Ukázka z připravované knihy Daniela Veselého "Impérium deziluzí: studená válka pohledem obětí a katanů zahraniční politiky USA"
3. 7. 2025 / Daniel Veselý
ndonésie po ukončení druhé světové války hrála prominentní roli při založení Hnutí nezúčastněných zemí (NAM). V tomto sdružení se nakonec angažovalo 120 zemí světa, především z globálního Jihu. NAM kladlo důraz na zájmy ekonomicky se rozvíjejících států stojících mimo kolbiště studené války. Hnutí neutrálních zemí se nechtělo účastnit střetů ani proxy válek mezi Spojenými státy a Sovětským svazem. Vláda prezidenta Sukarna po vyhlášení nezávislosti Indonésie v létě 1945 postavila své ambice na směsici nacionalismu, náboženství a komunismu. USA zprvu indonéským nacionalistům nedůvěřovaly, takže britské jednotky vyzbrojené Spojenými státy za asistence japonských vojáků vyrazily do bojové akce proti Indonésanům. Chtěly tak připravit půdu pro návrat nizozemských kolonizátorů, rovněž vyzbrojených Spojenými státy (108). V roce 1948 však umírnění indonéští nacionalisté pod Sukarnovým vedením potlačili ozbrojený odpor levicové formace zahrnující indonéskou komunistickou stranu PKI. Sukarnova vláda se v tomto okamžiku osvědčila jako efektivní a potřebný nástroj k disciplinaci domácí levice, třeba i prostřednictvím poprav lídrů ozbrojeného odboje. Washington na sklonku roku 1948 tlačil na Nizozemce, aby uzavřeli se Sukarnem dohodu a uznali indonéskou nezávislost. Až do roku 1949 vedli nizozemští kolonizátoři proti Jakartě válku nízké intenzity doprovázenou rovněž bitvami na diplomatickém poli.
Americký politický establishment si hodlal podržet zásadní vliv v jihovýchodní Asii a obzvláště v Indonésii a Indočíně. V analýze štábu plánujícího tvorbu politických agend pojednávajících o americké politice vůči jihovýchodní Asii zahrnující Indonésii, Indočínu, Barmu, Malajsii, Siam a Filipíny z března 1949 (109) se píše o nutnosti vyvíjet tento region „v harmonii s atlantickým společenstvím a zbytkem svobodného světa”, konkrétně s americkými klienty a spojenci. Zároveň je podle plánovačů nezbytné „omezit a vytrvale snižovat vliv Kremlu v regionu”. Geopoliticky tento rozsáhlý a významný region plánovači chápali jako „integrální součást velkého půlměsíce tvořeného Indickým poloostrovem, Austrálií a Japonskem”. Zásadní bezprostřední problém v jihovýchodní Asii podle jejich mínění představuje „militantní nacionalismus v Indonésii a Indočíně”. Všimněme si prosím, že se tvůrci zahraničněpolitických strategií v tomto vládním dokumentu neobtěžují vykreslit „lidovou hrozbu” v Indonésii a Indočíně jako klasickou komunistickou metlu. Zároveň se v textu dočítáme, že je zapotřebí vytvořit suverénní indonéský stát, který by uspokojil základní požadavky militantního nacionalismu. Plánovači v této směrnici jasně formulovali výzvu adresovanou americké administrativě, aby držela komunisty v Indonésii a Indočíně na uzdě. Americká vláda měla rovněž podporovat nekomunistické politiky. Na svobodnou vůli místního obyvatelstva přitom nebrala žádný ohled.
Američtí političtí stratégové označují úmysly Washingtonu vůči vládám a obyvatelstvu jihovýchodní Asie za šlechetné. Připomeňme si memorandum adresované v roce 1952 ministru zahraničí Deanovi Achesonovi. Jihovýchodní Asie v očích amerických plánovačů představovala hlavní světový zdroj přírodního kaučuku a cínu, dále pak producenta ropy a dalších důležitých komodit (110). Jinými slovy se tato strategicky významná oblast stala fantastickou příležitostí zejména pro velké americké investory. Bratři Dullesové, stojící v čele amerického bezpečnostního aparátu (111), nemohli vystát Sukarnovu politiku všech azimutů. Indonéský prezident totiž chtěl prosazovat korektní vztahy se všemi významnými zeměmi bez ohledu na ideologickou afilaci. Sukarno se snažil dospět k rovnováze mezi různými regiony, kulturami, jazyky, náboženstvími, ideologiemi a politickými stranami v Indonésii, včetně PKI. Nejstarší asijská komunistická strana Partai Komunis Indonesia (PKI) byla na přelomu 50. a 60. let 20. století třetí největší fungující komunistickou stranou na světě a zároveň největší legálně operující komunistickou stranou na světě. Program PKI schválený na 5. kongresu strany v roce 1954 hovořil o nutnosti nahrazení feudální vlády lidově demokratickou vládou. Program zdůrazňoval, že parlamentní boj k ustanovení lidově demokratické vlády nestačí, přičemž východisko spočívá ve změně poměru sil mezi imperialisty, statkáři a buržoazií na jedné straně a silovým potenciálem lidu na straně druhé. Cesta ven z přetrvávajícího marasmu podle indonéských komunistů spočívala v aktivizaci, mobilizaci a organizaci mas, zejména dělníků a rolníků. Osvobození indonéského lidu v rámci jednotné revoluční fronty však nelze nikdy dosáhnout vojenským avanturismem, tj. pučem nebo vojenským převratem (112), stojí v prohlášení. Washington s nelibostí hleděl na hrozbu možné „mobilizace a organizace mas”, jež by se příčily jeho strategickým zájmům v regionu skýtajícím cenné přírodní bohatství a jež symbolizovaly inspiraci pro celou řadu národně-osvobozeneckých, lidových a vládních hnutí a stran na celém světě. Toto nebezpečí Washington musel zardousit v Řecku, Itálii, Íránu, Guatemale, Indonésii, Indočíně, Chile, Palestině a jinde.
