Počátky Palantiru jsou poučné. V roce 2003 se Peter Thiel, Alex Karp a několik kolegů rozhodli vyřešit zásadní zpravodajské selhání: Spojené státy měly hory dat, ale chyběla jim schopnost je analyzovat včas, aby dokázaly zabránit teroristickým útokům. Zakladatelé Palantiru si představili softwarovou platformu, která by dokázala integrovat různorodé datové sady, vizualizovat vztahy a pomáhat lidským analytikům „spojovat body“.

Nešlo o produkt pro běžné podniky. Byl navržen pro CIA, ministerstvo obrany a později pro americké orgány činné v trestním řízení. Během následující dekády Palantir údajně pomáhal vystopovat Usámu bin Ládina, narušovat finanční podvody a bojovat s povstalci v Afghánistánu a Iráku. Firma se stala v podstatě digitálním prodloužením bezpečnostního státu po 11. září.

Palantir však nezůstal jen u toho. Po zakotvení v obraně a zpravodajství se postupně rozšířil do civilních agentur: zdravotnictví, daní, imigrace, sociálního zabezpečení. Dnes buduje datové systémy pro místní vlády, humanitární organizace a dokonce i komerční podniky. Přesto zůstává jádrem Palantiru schopnost měnit způsob, jakým vlády fungují – nikoli přidáváním více konzultantů nebo byrokratických vrstev, ale vytvořením datové páteře, skrze kterou se rozhodnutí činí.

To, co se v posledních letech změnilo, je rozsah. Snahy Trumpovy administrativy ušetřit miliardy na tradičních konzultačních a IT zakázkách zanechaly mnoho zavedených dodavatelů v problémech. Accenture, Booz Allen, Deloitte – pilíře washingtonského kontraktačního ekosystému – přišly o velké federální projekty. A přestože by to mohlo znamenat menší vliv soukromého sektoru, ve skutečnosti se tento vliv soustředil na jedno místo: Palantir.

Od začátku letošního roku Palantir získal kontrakty s americkým daňovým úřadem (IRS) na vytvoření sjednocujícího „mega API“, s imigrační a celní správou na sledování deportací a s Pentagonem na AI software Maven pro cílení útoků. Samotná armáda udělila Palantiru desetiletý kontrakt až na 10 miliard dolarů – transformační dohodu, která de facto standardizuje velkou část budoucí softwarové architektury armády.

Posun se netýká jen obrany. Díky přijetí systémů Palantiru u IRS a u Správy sociálního zabezpečení se dříve roztříštěné federální datové silo začíná sjednocovat. Neděje se to prostřednictvím velkých legislativních reforem v Kongresu, ale sérií rozhodnutí o zakázkách a softwarových integrací – tiše, postupně, ale zásadně.

To, co vzniká, není starý model dodavatelů ani klasický technologický monopol typu Microsoft nebo Google. Tradičně vláda najímala více firem pro specializované úkoly: Accenture pro finanční audity, Deloitte pro management consulting, Booz Allen pro obranné analýzy. Palantir je jiný. Buduje platformu, kterou musí ostatní používat, aby mohli poskytovat své služby.

Accenture nyní školí 1000 zaměstnanců pro federální služby na software Foundry od Palantiru. Deloitte spolupracuje na „Enterprise Operating System“ využívajícím AI nástroje Palantiru. Dokonce i Booz Allen, dříve rival, uzavřel s Palantirem partnerství na dodávkách obranné IT infrastruktury. Tyto dohody nezvyšují jen podíl Palantiru na trhu; proplétají jeho software tak hluboko do federálních operací, že se vláda na něm postupně stává závislou.

V politické ekonomii bychom to mohli nazvat strukturální mocí: schopností nejen získat zakázky, ale utvářet samotný rámec, ve kterém veškerá vládní technologie funguje. Jakmile se taková pozice upevní, je obtížné ji narušit. Nahradit Palantir by znamenalo přestavět datový nervový systém mnoha agentur – herkulovský úkol.

Zastánci tvrdí, že tato konsolidace je už dávno potřebná. Americká vláda, rozlehlá a roztříštěná, dlouhodobě trpí neefektivitou, redundancí a nákladnou závislostí na manuálním poradenství. Palantir slibuje jednotnou infrastrukturu podporovanou AI, která proráží byrokratické bariéry. Armáda popisuje kontrakt s Palantirem jako „zjednodušený přístup“, který urychluje přístup k datově řízenému rozhodování pro vojáky.

