Německý anděl historie křičí
4. 8. 2025
Zatímco Izrael s podporou Berlína ničí Gazu, německá veřejná podpora rapidně klesá. Přesto vláda potlačuje nesouhlas a odmítá změnit kurz – vše ve jménu odčinění vlastní genocidní historie Německa.
Cesta obrázku Angelus Novus po válkou zpustošené Evropě odráží Benjaminův popis andělského subjektu. V roce 1933 Benjamin uprchl před nacistickým režimem a dílo si vzal s sebou do Paříže. V roce 1940, když německé jednotky postupovaly na město, svěřil ji svému příteli, filozofovi Georgesovi Batailleovi, a sám uprchl pěšky do Španělska. Po zbytek války byla tiskovina ukryta v Bibliothèque Nationale, později byla zaslána Theodorovi Adornovi do Spojených států a nakonec se dostala k židovskému mystikovi Gershomu Scholemovi do Jeruzaléma, který ji daroval Izraelskému muzeu, kde je od té doby uložena.
Výstava v Bodeho muzeu, která skončila v polovině července, spojila Kleeovo dílo s malým výběrem andělských děl z berlínských státních muzeí, jejichž vlastní historie přežití druhé světové války přidává dalším rozměr příběhům, které vyprávějí. „Klečící anděl“ Giambattisty Bregna (cca 1500) s odříznutými křídly a ohořelými končetinami tiše hledí k nebi. Přímo před ním visela velká černobílá reprodukce Caravaggiova „Svatého Matouše s andělem“ (16. nebo 17. století), jehož originál byl zničen při požáru bunkru ve Friedrichsheimu v roce 1945.
Svá válkou znetvořená těla andělů připomínají násilnou minulost Berlína. Při vstupu na výstavu návštěvníky vítá slavná fotografie Richarda Petera „Pohled z věže radnice na jih, 1945“ – černobílá panoramatická fotografie Drážďan, které po bombardování spojeneckými silami zůstaly jen trosky (viz obrázek v záhlaví článku). Kostely se zřítily, střechy byly vypleněny plameny, ulice se proměnily v trosky.
Ale stejně jako Benjaminův anděl jsou i oni nadčasovými svědky. A to, co dnes vidí, křičí svou nepřítomností v německé politické a veřejné diskusi.
Apokalyptická krajina na Peterově fotografii okamžitě působí děsivě aktuálně. Rozervané ruiny táhnoucí se k obzoru, ohořelý beton, pocit, že něco bylo nenávratně zničeno: tak vypadá dnes většina Gazy. Ačkoli je tato asociace pro většinu informovaných pozorovatelů instinktivní, v Berlíně roku 2025 zůstává většinou nevyslovená – nebo dokonce umlčená.
Jako druhý největší dodavatel zbraní Izraeli se Německo podílí na další genocidní kampani, která si dosud vyžádala životy desítek, ne-li stovek tisíc Palestinců, včetně několika generací celých rodin a více než 18 500 dětí, 200 novinářů a 1 400 zdravotnických pracovníků.
Zatímco Izrael trvá na tom, že válku v Gaze dovede do svého nevyhnutelného a děsivého konce, němečtí představitelé pokračují v dodávkách zbraní, diplomatické ochraně a poskytování volné ruky Izraeli v jeho postupu v Gaze a širším regionu. A přestože domácí veřejná podpora Izraele prudce klesá, vláda nadále násilně potlačuje nesouhlasné hlasy doma – to vše ve jménu pokání za svou vlastní genocidní historii. Tímto postupem se však Německo odvrátilo od minulosti a odmítá uznat trosky posledních 22 měsíců, které se hromadí u jeho nohou.