Na konci 50. let Eisenhowerova vláda v Indonésii vyprovokovala a mohutně podporovala rozsáhlé povstání a rozdmýchávala občanskou válku. Konflikt uvrhl zemi do chaosu, jak ve své publikaci o mocenském duu bratří Dullesových The Brothers: John Foster Dulles, Allen Dulles, and Their Secret World War (113) píše korespondent listu New York Times Stephen Kinzer. Indonéské ostrovy, skýtající značné přírodní bohatství, leží na dostřel od Vietnamu a Číny. Za této situace nespolehlivě jednající indonéský lídr Sukarno nejenže odmítá uzavřít spojenectví se Spojenými státy, ale otevřeně flirtuje s Moskvou. Na domácí půdě navíc spolupracuje s komunisty z PKI. Sukarno dokonce znárodnil několik velkých nizozemských podniků a znepřátelil si ropný průmysl držený v zahraničním vlastnictví. Nešlo pouze o britskou nadnárodní korporaci Royal Dutch Shell, ale i americké ropné společnosti Texaco, Chevron a Mobil. CIA už někdy v roce 1957 nebo 1958 posílala rebelujícím indonéským plukovníkům finance a zbraně. V Indonésii dokonce začali působit američtí poradci, jak ve své knize popisuje Stephen Kinzer. Do indonéských přístavů kontrolovaných vzbouřenými plukovníky proudily tuny zbraní. Jedna zásilka z počátku roku 1958 obsahovala osmnáct tisíc granátů, čtyři tisíce pušek a karabin, více než dva tisíce min a stovky kulometů, raket a minometů. Americký velitel námořních operací admirál Arleigh Burke nařídil, aby se k indonéskému pobřeží přiblížila operační skupina vedená letadlovou lodí Princeton v doprovodu námořní pěchoty a s nasazením dvaceti vrtulníků. V únoru 1958 se rebelující indonéští plukovníci navzdory čím dál tím intenzivnější americké pomoci neúspěšně pokusili o puč, protože se indonéská armáda postavila na Sukarnovu stranu. Duo bratří Dullesových mezitím pracovalo na rozpoutání občanské války v Indonésii. Během několika následujících týdnů Sukarnovy ozbrojené síly bombardovaly povstalce a prováděly obojživelné útoky a výsadky. Ukázalo se, že velká část povstaleckých vojáků je špatně vycvičená. Neměli ani potřebnou výzbroj a těšili se jen skromné podpoře obyvatelstva, dodává ve své publikaci Kinzer. Když se Spojeným státům nepodařilo vojenskou silou svrhnout Sukarnovu vládu, která od roku 1959 gravitovala k autoritářství (tzv. řízené demokracii), změnily svou strategii a začaly budovat indonéskou armádu (114). Do roku 1965 téměř polovina indonéských důstojníků získala výcvik od Američanů. Washington přerušil ekonomickou asistenci Sukarnově vládě, nicméně navýšil přímou pomoc indonéské armádě. Spojené státy toto schéma opět aplikovaly v roce 1970 v Chile. CIA už na jaře 1966 plně infiltrovala indonéskou vládu a armádu (115). Sám Sukarno pěstoval a posiloval vazby především s Pekingem, zatímco vztahy jeho kabinetu s Washingtonem klesaly na bod mrazu. Washington znepokojovala Sukarnova koketérie s Čínou, jeho nevypočitatelnost a verbální útoky proti USA, třeba kvůli americké válce ve Vietnamu. Takové jednání samozřejmě nepůsobilo důvěryhodně na americké investory a korporace. Když první Trumpova vláda v roce 2017 odtajnila část materiálů o atentátu na JFK, potvrdilo se podezření, že CIA zvažovala Sukarnovu fyzickou likvidaci (116). Indonéský lídr se tak zařadil do panteonu prominentních cílů Washingtonu mezi Fidela Castra, diktátora z Dominikánské republiky Rafaela Trujilla a konžského lídra Patrice Lumumbu. Za Sukarnovy éry indonéská komunistická strana přímo prospívala. Sám Sukarno, který postrádal velkou voličskou základnu, se pokoušel tančit v politickém minovém poli mezi PKI a indonéskými důstojníky.
PKI spolupracovala se spřízněnými organizacemi, z nichž některé měla pod svou kontrolou a jiné nikoliv. Hlavní indonéská odborová federace, Ústřední celoindonéská dělnická organizace (SOBSI), rovněž udržovala úzké kontakty s PKI. Strana měla velký vliv, ne-li kontrolu, nad indonéským rolnickým svazem (BTI). Činnost PKI na počátku 60. let spočívala v přímé akci k prosazení zákonů o pozemkové reformě. Tyto zákony, ač obsažené v legislativě, Sukarnova vláda neprosazovala, takže PKI spolu s rolnickým svazem BTI mobilizovala chudé rolníky a bezzemky, aby se zmocnili půdy a zákony prosadili sami. To přirozeně vyděsilo velké vlastníky půdy, z nichž mnozí měli úzké konexe na konzervativní muslimské strany a indonéský důstojnický sbor (TNI). Aktivity PKI zaměřené na podporu práv rolníků si okamžitě znepřátelily majitele půdy, islámské organizace a TNI, hájící diametrálně odlišné zájmy. PKI symbolizovala mnohem více než jen politickou stranu s ekonomickým programem: představovala sociální a kulturní revoluci. PKI se zapojila do vzdělávacích kampaní a šířila gramotnost na venkově. Školy spravované PKI odváděly mnohem lepší práci při vzdělávání negramotných dělníků a rolníků než podfinancované státní školy nebo soukromé islámské internátní školy. PKI byla více než jen politická strana s ekonomickým programem: podněcovala sociální a kulturní revoluci a zastřešovala organizace, kde dohromady působilo zhruba 20 milionů lidí, popisuje program a záběr nejstarší komunistické strany na asijském kontinentu historik specializující se na jihovýchodní Asii Michael Vann (117). Na PKI její vnitřní nepřátelé nahlíželi nejen jako na ekonomickou hrozbu, ale také jako na nebezpečí pro indonéskou kulturu a tradice. V zahraniční politice se PKI orientovala na Peking. Samotná CIA ve svém memorandu z května 1961 hodnotila atraktivitu indonéských komunistů následujícími slovy: „PKI čerpá velkou část své síly z identifikace s nacionalismem. Skutečným klíčem k úspěchu je však její schopnost organizace, která sahá až na úroveň vesnic, kde mají své lidi starající se o jiné lidi. V Indonésii, „bohaté zemi, jež je v podstatě soběstačná”, se kádry PKI starají například o budování nových silnic, provádějí opravy střech, vytvářejí rekreační oblasti atd. „Počet oddaných komunistů je poměrně malý, ale lidé jdou za PKI, protože jim pomáhá (118).”
