Takový schody do nebe

22. 5. 2020 / Richard F. Vlasák

čas čtení 3 minuty
Včera ráno jsem se díval z okna a na obloze se seřadily mráčky do takového schodiště, občas se to tak stává a má to určitě i své jméno. Díval jsem se z okna a tu z druhé strany domu, z ulice bylo slyšet dětský a mužský hlas. Hlasy důvěrně známé a pokyny jasné. To se Barunka učí na kole, na tom samém robustním vehyklu, na němž jsem se učil i já, drahně tomu let. Dědeček děvčátka dával pokyny a rukou držel, tlačil nenápadně sedadlo a s ním celé kolo. Holčička se namáhala, přeci jen - to je těžký stroj a ona drobounká, co se pod blonďatou ofinku vejde. Kdo toho dědečka zná, ví, že je to chlapák, že by se lev z větrovské ZOO bál s ním diskutovat. Ale s Barunkou je to jiné, starostlivost a chápavost zjemnily hlas i rysy muže v bílém tílku. Inu dědeček, ten, kdo má rád a přimhuřuje oko, ať už shovívavostí nebo soucitem. Děvenka se unavila, a vy mi to nebudete věřit, na kolo si sedla beruška. Sluníčko sedmitečné, vysvětluje děda a vysvětluje, že by se skály ustrnuly, že se jej nemusí bát. A pak zase jízda, vystihnout ten správný okamžik, kdy se kolo pustí a všechno je na děvčátku, nenápadně a přece nutně.

 


 

Proč vám o takových banalitách píšu? Jednak dělají radost, je v nich síla překvapení i blízkosti. Je to scéna, na níž se každý tatínek nebo dědeček, případně maminka nebo babička nějak podvědomě těší, důvěra dítěte na jedné, a odvaha dospělého na druhé straně. V tom okamžiku, kdy silná ruka přestane tlačit do sedadla, se mění dějiny. Od teď už se holčička nebo chlapeček stávají více samostatnými a budou žadonit, aby mohli s partou k lesu a nebo na náves. A vůbec, svět není pro tatínky a babičky, láká k objevování a dobývání, odřeným kolenům a špinavým zástěrkám, a kdo to má pořád prát. Je to důležitý okamžik.

A proč vám o tom píšu zrovna dnes? Protože včera jsem to viděl a výjev se mi zapletl do vůně ranní kávy. A taky kvůli těm schodům do nebe z mraků a té berušce, která, křehčí než holčička: nechala se vozit na kole, a přitom se jí říká sluníčko. A taky proto, že evangelíci, deset dní před letnicemi, slaví Nanebevstoupení Páně. Židovský tesař a rabbi, udělal díru do nebes, jeho učedníci "vejraj" nahoru, skrčené zátylky. To Pánbůh, stalý se člověkem a lidmi ztrápený a potom o Velikonocích vzkříšený, přestává tlačit do sedla a jeď si človíčku, vždyť sílu máš a udržíš rovnováhu. A když bude zle, tak si vezmeš kolečka, a já budu na tebe koukat a ubezpečím tě, že můžeš sluníčko vzít do ruky, na prstík lépe, a že jen lehoulince fouknout, najde si místo k spočinutí na nejbližší azalce, do fialova zbarvené, vždyť právě kvetou. Jen buď odvážný, šloupni do pedálů a měj důvěru a miluj, neb třeba i ty budeš tlačit do sedla. K tomu je život, dárek nezasloužený.

Takový schody do nebe jsem viděl, a budu si tu písničku broukat celej den...



1
Vytisknout
7856

Diskuse

Obsah vydání | 26. 5. 2020