Ruská lobby v Německu

17. 5. 2019

čas čtení 4 minuty
Německo oplývá prominentními zastánci Ruska, napsal Richard Herzinger. Naposledy Horst Teltschik obvinil Západ, že je "posedlý" obviňováním Vladimira Putina ze všeho zlého ve světové politice, čím jej "odcizuje" spolupráci. Jürgen Todenhöfer odsoudil "démonizaci" Ruska, které podle něj má špatnou pověst. A v celé sbírce esejů nazvaných Proč potřebujeme mír a přátelství s Ruskem prominentní politici různých stran - včetně konzervativců - vyzývají ke zlepšení vztahů s Putinovým režimem.


Tento proruský sentiment může být záležitostí obou hlavních politických stran a zejména s ohledem na Ukrajinu to je znepokojující. Levicoví politici často omlouvají ruskou anexi Krymu v zásadě stejně, jako pravicová Alternativa pro Německo (AfD). Německý nacionalismus měl vždy sklon pohlížet na národy Východní Evropy jako na pouhé hříčky v rukou velmocí - v tomto případě Ruska a Německa.

Pro tento moderní typ přizpůsobování se Rusku existuje termín: Putinversteher, neboli ten, kdo chápe a vykládá Putina. Některé případy zřejmě zahrnují úplatky a vydírání - a existují masivní ruská propaganda a dezinformace, což přispívá k úspěchu Putinversteherů. Ale nejde jen o tohle. Existuje také jakési nepřekonatelné německé nutkání, které inspiruje apology Kremlu, aby zobrazovali Putinovu autoritářskou vládu jako autentický výraz ruské jedinečnosti. "Nemůžeme na Rusko uvalovat západní hodnoty," říkají nám. "Ruskou kulturu je třeba respektovat takovou, jaká je."

Nic z toho není nové.

Počínaje 19. stoletím mnoho prominentních německých myslitelů rozvíjelo mýtický obraz Ruska a fascinaci jím. Tnto obraz se svíjel mezi strachem a velebením. Arthur Moeller van der Bruck, filozofický předek pravicového intelektuálního proudu zvaného konzervativní revoluce, viděl v Rusech i Němcích počátku 20. století zdravý protiklad vůči racionalistickému, materialistickému Západu. Rusko a Německo pro něj byly ideologicky svěžími a emočně rezonujícími civilizačními silami.

Velká část německé nacionalistické pravice za Výmarské republiky věřila, že Německo a Rusko jsou spojeny v boji proti Západu. Národní bolševici jako Moeller van der Bruck a Ernst Niekisch, který se přesunul z extrémní levice na extrémní pravici a později zase nazpět, považovali Říjnovou revoluci za rasově populistické (völkisch) povstání ruského lidu proti západní civilizaci - a tedy za jistý rolový model pro vlastní budoucí národní revoluci. Podobně Joseph Goebbels ve svých raných letech oslavoval Lenina jako velkého ruského nacionalistického vůdce. Po I. světové válce Rudá armáda a Reichswehr kooperovaly při tajném znovuvyzbrojování Německa. Hitlerova rasová nenávist vůči Slovanům znemožnila uplatnit vizi rusko-německé aliance proti Západu v národně socialistické ideologii. Ale s paktem Molotov-Ribbentrop v letech 1939-1941 toto pojetí na čas znova ožilo.

Sen o německo-ruské protiváze mocného Západu žil i po porážce nacistického režimu, tentokrát ve formě neutralistických aspirací zleva i zprava. Byl například přítomný v "mírovém hnutí", které počátkem 80. let mobilizovalo stovky tisíc protestujících proti jadernému znovuvyzbrojení NATO. V německé mentalitě existuje sklon za znovusjednocení oceňovat primárně Michaila Gorbačova, nikoliv sílu a atraktivitu Západu.

Jeden se musí divit, zda byla německá integrace na Západ v některých částech německé společnosti vůbec kdy přijata.

Ačkoliv Berlín dodržuje sankce proti Rusku, proruské tlaky sílí. Německé firmy a banky s podporou spolkové vlády dělají všechno možné, aby minimalizovaly dopad sankcí rozšiřováním německo-ruských ekonomických vztahů.

Spolková vláda se tvrdohlavě drží plynovodu Nord Stream 2, ačkoliv renomovaný Německý institut pro ekonomický výzkum (DIW) předpověděl, že tento projekt nebude ekonomicky proveditelný.

To ukazuje, že racionální úvahy vždy nehrají hlavní roli, když přijde na vztahy s Ruskem - jak v německé politice, tak v ekonomice. Rusko vystupuje v německém vědomí jako určitý typ představované, podvědomé, vždy přítomné volby, kterou lze učinit, pokud se různé spory se západními spojenci příliš rozvinou. Jistě, ekonomické, politické a sociální svazky s USA jsou dosud příliš silné, než aby dovolily Německu se vzdálit - pro tuto chvíli. Ale nemůžete to navždy vyloučit.

Je otázka, zda to vše nemohlo vést k vítězství Moskvy ve studené válce: Získání trvalé sféry vlivu na východě, podvolení na západě Evropy a slábnoucí transatlantická vazba.

Není to nemyslitelné.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

0
Vytisknout
8137

Diskuse

Obsah vydání | 21. 5. 2019