Ústřední zpravodajská agentura precizně rozebírá příčiny atraktivity a úspěchu grassroots politické strany organicky spojené s opomíjenými populačními segmenty: platformy pomáhající těm, kteří to potřebují. A potřeby místních obyvatel se přirozeně neshodovaly se zájmy amerických stratégů a velkého byznysu. Washington se tedy v Indonésii na přelomu 50. a 60. let ocitl před dvojím nebezpečím: nevyzpytatelnému lídrovi, kterého neměl pod kontrolou, a populární komunistické straně apelující na požadavky opomíjených. Ačkoli chtěl Bílý dům Sukarnovu vládu v roce 1958 svrhnout, automaticky od ní očekával, že se podvolí jeho vůli a nebude prohlubovat styky s Čínou ani se SSSR. USA dávaly prezidentovi strategicky a geograficky cenné země oplývající nerostným bohatstvím ostentativně najevo své pohrdání, jelikož suverénní postoje se netolerují. Domino muselo za každou cenu zůstat ve statickém stavu, aby nedošlo k ohrožení hegemonie USA v jihovýchodní Asii, jejíž integrální součástí byla Indonésie a Indočína. Agent Ústřední zpravodajské služby William Palmer ve spolupráci s americkým ambasadorem v Jakartě a taktéž agentem CIA Howardem Jonesem v únoru 1965 popisuje podvratné protisukarnovské aktivity v Indonésii skrze „financování organizací a stran, které USA mohou využít k prosazování svých zájmů(119).” Sám Palmer, který se zúčastnil „řady protirevolučních incidentů a aktivit, k nimž na indonéském území došlo”, se pokoušel vyvolat rozkol v řadách indonéské armády a hledal způsoby, jak v Indonésii vytvořit proamerickou vládu. Dynamika vnitřních politických procesů na indonéské politické scéně v kombinaci s vměšováním amerických vlád směřovala k zásadnímu otřesu, jehož dozvuky budou rezonovat regionem ještě dlouhá léta.
V ranních hodinách 1. října 1965 samozvaná skupina, k níž se připojili nižší důstojníci, tzv. Hnutí 30. září, zajala a popravila šest generálů v deklarované snaze „ochránit Sukarna” a předejít puči prozápadních a protisukarnovských generálů. Nastalého zmatku zdatně využil generálmajor Suharto, když z pokusu o převrat obvinil PKI. Indonéská armáda, nyní pod velením generála Suharta, využila mocenského vakua a chaosu k realizaci předem naplánované fyzické likvidace příslušníků PKI, jejich reálných a domnělých sympatizantů, ženských organizací, etnických Číňanů, ateistů apod. Profesor historie na Kalifornské univerzitě Geoffrey B. Robinson na základě studia dostupných důkazů tvrdí, že Spojené státy, Velká Británie a jejich spojenci podporovali kampaň masového zabíjení v režii indonéské armády. Bez této kruciální podpory by k vraždění nedošlo. Robinson podrobněji shrnul své poznatky v knize The Killing Season: A History of the Indonesian Massacres (120). Spojené státy a další západní země vytrvale odmítají nést jakoukoli odpovědnost za strašlivé násilí, které následovalo po údajném převratu z 1. října 1965. USA konstatovaly, že tyto armádou iniciované a řízené násilnosti byly produktem domácích politických sil, na které měly vnější mocnosti jen malý, pokud vůbec nějaký vliv. Toto tvrzení je však nepravdivé. Nyní existují jasné důkazy, že v rozhodujících šesti měsících po údajném převratu západní mocnosti podporovaly armádu v razantním postupu proti levici. Napomáhaly rozsáhlému násilí včetně masového vraždění a pomáhaly upevňovat politickou moc armády. Západ tak přispěl k politickému a fyzickému zničení PKI a jejích přidružených organizací. Napomáhal k odstranění Sukarna i jeho nejbližších spolupracovníků, a v posledku k jejich nahrazení armádní elitou vedenou generálem Suhartem. Obecně se hovoří o seismickém posunu v zahraničněpolitické orientaci Indonésie směrem k Západu a kapitalistickému modelu.
Robinson v knize líčí, jak armáda, policie a lokální paramilitární skupiny a gangy většinu svých obětí zatkly bez soudního příkazu a spoustu z nich vystavily krutému zacházení a mučení. Represivní složky některé ze zadržených osob propustily, zatímco další nešťastníci zůstali ve vazbě. Ti, kteří měli být usmrceni, byli obvykle převezeni na místo popravy nebo předáni místním skupinám strážců a polovojenských jednotek. Svázané nešťastníky s roubíkem v ústech pak katani seřadili a posléze je zastřelili na okraji masových hrobů. Kati často jejich ostatky házeli do studní, řek, jezer či zavlažovacích příkopů. Řádně pohřbili jen hrstku z popravených. Suhartovi zabijáci své oběti před zabitím i po něm sexuálně zneužívali a zohavovali. Muže kastrovali a ženám nožem rozřezávali nebo probodávali vagíny a prsa. Eskadry smrti vystavovaly mrtvoly popravených, jejich odřezané hlavy a další části těl na veřejných místech. Střelné a automatické zbraně se používaly v omezené míře, většinu vražd spáchali kati noži, srpy, mačetami, meči, sekáčky na led, bambusovými oštěpy, železnými tyčemi a dalšími provizorními zbraněmi. Vrazi v indonéském vojsku a civilních ganzích postupovali metodicky provincie po provincii, ostrov po ostrovu, bašta PKI po baště PKI, a při vraždění se chovali jako smyslů zbavení, když svým obětem usekávali hlavy, čtvrtili je zaživa, vykuchali je, ubodali, uškrtili nebo mrzačili jejich pohlavní orgány. Časopis Time Magazine 17. prosince 1965 vylíčil hrůzné masakry započaté generálem Suhartem a jemu loajálními ozbrojenými složkami v říjnu 1965 (121): „Komunisté a jejich sympatizanti jsou se svými rodinami masakrováni po tisících. Odloučené jednotky po výslechu údajně popravily tisíce komunistů v odlehlých věznicích. Muslimské bandy vyzbrojené noži s širokou čepelí se během noci vkrádají do obydlí komunistů, kde zabíjejí celé rodiny a jejich těla pohřbívají do mělkých hrobů ... Vražedná kampaň byla v některých venkovských oblastech východní Jávy naprosto děsivá, když muslimské bandy napichovaly hlavy obětí na kůly a procházely se s nimi po vesnicích. Vraždění dosahovalo takového rozsahu, že likvidace mrtvol způsobila vážné hygienické problémy na východní Jávě a severní Sumatře, kde vlhký vzduch nasál pach rozkládajícího se masa.”
