Hanba Prague Pridu: Bez Hromady by nebylo nic!
3. 8. 2025 / Fabiano Golgo
čas čtení
5 minut
V
říjnu 2024 zemřel Jiří Hromada – herec, dabér, odborář, ale především
průkopník boje za práva LGBT lidí v České republice. Odešel tiše. V
nemoci. V osamění. Bez fanfár. A přesto, nebo právě proto, zůstává
jedním z mála skutečně odvážných lidí, kteří se nebáli bojovat za
rovnost v době, kdy to nebyla póza, ale existenční riziko.
Jiří Hromada, český velikán nás opustil | 16. 10. 2024 | Fabiano Golgo | Britské listy
Na letošním Prague Pride by člověk čekal, že jeho jméno zazní. Že se
najde moment – byť jediný – kdy se tisíce lidí, kteří těží z jeho
odvahy, zastaví a pokloní se mu. Ale v oficiálním programu letošního
ročníku: nic. Ani výstava. Ani panelová diskuse. Ani film. Ani jen
připomínka v úvodu zahajovacího ceremoniálu.
Na náplavce mezi stánky s langoši a zbožím na prodej stála narychlo zbouchaná nástěnka. Na ní plastová fólie s textem vytištěným jak z Wordu. Na zemi dvě umělé svíčky z hobby marketu. A vadnoucí květina. U toho stál František Bloudek, někdejší Hromadův blízký spolupracovník a kamarád. Plakal.
Takhle vypadá vděk? Takhle vypadá úcta? Takhle se moderní queer komunita chová k člověku, bez kterého by dnes vůbec nebyla schopna existovat veřejně?
Hromada byl první, kdo v devadesátých letech vystoupil veřejně jako gay a spojil svou mediální, kulturní i lidskoprávní práci s bojem za uznání menšinových sexuálních orientací. Vedl Gay iniciativu v ČR, byl v čele Herecké asociace, stal se respektovaným hlasem nejen v médiích, ale i v politických debatách. Ještě v době, kdy česká společnost – byť mírnější než třeba Slovensko nebo Polsko – považovala coming out za drzost a úchylku. Hromada byl ale příliš statečný na to, aby čekal na společenské svolení.
Když většina dnešních aktivistů ještě ani nebyla na světě, Hromada už dávno seděl ve studiích veřejnoprávní televize nebo v talk show Áčko a vysvětloval, proč je důležité uzákonit partnerství. A na rozdíl od dnešních autistických aktivistů dokázal oslovit srdce prostých žen v domácnosti, konzervativních obyvatel malých měst a těch, kteří nás potřebují nejvíce poslouchat.
Když si ještě
lidé šeptali slovo "gay", on mluvil nahlas. Když byl mediální svět
bezbarvý a sterilní, on propojoval kulturní elity a politiky s lidmi,
které systém vymazával.
A přesto – nebo možná právě proto – dnešní LGBT aktivisté na něj zapomněli. Proč? Možná právě proto, že byl rozumný. Že byl ochoten vést dialog. Že nechtěl druhé lidi nutit, ale přesvědčovat. Že nevěřil v ideologii identity, ale v lidskost.
Dnešní queer aktivismus se v mnoha směrech odcizil tomu, co reprezentoval Hromada. Místo přístupnosti a empatie nabízí často jazykovou policii, generační radikalismus a moralistní požadavky, které odpuzují i lidi, kteří by jinak byli spojenci. Ve jménu diverzity se mnozí dnešní aktivisté uzavírají do bublin, které požadují bezvýhradnou loajalitu ke každému novému termínu, každé zkratce, každé doktríně. Pokud ne, jste „neinformovaný“, „toxický“, nebo rovnou „fašista“.
Hromada byl jiné kategorie. Nežádal svět, aby mu tleskal. Nepotřeboval univerzitní manuály na to, jak se představit. On prostě mluvil. Srozumitelně. S grácií. A hlavně: s respektem k těm, které chtěl přesvědčit. Proto měl skutečný vliv.
