zradě mezinárodních zvyklostí a norem, a navíc s nemalým chvatem ve stanovených termínech): že vyklízení pohraničí začne již 1. října a bude ukončeno do 10 dní.

Do dalšího půl roku tu bylo v kalendáři 15. března 1939. Nastal konec ČSR; v českých zemích vznikl Protektorát, a Slovensko se stalo „farskou“ republikou.

A opět uplynulo půl roku a bylo tu 1. září 1939: Německo bez vyhlášení války vpadlo do Polska. Tentokrát sice již Británie a Francie (ale taky Austrálie) Německu válku k 3. 9. vyhlásily, ale aniž takto mohly tyto státy zabránit konečné zkáze Polska, zvláště když navíc pro vnější svět nečekaně Polsku vpadl do zad do dvou týdnů též SSSR (17. září). USA vyhlásily pouze „neutralitu“ (5. 9.). Již k 8. říjnu Německo anektovalo západní část Polska. SSSR do dvou měsíců napadl vojensky Finsko (30. 11.). Na západní frontě byl zatím poměrný klid…

Ten německý vpád do Polska byl současně ukázkou tzv. Blitz-Krieg” (tj. bleskové války” [„blic kríg“]). Týž model boje Německo uplatnilo též vůči Francii, hned o příštím jaře. Tato fáze války začala 10. května 1940 (přičemž toho dne se stává britským ministerským předsedou Winston Churchill [uinstn čerčil”]). Do necelých pěti týdnů Německo pak obsadilo Paříž (14. 6.)! Do dalších necelých dvou týdnů Francie kapitulovala (22. 6., v Compiègne [„kompié-ň“], kde bylo pokořeno Německo po 1. světové válce).

Tato fáze války po pokoření Francie – a to se celkem zatím neválčilo, včetně přestávek, ani celých 10 měsíců –  měla v Evropě už jen posledního” soupeře Německa ve Velké Británii. Takže začala (10. 7. 1940) letecká tzv. „bitva o Anglii“. Kanál La Manche [„la manš“] nebyl jen hlubší zákop” naplněný mořskou vodou. Hitler nemohl počítat s tím, že invaze jeho vojsk na britské území může být úspěšná bez masivní letecké podpory; navíc možná stále spoléhal na to, že britská veřejnost snad touží po obdobném klidu, jakého si dopřávala na Chamberlaina… (snad i proto Hitler nebránil evakuaci britských a spojeneckých sil u Dunkerque [„dynkerk“]; když kupodivu nebránil evakuaci zhruba 340 000 vojáků a víceméně zastavil další proces obklíčení těchto sil, které by jinak upadly do zajetí).

Hitler byl koncem jara roku 1940 prakticky již vítězem té jím před 10 měsíci vyvolané války… A měl navíc předtím nečekaného spojence v SSSR!

Přitom paradoxně mínil svého spojence” ve vhodný čas dalším „Blitz-Kriegem“ napadnout a jeho porážkou definitivně tak stabilizovat postavení Německa ve světě jako „Grossdeusches Reich“ [„grósdojčes rajch“], a tedy „Velkoněmecké říše“ (s čímž se Hitler ;měl svěřit svým generálům necelý rok před napadením SSSR, když ještě probíhala „bitva o Británii“).[d1]  Dějiny ovšem nejsou psány v žádných „algoritmech“! Ne že by se daly „vyčíst předem“!

1
Vytisknout
6928

Diskuse

Obsah vydání | 26. 5. 2020