Odtajněné dokumenty americké ambasády v Jakartě zveřejněné v Národním bezpečnostním archivu Spojených států dokládají, že USA aktivně podporovaly zabíjení indonéské armády posíláním finančních prostředků, vybavení a seznamů komunistických představitelů určených k likvidaci. Tehdejší americký ambasador v Jakartě Marshall Green si byl dobře vědom faktu, že záminka k vybíjení levičáků je přehnaná a neexistuje spojitost mezi usmrcenými generály a PKI, a přesto této dezinformaci sám poskytl prostor, a tudíž i důvěryhodnost (122). Američtí představitelé propukli v nadšení, když konzervativní generálové v čele se Suhartem zavedli v Jakartě stanné právo, zmocnili se státního rozhlasu a rozhodli se zničit komunistickou stranu. Během několika měsíců indonéská armáda vykořenila virus, čímž se zahraničněpolitická orientace Indonésie opět pevně obrátila směrem ke Spojeným státům. Velkým americkým společnostem se tak otevřely obrovské příležitosti. Americké velvyslanectví a ministerstvo zahraničí měly o vraždách včasné a podrobné zprávy a jejich zaměstnanci se snažili předejít čemukoli, co by indonéské armádě zabránilo v páchání zvěrstev. Úředníci pracující na americké ambasádě se netajili radostí z likvidace komunistické hrozby, jak dokládají stěžejní dokumenty (123). Američtí činitelé působící tehdy v Indonésii systematicky sestavovali obsáhlé seznamy komunistických agentů od nejvyšších činitelů až po vesnické kádry. V průběhu několika měsíců indonéskou armádu zásobovali seznamy čítajícími až 5 000 jmen, aby jí usnadnili pátrání a následnou likvidaci komunistů. Američané později odškrtávali jména těch, které indonéská armáda buď usmrtila, anebo zajala (124). Ředitel Dokumentačního projektu Indonésie/Východní Timor v Národním bezpečnostním archivu Bradley Simpson soudí, že Washington udělal vše, co bylo v jeho silách, aby podpořil a usnadnil masakr údajných členů PKI. Američtí představitelé se obávali pouze toho, že by zabíjení neozbrojených stoupenců strany nezašlo dostatečně daleko. To by podle jejich mínění mohlo vést k návratu Sukarna k moci. Ohrozilo by to rodící se plány Johnsonovy vlády na zbrusu nové politické uspořádání postsukarnovské Indonésie. Podle Simpsona i publikované dokumenty dokládají spoluúčast Spojených států na Suhartově čistce, neboť Johnsonova vláda ochotně podala indonéským ozbrojeným silám pomocnou ruku, aby masové zabíjení probíhalo hladce. CIA Suhartovým ozbrojeným složkám poskytla ruční zbraně z Thajska, finanční pomoc a zásilky komunikačního vybavení a léků (125).
Vražedné běsnění Suhartových komand smrti za aktivní podpory a povzbuzování Johnsonova kabinetu kulminovalo po půl roce. Různé odhady hovoří o nejméně půl milionu nebo milionu usmrcených, přičemž nejvyšší odhady uvádějí dokonce až tři miliony obětí masových čistek (126). Tajná zpráva CIA z roku 1968 přirovnala indonéská vražedná pole - na jejichž realizaci a průběhu se sama entuziasticky podílela - k nejhorším nacistickým, stalinistickým a maoistickým zvěrstvům, tedy k nejhorším zločinům 20. století (127). Někteří odborníci označují éru politicky motivovaného vraždění sužujícího Indonésii od října 1965 do března 1966 za genocidu či politicidu, a to pod hlavičkou kampaně označené indonéským vojenským velením za „vyhlazovací operaci” určenou k „likvidaci kořenů”, tedy PKI (128). Suhartův režim, vstupující na indonéskou politickou scénu s vizí „nového řádu” nahrazujícího řád starý, nechal uvěznit statisíce podezřelých i nevinných lidí, z nichž mnohé podrobil mučení. Zatýkání a věznění pokračovalo celou následující dekádu, aniž by kdokoliv vlivný vznesl jedinou etickou výhradu vůči spojenectví mezi USA a Suhartovým režimem. Bývalý poradce pro národní bezpečnost působící v administrativách JFK a LBJ Walter Rostow v memorandu určeném prezidentovi Lyndonu Johnsonovi v červnu 1966 objasnil přínos „nového řádu“ v Indonésii pro USA následujícími slovy: „Náš základní zájem o Indonésii stále pramení z její obrovské rozlohy. Jde o zemi s více než 100 miliony obyvateli (…) Náš zájem také pramení z jejího potenciálního přínosu jako produktivního a vlivného státu, který by mohl sloužit jako sjednocující a konstruktivní síla v regionu. Měli bychom proto co nejvíce napomáhat odpovědnému, umírněnému a ekonomicky smýšlejícímu režimu. Pouze takový režim může zabránit obnovení určité formy extremismu a časem sehrát v oblasti prospěšnou roli”(129). Rostow, který v textu nezastírá náklonnost k novému režimu, tímto extremismem patrně myslí hrozbu „militantního nacionalismu”. Její podstatu lze chápat jako obavu z myšlenky vzetí věcí do vlastních rukou. Ať už v podobě nevyzpytatelného a vzpurného Sukarna nebo grassroots strany pro marginalizované davy. Tato nezávislá cesta je v očích amerických plánovačů a stratégů jednoduše zapovězena. Rostow ve své zprávě adresované šéfovi Bílého domu píše o obnovení americké finanční pomoci novému režimu v Jakartě. Hlavní překážku v hospodářské obnově Indonésie představoval podle jeho úsudku Sukarno, který ale nakonec o veškerou moc přišel a za pár let zemřel kvůli nedostupné lékařské péči ve svém domácím vězení. Tyto problémy se však daly snadno překonat. Analýza amerického ministerstva zahraničí o situaci v Indonésii určená Národní bezpečnostní radě v srpnu 1967 nezastírá pozitivní náboj. Suhartova Indonésie přijala nový investiční zákon, který měl přilákat zahraniční kapitál. (130) Za koncepcí této pro zahraniční investory vstřícné legislativy stojí skupina mladých ekonomů z Indonéské univerzity, kteří získali vzdělání v Berkeley, MIT a na Harvardu. Mezinárodní měnový fond hraje ústřední roli při poskytování poradenství indonéské vládě ohledně jejího stabilizačního programu, popisuje začleňování Suhartovy Indonésie do Spojenými státy vedeného ekonomického řádu plánovací štáb na ministerstvu zahraničí. Spojené státy musí významně přispět k hospodářskému restartu Indonésie. Hlavní prvky americké strategie pro ekonomickou obnovu země se opírají o multinacionální účast, zejména západních států. Spojené státy mají hrát spíše podpůrnou než hlavní roli, čteme ve zprávě. Jakarta pod Suhartovým vedením nakonec v roce 1967 přerušila diplomatické styky s Čínou (131).
Pozitivní ohlasy na otevření Indonésie „světu” rezonovaly i v předních amerických periodicích, kupříkladu na stránkách New York Times. Korespondent Timesů James Reston v červnu 1966 označil geopolitické změny v Asii, zahrnující vyhlazení populární lidové opozice, za „záblesk světla v Asii” (132). Pokusil se tak zředit americký pesimismus vyplývající z politických trablů ve Vietnamu. Reston čtenáře nenechal na pochybách, když krvavý obrat Indonésie směrem ke Spojeným státům nazval „divokou proměnou“. Novinář prakticky vystihl pocity a postoje Bílého domu a komunity velkého byznysu ohledně širšího amerického angažmá v jihovýchodní Asii. Spojené státy zabředávaly do vietnamské bažiny, zatímco se aktivně účastnily poměrně rychlého vymýcení komunistického viru za cenu statisíců či milionů lidských životů. A tento pozitivní spin sdílely i další americké tiskoviny a média, aby tak pouze tlumočily nadšené postoje Bílého domu a předních obchodních kruhů k „záblesku světla v Asii”. Představitelé vysokých obchodních kruhů samozřejmě uvítali rozdrcení indonéského odborového hnutí. Indonésie zbavená odborů se snáze stala eldorádem pro zahraniční investory za nadšeného přikyvování amerického mediálního mainstreamu.