Zvláštní odpovědnost
Vedeno svou neoficiální doktrínou Staatsräson – myšlenkou, že samotná existence Německa vyžaduje neochvějný závazek k bezpečnosti Izraele jako morální imperativ zakořeněný v dědictví holocaustu – Německo vždy zacházelo s Izraelem jako se zvláštním případem, který je osvobozen od jakékoli kontroly nebo podmíněnosti uplatňované vůči ostatním státům. V praxi to znamenalo pokračující ochranu Izraele před kritikou na mezinárodní scéně, odpor vůči výzvám k sankcím nebo zodpovědnosti a udržování silné vojenské a zpravodajské spolupráce bez ohledu na vývoj situace na místě.
Ačkoli dvojí metr Německa vůči Izraeli není zrovna novým jevem, některé nedávné příklady stojí za zmínku.
Na začátku roku 2024 Německo kategoricky odmítlo žalobu Jižní Afriky proti Izraeli za genocidu u Mezinárodního soudního dvora (ICJ). Den před zahájením řízení tehdejší ministryně zahraničí Annalena Baerbocková uvedla, že Německo „nevidí tento úmysl [spáchat genocidu] v sebeobraně Izraele proti ozbrojené teroristické organizaci Hamás“.
Jen o několik let dříve však Německo zasáhlo do genocidního případu Rohingyů v Myanmaru před ICJ v roce 2019 a naznačilo, že standardy soudu pro dovozování genocidního úmyslu jsou příliš vysoké. „Je zásadní, aby soud zaujal vyvážený přístup, který uznává zvláštní závažnost zločinu genocidy,“ argumentovali tehdy jeho právníci, „aniž by stanovil laťku pro odvození genocidního úmyslu tak vysoko, že by bylo téměř nemožné genocidu prokázat.“
Stejná pokrytectví se projevilo, když kancléř Friedrich Merz v březnu oficiálně přivítal izraelského premiéra Benjamina Netanjahua v Berlíně, a to navzdory aktivnímu zatykači vydanému Mezinárodním trestním soudem (ICC). V době, kdy izraelská kampaň v Gaze byla již široce odsuzována mezinárodními lidskoprávními organizacemi jako etnická čistka a genocida, Merz odsoudil rozsáhlou kritiku svého rozhodnutí. „Je naprosto absurdní, že izraelský premiér nemůže navštívit Spolkovou republiku Německo,“ prohlásil.
Jen o dva roky dříve však tehdejší ministr spravedlnosti Marco Buschmann prohlásil, že podle zatykače ICC bude Německo „povinno zatknout“ ruského prezidenta Vladimira Putina, pokud vstoupí na německé území. Tuto povinnost o několik měsíců později zopakovala tehdejší ministryně zahraničí Baerbocková: „Nic nedělat by bylo špatné. Protože pokud nezareagujeme, bude reakcí mezinárodního společenství na agresi Ruska beztrestnost.
„Moje země, Německo, vedla nelidské agresivní války a dopustila se nejkrutějšího genocida, při kterém zahynuly miliony lidí,“ dodala Baerbocková. „Proto máme zvláštní odpovědnost přispět k tomu, aby se takové zločiny nikdy neopakovaly.“
Německo však opakovaně dokazuje, že pokud jde o Izrael, pravidla a hodnoty, které uplatňuje vůči ostatním, jednoduše neplatí.
Dalším příkladem je nedávná 12denní válka Izraele s Íránem. Jen několik hodin poté, co Izrael zahájil překvapivou salvu dronů a leteckých úderů hluboko na íránském území, při nichž zahynuly desítky civilistů i vysokých vojenských a vědeckých představitelů, vydalo německé ministerstvo zahraničí prohlášení, v němž odsoudilo „bezohledný íránský útok na izraelské území“.
Jak může země, která se prohlašuje za strážce mezinárodního práva, tak neochvějně bránit stát, který ho tak flagrantně porušuje? Jak může země, která 80 let pěstovala kulturu paměti, odpovědnosti a morální zodpovědnosti, projevit neochvějné odhodlání zatknout jednoho mezinárodního válečného zločince, zatímco jiného vřele vítá? A jak může země, která využívá obraz ruin Drážďan k tomu, aby učila své školáky o nebezpečí dehumanizace a fašismu, být tak slepá ke své vlastní spoluúčasti na rozvíjející se katastrofě?