A v době, kdy se množí kybernetické hrozby, kdy geopolitické napětí s Čínou a Ruskem vyžaduje rychlou syntézu zpravodajských informací a kdy i humanitární krize potřebují koordinaci v reálném čase, není efektivita jen žádoucí – je nezbytná.

Jenže efektivita je, jak nám dějiny připomínají, dvojsečná zbraň. V liberálních demokraciích je tření v procesu vládnutí –  v uvažování, v procesu brzd a protivah, pomalý proces meziagenturních dohod – ochranou proti koncentraci moci. Když jeden soukromý subjekt dodává infrastrukturu samotného rozhodování, může se efektivita proměnit v neformální centralizaci, která obchází mechanismy dohledu, jež činí demokracii odpovědnou.

To vyvolává otázky s ozvěnami evropských dějin. V 17. století si Thomas Hobbes představoval Leviathana – všemocného suveréna, který dokáže nastolit pořádek v chaotickém světě. Americká republika byla vybudována jako reakce na takovou centralizovanou autoritu, s rozdělením moci mezi složky vlády, státy a živou občanskou společnost. Palantir představuje nový, digitální Leviathan: nikoli jediného monarchu či byrokracii, ale platformu, která sjednocuje rozhodování napříč federálním státem. Zvažme trajektorii:

> Viditelnost: Software Palantiru poskytuje bezprecedentní přehled o vládních operacích, rozpočtech a bezpečnosti.

> Integrace: Dříve oddělené datové sady – daňové záznamy, imigrační soubory, obranné zpravodajství – se začínají propojovat.

> Závislost: Agentury, které přijmou nástroje Palantiru, se na ně spoléhají nejen pro analytiku, ale pro základní fungování svých misí.

Důsledky jsou zásadní. Logika softwaru se liší od logiky práva. Kód činí rozhodnutí automatickými; nastavuje parametry, které ani sami politici nemusejí plně chápat. Když „nervový systém“ vlády běží na soukromě vlastněném kódu, kdo nakonec řídí jeho reflexy? Jakmile se tyto systémy integrují, zřídka se vracejí zpět. 

Lídři Palantiru, zejména CEO Alex Karp, tvrdí, že firma ztělesňuje vlasteneckou misi: zajistit, aby západní demokracie, nikoli autoritářské režimy, vedly AI revoluci. Palantir se prezentuje jako hráz proti digitálnímu autoritářství Číny či Ruska, kde stát a technologie již splynuly. Podle tohoto argumentu je lepší, když americká firma – zakořeněná v liberálních hodnotách – propojuje americkou správu, než aby zůstala roztříštěná a zranitelná.

Tento argument má svou váhu. Ale hrozí, že se stane sebenaplňujícím. Vláda, která nemůže fungovat bez jednoho soukromého aktéra, není suverénní v žádném smyslu. Navíc koncentrace technické moci v jediné firmě vytváří pobídky k lobbingu, vlivu a jemným formám ovlivňování politiky, které unikají veřejné kontrole.

Evropská unie se pokusila regulovat technologické „gatekeepery“ s cílem zachovat tržní konkurenci a práva občanů. Spojené státy, historicky tolerantnější k velkým soukromým dodavatelům, mají jen málo obdobných záruk pro firmu typu Palantir, jejíž dosah je méně viditelný, ale potenciálně transformačnější než jakákoli sociální síť.

Vzestup Palantiru není příběh o stranické politice – začal před Trumpem a bude pokračovat i po něm. Není to ani jen o vojenské AI nebo imigračním dohledu. Jde o to, jak se jednadvacáté století dokáže demokraticky vládnout v éře datové hojnosti a technologického zrychlení.

Pokud výzvou minulého století bylo sladit masovou demokracii s průmyslovou byrokracií, výzvou tohoto století je sladit liberální demokracii s algoritmickým vládnutím. Potřebujeme instituce, normy a zákony, které zajistí transparentnost a konkurenci ve vládní technologii – dříve než se strukturální závislost stane nevratnou.

Prozatím se Palantir tiše zabydluje jako nervový systém amerického státu. Zda to povede k agilnější demokracii, nebo k jemnější formě digitálního Leviathana, nebude záležet jen na Palantiru, ale i na tom, jak na tuto situaci zareaguje Kongres, soudy, občanská společnost a samotní občané.

Demokracie nejsou jen volby a státní instituce. Jsou to také neviditelné architektury – datové toky, algoritmy a operační systémy – skrze které moderní státy vidí a jednají. Dnes má tato architektura stále častěji jméno: Palantir.