Suhartova decimace zásadní politické konkurence s ohromným elektorátem a odstranění Sukarna od moci sloužilo jako model pro budoucí protikomunistické operace, jak soudí historik Michael Vann, specializující se na jihovýchodní Asii, imperialismus a genocidu (133). Dozvuky indonéských masakrů přesáhly hranice Indonésie a představovaly jasný vzkaz nepřátelům Washingtonu nejen v jihovýchodoasijském regionu. Když komunistické vedení v Hanoji vidělo, čeho jsou Američané schopni, posoudilo rizika a zostřilo svou válečnou strategii. Levice i pravice v Kambodži věnovala Suhartovu vraždění zvýšenou pozornost. Pravice svým levicovým oponentům z rodícího se hnutí Rudých Khmerů vyhrožovala se Suhartem na rtech. O dekádu později spatřil světlo světa dokument Rudých Khmerů o násilnostech proti PKI jako zdůvodnění, proč je nutné, aby guerilla zaujala nekompromisní a tvrdý postoj ke všem svým nepřátelům. Jednoduše řečeno, pravice i levice v Kambodži se pod vlivem tragických událostí v Indonésii radikalizovala a zatvrdila ve svých postojích. Vann připomíná krycí název puče proti Salvadorovi Allendemu v Chile s názvem operace Jakarta. Pinochetovi vojáci v Chile v roce 1973 zatýkali příslušníky týchž segmentů společnosti, které eliminovala Suhartova vláda v Indonésii: členy Allendovy strany, odborové předáky a levicové aktivisty. Americký novinář Vincent Bevins ve své brilantní publikaci The Jakarta Method: Washington´s Anticommunist Crusade and Mass Murder Program That Shaped Our World podrobně líčí četné souvislosti mezi indonéským masakrem a obdobnými případy politicky motivovaného násilí v Latinské Americe, například v Brazílii a Chile. Kniha na řadě příkladů dokládá, jak se brutální likvidace neozbrojených levicově smýšlejících osob stala stěžejní součástí triumfálního postupu Washingtonu ve studené válce (134).
Suhartova Indonésie sloužila Spojeným státům jako nezbytný stabilizační faktor s příznivým investičním klimatem, jak ilustrují americké vládní spisy a marně skrývaná euforie v americkém ekonomickém tisku – a to za nejisté situace v jihovýchodní Asii, kde Washington přišel o Vietnam a Kambodžu. Avšak predikce Deana Achesona o pádu domina a rozšíření viru „militantního nacionalismu” až na ropou a zemním plynem bohatou západní Asii se nakonec nepotvrdily. Vždy se totiž jednalo o slaboduché argumenty pro posilování kontroly nad klíčovými oblastmi. To obnáší i decimaci ohnisek „militantního nacionalismu”, kde hrozila ztráta kontroly nad celými strategicky důležitými zeměmi a regiony. A proto Suhartovi prošla i brutální invaze do Východního Timoru, který posléze jeho armáda anektovala. Když se v letech 1974 a 1975 Východotimořané zbavovali okovů portugalské koloniální nadvlády, jejich země zabředla do občanského konfliktu. V bojích se střetly konzervativní Timorská demokratická unie (UDT) a k levici inklinující Revoluční fronta za nezávislý Východní Timor (Fretilin). Třetí největší politickou formací se stala proindonéská APODETI. Zatímco se UDT těšila přízni timorských elit, katolické církve, policejních náčelníků a portugalských koloniálních správců, Fretilin měl se svým levicovým, sociálnědemokratickým programem úspěch u mladších Východotimořanů a nižších koloniálních úředníků. Fretilin si postupně mezi Východotimořany získal největší podporu a vedl tažení za nezávislost, dočítáme se v analýze autorů Národního bezpečnostního archivu. Tento rozbor přináší nové důkazy potvrzující Fordovu a Kissingerovu spoluvinu na indonéské invazi a okupaci Východního Timoru (135). Fretilin zastával myšlenku tzv. mauberismu zaměřenou na zlepšování života chudých lidí a boj s chudobou, negramotností, ekonomickým a společenským útlakem. Fretilin usiloval o zavedení nového politického systému vycházejícího z existence lokálních výborů, přičemž další rozhodovací fórum by tvořili lidoví delegáti z nižších úrovní. Vedoucí představitelé národní vlády měli udržovat čilé styky s činiteli z venkovských oblastí a nesměli vlastnit okázalý majetek. Hovoříme tedy o implementaci jakési přímé demokracie v praxi. Fretilin se však veřejně distancoval od komunismu, který neměl hrát při sjednocení a nezávislosti Východního Timoru žádnou roli. Strana usilovala o pokračování indonéské tradice při prosazování nezávislé politiky v Hnutí nezúčastněných zemí (NAM). Fretilin vycházel z korektních vztahů s okolními zeměmi, přičemž prohluboval vazby na ASEAN a portugalsky mluvící svět. Přestože se Fretilin veřejně zřekl komunismu a v zahraniční politice hodlal prosazovat nezávislou linii v duchu Hnutí nezúčastněných zemí, jeho národně-osvobozenecké ambice odporovaly danému geopolitickému pořádku. Měly totiž potenciál inspirovat další porobené národy a etnika ke vzetí věcí do vlastních rukou. Jakarta se vměšovala do interního východotimorského procesu a sabotovala jej prostřednictvím dezinformační kampaně spojující Fretilin s komunismem (136). Suhartův režim se obával ideje nezávislého Východního Timoru jako základny pro nepřátelské režimy či jako inspirace pro odštěpenecká hnutí v Indonésii. Nicméně Suharto by si dozajista nedovolil provést invazi bez souhlasu svých patronů ve Washingtonu, střízlivějících po debaklech v Saigonu a Phnompenhu.
Odtajněné americké dokumenty publikované v Národním bezpečnostním archivu ukazují, jak americký prezident Gerald Ford a Henry Kissinger dali v Jakartě Suhartovi posvěcení k invazi. Pouze si vymínili, aby vpád indonéské armády do Východního Timoru proběhl až po jejich návratu do Washingtonu (137). Prezident Ford se během setkání se Suhartem, který žádal o americkou podporu pro svou invazi, vyjádřil jednoznačně: „Pochopíme to a nebudeme na vás v této věci tlačit. Chápeme váš problém i vaše záměry.” Kissinger konstatoval, že pokud indonéské vojsko použije americké zbraně, může to být problém, ale pak dodal: „Záleží na tom, jak si celou situaci vyložíme, zda půjde o sebeobranu, anebo o zahraniční operaci.“ Kissingerovi nešlo o to, zda indonéská armáda použije americké zbraně ilegálně, nýbrž o to, zda bude tento krok na veřejnosti náležitě interpretován. Kissinger ještě dodal: „Je důležité, aby cokoli, co uděláte, mělo rychlý úspěch“. Šéf americké diplomacie velmi dobře chápal, že indonéská armáda v rozporu se zákonem použije americké vojenské vybavení. Sázel na rychlou vojenskou operaci, a nikoliv na protahovanou guerillovou válku, jež by se před veřejností nedala spinovat tak snadno jako blesková invaze a okupace.