Tyto rozpory odrážejí hlubokou morální krizi v jádru německé politické kultury, protože izraelské akce a neochvějná podpora německých vůdců přispívají k erozi mezinárodního řádu založeného na pravidlech, který Německo tvrdí, že hájí.
Balancování
Tato napětí se však stále více ukazují jako neúnosná a něco se muselo stát. Od začátku války se Německo důsledně stavělo na stranu Izraele. V květnu však, poté co Izrael ignoroval evropskou lhůtu pro úplné zrušení blokády humanitární pomoci do Gazy, došlo k znatelnému posunu v rétorice nejvyšších politických představitelů.
„Cíl toho, co izraelská armáda dělá v pásmu Gazy, již nechápu,“ řekl Merz během své cesty do Finska v tomtéž měsíci. „Takové ubližování civilnímu obyvatelstvu, jaké se v posledních dnech stále častěji děje, již nelze ospravedlnit bojem proti terorismu.“
Merzova důrazná slova se však brzy ukázala jako prázdná. Pouze o měsíc později se německý politik v projevu před Spolkovým sněmem vyslovil proti návrhu, který podporovala drtivá většina zemí EU, aby byla s ohledem na izraelské kroky v Gaze přehodnocena dohoda o přidružení mezi EU a Izraelem. Takový krok by podle něj byl „pro spolkovou vládu nepřijatelný“.
Takovéto divoké rozpory odrážejí rostoucí fenomén v německé politické diskusi. Zatímco Izrael nadále pošlapává mezinárodní právo a základní lidskou slušnost, němečtí představitelé se zdají být stále více zahnaní do kouta a kolísají mezi morálním postojem a strategickou nejednoznačností. To vede k bizarnímu novému balancování, v němž německá vedení sice stále ostřeji odsuzují Izrael, ale bez jakékoli změny v materiální podpoře izraelských vojenských operací.
Jednoho dne ministr zahraničí Johann Wadephul vyzývá Izrael, aby „velmi pečlivě zvážil další kroky“, protože Německo „vyhodnocuje, zda je to, co se děje v Gaze, v souladu s mezinárodním právem“. Jindy, před zasedáním Bundestagu s izraelským ministrem zahraničí Gideonem Sa'arem, znovu potvrzuje, že dodávky zbraní Izraeli budou pokračovat bez přerušení.
Na summitu G7 krátce po izraelském útoku na Írán kancléř Merz odhalil, co je jádrem trvalé podpory Německa Izraeli. Útokem na Írán, řekl, Izrael dělá „špinavou práci ... za nás všechny“. Dodal, že má „největší respekt k tomu, že izraelská armáda [a] státní vedení měly odvahu to udělat“.
Tato znepokojivá poznámka naznačuje koloniální logiku, která je základem velké části pokračujícího spojenectví Německa s Izraelem. Kdo přesně tvoří „nás“, o nichž Merz hovoří, pokud ne západní mocnosti odhodlané zachovat si svou globální vojenskou dominanci? A tím, že outsourcují akty donucovacího násilí Izraeli, se tyto národy pohodlně distancují od morální a politické odpovědnosti, která je s přímou intervencí spojena.
Ale i když tato nutnost přetrvává, počet lidí, kteří tlačí opačným směrem, stále roste. Mezi stále rozmanitější populací Německa sílí kritika Izraele a takzvaného „jedinečného vztahu“.
Dnes má téměř každý čtvrtý obyvatel Německa to, co vláda nazývá Migrationshintergrund („migrační pozadí“), přičemž mnoho z nich má kořeny na Blízkém východě nebo v jiných zemích s muslimskou většinou. Pro velkou část této demografické skupiny není podpora palestinských práv pouze politickým postojem – je zakořeněna v životních zkušenostech, mezigenerační paměti a pocitu nadnárodní solidarity. A tyto německé hlasy, které byly kdysi marginalizovány, začínají měnit podobu veřejné debaty v zemi.
