Pokusí se akce svolávané spolkem „Milion chvilek pro demokracii“ vystoupit ze stínu postkomunismu?

Život na konci věků v Čechách, na Moravě a ve Slezsku

16. 5. 2019 / Albín Sybera

čas čtení 4 minuty

Jak si všimli už redaktoři z A2, tak pondělní demonstrace na Staroměstském náměstí proti Andrejovi Babišovi působí mnohem autentičtěji, když jsou zacíleny na konkrétní události a konkrétní požadavky (ZDE). Tou výměna na nejvyšším postu české justice ve chvíli, kdy policie navrhla obžalovat premiéra, nepochybně je. Proč ale nebýt ještě více konkrétní a namísto navazování na étos minulosti se nepokusit zatřást s apatickým a cynickým vnímáním sebevražedné současnosti (na kterém mají postkomunistické narativy lví podíl)?

Snaha o sjednocení demokratické opozice, a to obzvláště několik týdnů před evropskými volbami, má nepochybně své opodstatnění. Z tohoto pohledu se dají pochopit (hůře možná vnímat) místy až dojemné projevy Petra Dolínka či Jiřího Pospíšila – politiků, kteří na mnoha úrovních symbolizují kontinuitu české politiky ještě z předbabišovské éry.

Je otázkou, jak vnímat vystoupení vysokého státního úředníka Leo Steinera, kterého vynesl na Státní fond životního prostředí ČR nástup hnutí ANO na resort životního prostředí a jeho „boj proti korupci“. Steiner si nepochybně užil na ROPu Severozápad (úřad operačního programu zprostředkující finanční podporu EU v Ústeckém regionu) profesně i lidsky nelehké chvilky nejenom s Marií Benešovou, a jeho zkušenosti jsou výborným dokladem provázanosti současné politické scény s minulostí, kterou tak rád Andrej Babiš kritizuje (rozhovor se Steinerem z r. 2014 „Když chceš bojovat s mafií, musíš do ní vstoupit“ ZDE).

Steinerův apel na to, abychom „si přestali měřit pindíky“ a sjednotili se v zásadních otázkách proti mafiánsko-klientelistické chobotnici, tak může mít dvojitou váhu. Jedná se samozřejmě o nutnost nalézt (a hlavně pojmenovat) společný politický zájem, který takového boje bude vůbec schopen. Především je to ale - řečeno slovy na BL diskutovaného Monbiota - nutnost „vytvořit systém nový“, ve kterém budou mít naději na život i naše děti a jejich děti.

Cokoliv menšího než přiznání si, že od roku 1989 se nenašla politická reprezentace alespoň trochu se snažící odpoutat od minulosti, je jenom další kapitulací před našimi problémy ze včerejška, případně před strachem z nutnosti opustit náš vlastní (normalizačně postkomunistický) sentiment. Anebo - s volným použitím termínu Karla Dolejšího - zanecháváním neviditelných milníků neviditelnými milníky (ZDE).

V tomto kontextu vyznívají mírně nadějně slova pirátského poslance Michálka z minulého pondělí, kdy kritizoval oligarchický systém uzurpace moci v ČR jako celek, a připomínka zakladatele spolku „Milion chvilek“ Mikuláše Mináře z tohoto pondělí, že v pátek proběhne další stávka středoškoláků „Fridays for Future“.

Jak Masaryk, tak Havel totiž často řešili z dnešního pohledu mnohdy doslova předpotopní otázky o národě, potažmo jakou cestu se má národ vydat. Národ ve 21. století, má-li být z politických nebo edukativních důvodů tento pojem užíván, totiž bez kooperace s dalšími národy není schopen ani elementárního fungování (natož aby se dnes někde na Řípu kochal okolní vyschlou krajinou).

Oligarchové napříč zeměkoulí si tuto skutečnost dávno uvědomili. Efektivně drží pohromadě a nezávisle na svém jazykovém původu podporují konzervativně-pravicové či v méně demokratických případech vyloženě autoritářské vůdce kdekoliv na světě.

Do jaké míry umožní tito oligarchové-globalisté přežít zbytkové (většinové) populaci, bude zřejmě záviset především na demokratických možnostech zbytkové populace projevit svůj hlas. A neméně bude hrát roli vzdělání a vnímavost zbytkové populace ke klimatickým změnám a ochotě být „neposlušný“ (stačí 3,5% obyvatelstva – Monbiot).

Monbiotova slova o „systému, který popírá život“ svým způsobem doplňuje Juval Harari v závěru svého bestselleru „Sapiens“. Harari upozorňuje, že po technologické stránce mají ti nejbohatší z lidí až děsivě reálnou možnost posunout se do nové fáze vývoje lidského druhu. Jestli přitom už nebude populace Ujgurů nebo Čechů, to už snad ani není otázkou terminologie.

Ve světě volného trhu jde přece především o to, že dělníci z řad umělé inteligence mají v porovnání s Čechy nebo Ujgury v podstatě nulové náklady. Navíc se konečně vyřeší i ta pitomá ekologie, když roboti vykonávající manuální práci nebudou planetu ani zdaleka znečišťovat tolik jako ta lidská svoloč. 

0
Vytisknout
8905

Diskuse

Obsah vydání | 21. 5. 2019