Jakmile Fretilin na konci listopadu unilaterálně vyhlásil nezávislost Východního Timoru, Suhartova armáda dlouho nelenila a 7. prosince 1975 bývalou portugalskou kolonii napadla. Americká Národní bezpečnostní rada připravila detailní analýzu, podle níž indonéská invazní armáda disponovala zbraněmi a vybavením téměř výhradně ze Spojených států (138): Indonéská intervenční armáda ostřelovala pobřeží Východního Timoru i hlavní město Dili z bývalé americké bitevní lodě, útočila na Dili americkými dopravními letouny modifikovanými připevněnými kulomety. Americké vojenské letouny C-130 Hercules posloužily při výsadcích, zatímco indonéští vojáci obdrželi tisíce amerických pušek M-16, stovky granátometů a kulometů, jakož i raketomety a minomety. Zhruba 90 procent zbraní nasazených indonéskou armádou ve Východním Timoru pocházelo ze Spojených států (139). Washington posléze přísun zbraní pro indonéskou armádu zdvojnásobil. Pentagon se stal dvorním dodavatelem zbraní a vojenského materiálu do Jakarty po celou dobu indonéské okupace Východního Timoru trvající 25 let. Bílý dům také pachateli poskytl diplomatické mimikry, když zablokoval jednání o indonéské invazi v OSN (140). Americký velvyslanec Daniel Patrick Moynihan se ve svých pamětech chlubil, s jakým úspěchem dokázal sabotovat činnost OSN, aby byla tváří v tvář agresi Jakarty bezzubá. Moynihan dokonce citoval zprávy, podle nichž indonéská armáda během dvou měsíců zabila přibližně 60 000 lidí, tedy 10 procent východotimorské populace, procentuálně téměř tolik obětí, kolik si vyžádala Velká vlastenecká válka v Sovětském svazu (141) v letech 1941 až 1945. Zvěrstva dosáhla vrcholu na přelomu let 1977 a 1978, a to prakticky v době, kdy americký prezident Jimmy Carter zdvojnásobil dodávky vojenské pomoci Jakartě. CIA v letech 1977 a 1978 Carterovu vládu informovala, že Indonésii docházejí zbraně, munice a bomby, protože neustále bombarduje a ostřeluje Východní Timor. Suhartův režim požadoval navýšení vojenské pomoci, aby mohl svoji vyhlazovací válku proti národněosvobozeneckému odboji vést efektivněji. Carterova administrativa vyšla v roce 1978 Indonésii vstříc, když její armádě zaslala průzkumné letouny OV-10 Bronco (navržené pro protipovstalecké akce k likvidaci protivníků bez protiletadlových zbraní a zcela nepoužitelné pro defenzivní účely (142)) a stíhací letouny A-4 a F-5, o nichž Washington věděl, že budou použity k bombardování a úderům na bezbranné civilní obyvatelstvo Východního Timoru (143). Indonéské vojsko zahájilo zničující úder proti stovkám tisíc lidí ukrývajících se před Indonésany v horách, protože je okupační teror vyhnal z měst. Tehdy se vysoce důvěryhodné církevní zdroje ve Východním Timoru rozhodly zveřejnit bilanci indonéské invaze, dosahující podle jejich propočtů 200 000 mrtvých. Když masakr Východotimořanů dosahoval téměř genocidních proporcí, zapojily se do něj Velká Británie, Francie a další země, které začaly Jakartě poskytovat diplomatickou podporu i zbraně (144).
Indonéská armáda v průběhu několika prvních dnů zabila nejméně dva tisíce lidí, včetně australského novináře Rogera Easta, jak uvedl apoštolský administrátor v Dili (145). Okupanti postupovali s mimořádnou brutalitou, jak líčí očití svědkové počátečního vpádu indonéských vojsk. Bývalý australský konzul v portugalském Timoru James Dunn označil indonéský útok na Dili za jednu z nejbrutálnějších operací svého druhu v moderní válce. Indonéská armáda na ulicích náhodně zastřelila stovky Timořanů a Číňanů. Timorský biskup z okna svého domu pozoroval, jak na městském nábřeží vojáci systematicky postříleli 150 lidí, včetně nejméně dvaceti žen. Vojáci jen během 8. prosince usmrtili pět set Číňanů. Když v květnu 1976 Indonésané dobyli městečko Liquica a vesnici Maubara z rukou Fretilinu, usmrtili všechny zdejší čínské komunisty. Okupanti pozabíjeli celé rodiny za to, že na jejich domech vlály vlajky Fretilinu. Indonéská armáda házela granáty do přeplněných obytných domů a sympatizanty Fretilinu vyčleňovala k okamžité popravě (146). Krveprolití se poté rozšířilo do pobřežních a horských městeček. Když indonéská vojska vytlačila Fretilin z městečka Aileu, postřílela všechny obyvatele starší tří let. Ve vsi Remexio okupanti provedli totéž. Z populace města Baucau, kde na začátku okupace žilo 32 tisíc obyvatel, zůstalo na konci ledna 1976 sotva 10 tisíc. Většina obyvatel před okupanty utekla. Jeden timorský průvodce pracující pro okupanty sdělil australskému diplomatovi Jamesovi Dunnovi, že invazní síly během prvních měsíců bojů, kdy Indonésané pronikali do centrálních oblastí Východního Timoru, zabily většinu Timořanů, na které cestou narazili. Když indonéské jednotky v roce 1976 utrpěly ztráty při bojích s ozbrojenou složkou Fretilinu (Falintil), pomstily se na obyvatelích velké uprchlické osady v Západním Timoru, kde žilo asi 5 000 až 6 000 lidí. Poté, co vojáci zapálili některé domy, několik hodin stříleli na uprchlíky, včetně ženy a dětí. Podle svědectví timorského řidiče kamionu pracujícího pro okupanty zahynuly asi dva tisíce lidí.