Odmítání být ignorován
Nedávná studie Bertelsmannovy nadace, zveřejněná k 60. výročí uznání Státu Izrael Německem, poukazuje na prohlubující se propast mezi státní politikou a veřejným míněním. Podle průzkumu má nyní pouze 36 procent Němců kladný názor na Izrael, což je pokles o 10 procentních bodů oproti již tak nízkým 46 procentům zaznamenaným v roce 2021, dlouho před útokem ze 7. října. Šedesát procent respondentů vnímá současnou izraelskou vládu negativně a pouze jeden ze čtyř cítí vůči izraelskému státu nějakou zvláštní povinnost.
Nejedná se o ojedinělé zjištění. Průzkum zveřejněný v červnu 2025 Allensbachovým institutem nejen potvrdil, že většina Němců má negativní postoj k Izraeli, ale také naznačil, že 65 procent považuje izraelskou vojenskou kampaň v Gaze za „nevhodnou“ a pouze 13 procent ji podporuje. Nejvýraznějším zjištěním je snad to, že 73 procent respondentů se domnívá, že tvrzení, že izraelské akce v Gaze představují genocidu, je „do jisté míry pravdivé“.
Veřejné rozčarování se již netýká pouze Gazy nebo současné izraelské vlády, ale zasahuje do celé struktury německo-izraelských vztahů. Podle průzkumu Allensbachova institutu nyní většina – 52 procent – odmítá názor, že Německo má vůči Izraeli „zvláštní odpovědnost“ zakořeněnou v dědictví holocaustu. A v zjištění, které by bylo v poválečném Německu kdysi nemyslitelné, nyní 37 procent považuje Izrael za hrozbu pro světový mír, což je nárůst z pouhých 11 procent v roce 2021.
Tyto změny nepochybně přispěly k tomu, že volení představitelé byli nuceni zaujmout vůči Izraeli tvrdší tón. Jakkoli to může vypadat osvěžující, nejde spíše o předzvěst skutečné změny politiky, ale o odvedení pozornosti od pokračujícího selhání německých představitelů čelit realitě genocidního režimu Izraele.
Hlavní reakcí německé vlády na obrat veřejného mínění bylo mnohem více než jen občasné rétorické pokárání Izraele za jeho akce v Gaze, a to extrémní a násilné potlačování pro-palestinských protestů a nesouhlasu.
Mírumilovní demonstranti, mezi nimiž byli i židé, čelili agresivním policejním taktikám, včetně použití pepřového spreje, bití a zatýkání. Úřady se pravidelně odvolávají na vágní bezpečnostní důvody, aby systematicky zakazovaly akce na podporu Palestiny, čímž účinně potlačují svobodu projevu a shromažďování.
Nedávno berlínská policie šířila falešnou informaci, že při protestu v den Nakba byl vážně zraněn policista, který byl údajně vtažen do davu a ušlapán. Forenzní analýza videozáznamu však prokázala, že policista naopak bil a kopal pokojné demonstranty, přičemž nebyly nalezeny žádné důkazy o útoku davu. Navzdory důkazům proti jejich verzi však stát využil smyšlený příběh k zesílení sledování, kriminalizaci aktivistů a zavedení legislativních opatření zaměřených na další potlačování nesouhlasu.
Je pozoruhodné, že slogan „Od řeky k moři“, běžný bojový pokřik za práva a osvobození Palestinců, byl některými německými soudy fakticky zakázán. A jako obzvláště absurdní příklad dopadů tohoto potlačování policie zakázala demonstrantům při protestu poblíž Říšského sněmu mluvit hebrejsky, arabsky nebo dokonce irsky, protože se obávala, že zakázaná slova nebo pokřiky by mohly německým policistům uniknout.
Navzdory veškerému úsilí úřadů však odpor jen sílí. Koncem června se v centru Berlína sešlo nejméně 50 000 lidí na dosud největší demonstraci proti genocidě Izraele v německém hlavním městě. Demonstranti pod heslem #United4Gaza prošli kolem Reichstagu a německé kancléřství, jen pár kroků od Bodeho muzea.
Diskuse