Když se dnes člověk podívá na Prague Pride, vidí spíš PR než paměť. Více influencerů než lidí, kteří by rozuměli historii. Více moralizování než pochopení. A především: méně pokory. Opravdu je tak těžké zařadit do programu jedno pásmo s názvem „Bez Hromady by nebylo nic“? Opravdu se nenašel prostor na filmový večer s jeho dabingovou prací, diskusi s jeho spolupracovníky, nebo aspoň minutu ticha?
Zatímco jiní se tehdy báli vyjít z domu ruku v ruce, Hromada seděl ve studiu a říkal do kamery, že homosexualita není nemoc. Zatímco dnešní aktivisté občas vykazují víc ochoty k diktátu než ke kompromisu, on hledal společný jazyk.
A nebyl to slabost – byla to strategie. A vyšla.
Nechci tu plakat za „staré dobré časy“. Ale když se zapomene na ty, kteří otevřeli cestu, nezbývá než konstatovat: současné vedení Prague Pride zradilo vlastní paměť. Nevědomost je omluvitelná. Lhostejnost ne. Ale co není omluvitelné vůbec, je vědomé opomenutí. A letos se ho Prague Pride dopustilo.
Hanba vám. Ne za to, že nejste dokonalí – to po nikom nechci. Hanba vám za to, že jste zapomněli, odkud jste vzešli. A především: na čem stojíte. Na ramenou jednoho tichého velikána. Jmenoval se Jiří Hromada.
A přesto – nebo možná právě proto – dnešní LGBT aktivisté na něj zapomněli. Proč? Možná právě proto, že byl rozumný. Že byl ochoten vést dialog. Že nechtěl druhé lidi nutit, ale přesvědčovat. Že nevěřil v ideologii identity, ale v lidskost.
Dnešní queer aktivismus se v mnoha směrech odcizil tomu, co reprezentoval Hromada. Místo přístupnosti a empatie nabízí často jazykovou policii, generační radikalismus a moralistní požadavky, které odpuzují i lidi, kteří by jinak byli spojenci. Ve jménu diverzity se mnozí dnešní aktivisté uzavírají do bublin, které požadují bezvýhradnou loajalitu ke každému novému termínu, každé zkratce, každé doktríně. Pokud ne, jste „neinformovaný“, „toxický“, nebo rovnou „fašista“.
Hromada byl jiné kategorie. Nežádal svět, aby mu tleskal. Nepotřeboval univerzitní manuály na to, jak se představit. On prostě mluvil. Srozumitelně. S grácií. A hlavně: s respektem k těm, které chtěl přesvědčit. Proto měl skutečný vliv.
Když se dnes člověk podívá na Prague Pride, vidí spíš PR než paměť. Více influencerů než lidí, kteří by rozuměli historii. Více moralizování než pochopení. A především: méně pokory. Opravdu je tak těžké zařadit do programu jedno pásmo s názvem „Bez Hromady by nebylo nic“? Opravdu se nenašel prostor na filmový večer s jeho dabingovou prací, diskusi s jeho spolupracovníky, nebo aspoň minutu ticha?
Zatímco jiní se tehdy báli vyjít z domu ruku v ruce, Hromada seděl ve studiu a říkal do kamery, že homosexualita není nemoc. Zatímco dnešní aktivisté občas vykazují víc ochoty k diktátu než ke kompromisu, on hledal společný jazyk.
A nebyl to slabost – byla to strategie. A vyšla.
Nechci tu plakat za „staré dobré časy“. Ale když se zapomene na ty, kteří otevřeli cestu, nezbývá než konstatovat: současné vedení Prague Pride zradilo vlastní paměť. Nevědomost je omluvitelná. Lhostejnost ne. Ale co není omluvitelné vůbec, je vědomé opomenutí. A letos se ho Prague Pride dopustilo.
Hanba vám. Ne za to, že nejste dokonalí – to po nikom nechci. Hanba vám za to, že jste zapomněli, odkud jste vzešli. A především: na čem stojíte. Na ramenou jednoho tichého velikána. Jmenoval se Jiří Hromada.
534
Diskuse