V prosinci 1978 indonéská armáda přiznala, že ve 150 táborech internovala 372 900 Timořanů, což představovalo 60 procent východotimorské populace (147). Vězně sužoval hladomor, který byl podle Mezinárodního výboru Červeného kříže „potenciálně stejně dramatický jako hladomor v Kambodži”, decimované v téže době Rudými Khmery. Indonéské letectvo bombardovalo civilní domy a obdělávané zahrady v kopcovitých oblastech. Hladovějící lidé sešli z hor do nížin, kde se vzdali indonéské armádě, ale i tam bylo jídlo vzácností (148). Hladovění východotimorské populace nepolevilo ani v následujících letech. Zpráva OSN o 2 500 stránkách, vydaná v roce 2006, obvinila Jakartu z používání hladu jako zbraně proti Východotimořanům. Robustní analýza vychází z rozhovorů s téměř 8 000 svědky a opírá se o dokumenty indonéské armády a poznatky mezinárodních zpravodajských zdrojů (149). Indonéská armáda kontaminovala zásoby potravin a vody východotimorské populace napalmem a chemickými zbraněmi. Indonéská strategie vyhladovění východotimorského obyvatelstva si podle autorů zprávy vyžádala 84 000 až 183 000 životů. „Úmyslné nastolení takových životních podmínek, které nemohou poskytnout obživu desítkám tisíc východotimorských civilistů, se rovná politice vyhlazování charakterizované jako zločin proti lidskosti,“ stojí psáno ve zprávě. Studie dokumentuje plejádu masakrů, tisíce hromadných poprav civilistů, mučení dalších 8 500 osob a líčí je v hrůzných detailech. Zpráva hovoří o veřejném stínání hlav, mrzačení genitálií, upalování a pohřbívání lidí zaživa, o tom, jak vojáci uřezávali uši a genitálie svým obětem, aby je pak mohli ukázat jejich rodinám. Analýza dochází k závěru, že indonéští vojáci používali znásilnění jako válečnou zbraň, jelikož systematicky znásilňovali tisíce východotimorských žen. Ženy sloužily indonéským dobyvatelům jako sexuální otrokyně. Vojáci mrzačili a zabíjeli těhotné ženy a některé z nich podrobovali sterilizaci (150). Autoři zprávy doporučují, aby Indonésie, USA, Velká Británie, Austrálie a další státy, které Jakartu v letech 1974 až 1999 vojensky podporovaly, zaplatily obětem reparace.
Státní protipovstalecký teror nastolený indonéskými vojsky ve Východním Timoru proti tamnímu odboji na začátku 80. let s Carterovým odchodem z Bílého domu a příchodem Ronalda Reagana nepolevil. Suhartův režim se mohl plně spolehnout na administrativu, která se nechtěla potýkat s něčím tak pofidérním, jako jsou lidská práva. Stejné pravidlo platilo i pro Bushovu vládu. Bushův nástupce Bill Clinton zásoboval indonéskou armádu zbraněmi téměř až do hořkého konce. Reaganův Bílý dům vnímal Suhartovu Indonésii jako pevnou hráz proti šíření komunismu v Asii, a proto pěstoval úzkou kooperaci s indonéskou armádou. Ronald Reagan přitom ignoroval prosby humanitárních organizací, aby Spojené státy Jakartu nevyzbrojovaly. Reagan navštívil Indonésii v době vrcholícího krveprolití a odmítl podepsat zákaz vývozu amerických zbraní do Jakarty. „Reagan byl klíčovým sponzorem indonéské armády. Poskytl jí výzbroj k zabíjení obyvatel Východního Timoru,“ prohlásil lidskoprávní aktivista José Luis Oliveira (151). Indonéská armáda v roce 1981 změnila taktiku a začala používat desítky tisíc východotimorských mužů a chlapců jako lidské štíty. Při masakru spáchaném indonéskou armádou v září 1981 nedaleko Dili zahynulo 400 lidí, většinou ženy a děti (152). Očitý svědek masakru, který vypovídal před australským Senátem, uvedl, že indonéští vojáci úmyslně zabíjeli malé děti tím, že jim rozbíjeli hlavy o kameny. V srpnu 1983 vojáci buldozery usmrtili 60 lidí. Tentýž měsíc okupanti zaživa upálili nejméně 80 obyvatel vesnice Kraras a další pobili. Záhy provedli čistku v přilehlé oblasti, kde zabili dalších 500 lidí. Z dvacetitisícové čínské menšiny ve Východním Timoru bylo v roce 1985 naživu jen pár tisíc lidí (153). „Zavolali si mého otce a mou ženu. Mému otci řekli, aby si vykopal hrob. Když tak učinil, skolila ho do hrobu kulometná palba. Mé těhotné ženě také řekli, aby si vykopala hrob, ale ona trvala na tom, že se vejde do otcova hrobu. Zabili ji stejným způsobem jako mého otce,“ líčí jeden z přeživších jatka v Krarasu. (154) Dekáda indonéského teroru proti Východotimořanům vyvrcholila v listopadu 1991 masakrem na hřbitově Santa Cruz v Dili, kdy indonéské vojsko při demonstraci za nezávislost postřílelo 271 lidí (155). V ohrožení života se tehdy ocitli i američtí reportéři Amy Goodmanová a Allan Nairn. Štědrou vojenskou podporu Jakartě přerušil až v roce 1999 prezident Bill Clinton, kdy indonéská armáda, ve snaze potlačit uspořádání referenda o nezávislosti, zničila 70 až 80 procent východotimorské infrastruktury a zabila 3 až 10 tisíc lidí jako poslední hrůzný akt čtvrt století trvající poroby a teroru, podporovaného Washingtonem od začátku až do konce (156). Indonéští okupanti se záhy stáhli na své území, čímž Clintonův Bílý dům celému světu demonstroval, kdo měl nad nimi celou dobu plnou kontrolu. Spojené státy od zahájení indonéské invaze v roce 1975 až do roku 1998 prodaly Suhartovu režimu zbraně za více než 1,1 miliardy dolarů (157). Houževnaté úsilí a boj Východotimořanů za nezávislost si během 25 let genocidního útlaku vyžádaly strašlivou cenu. Odhady počtu obětí čtvrt století trvající indonéské okupace Východního Timoru, kterou přední odborníci, jako australský historik Ben Kiernan, označují za genocidu, se pohybují od necelých 103 tisíc (158) přes 183 tisíc, 200 tisíc až po 300 tisíc (159). Spojenými státy podporovaná indonéská destrukce mohla připravit o život 20 až 25 procent populace, takže se procentuálně nachází v téže váhové kategorii jako vražedná pole Rudých Khmerů, jak argumentuje Ben Kiernan (160). Obě vražedné kampaně probíhaly v přibližně stejném období, ačkoli v paměti nám vzhledem k masmediální mlze utkvěla pouze kambodžská katastrofa.
Cynickou lhostejnost Bílého domu k osudu Východotimořanů si můžeme vysvětlit jejich nepotřebností pro udržování strategických pozic v jihovýchodní Asii, kde Indonésie, bohatá na nerosty a surovinové zdroje, hrála integrální součást Američany ovládaného regionu. Vzhledem ke strategicky cenné rozloze a lidnatosti země se není čemu divit. Peking ani Moskva neměly podle mínění diplomata Jamese Dunna žádný zájem na vyzbrojování Fretilinu, na jehož agendu měli v době invaze komunisté jen nepatrný vliv (161). Východotimořané, podobně jako Palestinci a další malé utlačované národy a etnika, nemají Washingtonu co nabídnout, a proto jsou postradatelní – nikoli však v případě, když se jejich domoviny nacházejí v blízkosti nalezišť ropy a zemního plynu (162). Východotimorské hnutí za nezávislost mohlo v očích Washingtonu představovat hrozbu „militantního nacionalismu”, podobně jako Sukarno a populární PKI v Indonésii. Toto hnutí v sobě taktéž neslo riziko odštěpeneckých tendencí, jež mohly podkopat stabilitu Suhartova režimu, a narušit tak příznivé klima pro americké investory. Kdyby ve Východním Timoru začala vláda v čele s Fretilinem – byť pod praporem marxismu-leninismu – spravovat věci po svém a ignorovala velmocenskou konstelaci v regionu, mohla by inspirovat i další země v americké sféře vlivu.
Poznámkový aparát:
105. Shalom Stephen, Chomsky Noam a Michael Albert, East Timor Questions and Answers, Z Magazine, říjen 1999. Link: https://chomsky.info/199910__02/
106. Policy Planning Staff Paper on United States Policy Toward Southeast Asia, Office of the Historian, 29. března 1949. Link: https://history.state.gov/historicaldocuments/frus1952-54v13p1/d14#fn:1.7.4.4.40.22.6
107. Memorandum by the Asssitant Secretary of State for Far Eastern Affairs (Allison) to the Secretary of State, Office of the Historian, 11. února 1952. Link: https://history.state.gov/historicaldocuments/frus1952-54v13p1/d14#fn:1.7.4.4.40.22.6
108. Kinzer Stephen, The Brothers: John Foster Dulles, Allen Dulles, and Their Secret World War, Times Books, 2013, str. 242. Link: https://archive.org/details/the-brothers-john-foster-dulles-allen-dulles-and-their-secret-world-war-stephen-kinzer/John%20Foster%20Dulles%2C%20Allen%20Dulle%20-%20Stephen%20Kinzer/page/n241/mode/2up
109. The Programme of the Communist Party of Indonesia for People´s Democratic in Indonesia (Politbureau of PKI, November 1967), Delegation of the CC PKI, 1971. Link: https://www.marxists.org/history/indonesia/1967-PKITheProgramme.htm
110. Kinzer Stephen, The Brothers: John Foster Dulles, Allen Dulles, and Their Secret World War, Times Books, 2013, str. 253-256. Link: https://archive.org/details/the-brothers-john-foster-dulles-allen-dulles-and-their-secret-world-war-stephen-kinzer/John%20Foster%20Dulles%2C%20Allen%20Dulle%20-%20Stephen%20Kinzer/page/n241/mode/2up
111. Shalom Stephen, Chomsky Noam a Michael Albert, East Timor Questions and Answers, Z Magazine, říjen 1999. Link: https://chomsky.info/199910__02/
112. Bodenheimer Thomas a Gould Robert, Rollback!: Right-wing Power in U.S. Foreign Policy, South End Press, 1999, str. 30. Link: https://books.google.cz/books?id=AX-8RWhxTfgC&pg=PA29&redir_esc=y#v=onepage&q&f=false
113. Asian Correspondent, The CIA Wanted to Kill Indonesia´s Sukarno, JFK Files Reveal, Asia Pacific Solidarity Network, 31. října 2017. Link: https://www.asia-pacific-solidarity.net/news/2017-10-31/cia-wanted-kill-indonesias-sukarno-jfk-files-reveal.html
114. Finn Daniel, An Interview with Michael G. Vann: Suharto´s US Backed Coup in Indonesia Supplied Template for Worldwide Massmurder, Jacobin, 15. února 2022. Link: https://jacobin.com/2022/02/suharto-indonesia-us-coup-communism-history-mass-murder-postcolonial-state
115. Memorandum for the Record, Subject: Briefing by Mr. Jack Lyndman on Indonesia, 29. května, CIA, 29. května. Link: https://www.cia.gov/readingroom/docs/CIA-RDP86T00268R000700150019-1.pdf
116. William Palmer is United States Secret Service Agent Involved in Counterrevolutionary and Anti-Sukarno Activies, CIA, 26. července 2001. Link: https://web.archive.org/web/20210413094602/https://www.cia.gov/readingroom/docs/CIA-RDP70-00058R000300020083-5.pdf
117. Robinson Geoffrey, The Killing Season: A History of the Indonesian Massacres, 1965-66, Princeton University Press, 2018, str. 4,5,20,21. Link: https://assets.press.princeton.edu/chapters/s11135.pdf
118. Rollback!: Right-wing Power in U.S. Foreign Policy, South End Press, 1999, str. 29 a 30. Link: https://books.google.cz/books?id=AX-8RWhxTfgC&pg=PA29&redir_esc=y#v=onepage&q&f=false
119. Declassified files outline US support for 1965 Indonesia massacre, National Security Archive, 2017. Link: https://nsarchive.gwu.edu/sites/default/files/media_mentions/declassified_files_outline_us_support_for_1965_indonesia_massacre.pdf
120. Associated Press in Jakarta, Files Reveal US Had Detailed Knowledge of Indonesia´s Antic-communist Purge, Guardian, 17. října 2017. Link: https://www.theguardian.com/world/2017/oct/17/indonesia-anti-communist-killings-us-declassified-files
121. Kadane Kathy, U.S. Officials´ Lists Aided Indonesian Bloodbath in ´60, Washington Post, 21. května 1990. Link: https://www.washingtonpost.com/archive/politics/1990/05/21/us-officials-lists-aided-indonesian-bloodbath-in-60s/ff6d37c3-8eed-486f-908c-3eeafc19aab2/
122. The Indonesia/East Timor Documentation Project, The National Security Archive, The George Washington University, 28. ledna 2008. Link: https://web.archive.org/web/20150906094613/http://nsarchive.gwu.edu/indonesia/
123. Indonesia´s Killing Fields, Al Jazeera, 21. prosince 2012. Link: https://web.archive.org/web/20150214005113/http://www.aljazeera.com/programmes/101east/2012/12/2012121874846805636.html
124. Smitz David, The United States and Right-wing Dictatorships, 1965-1989, Cambridge University Press, červen 2012, str. 48. Link: https://dokumen.pub/the-united-states-and-right-wing-dictatorships-1965-1989-1st-edition-0521861330-9780521861335-0521678536-9780521678537-0511819978-9780511819971-6610458618-9786610458615-0511191979-9780511191978-0511190166-9780511190162-0511191693-9780511191695.html
125. Melvin Jess, Mechanics of Mass Murder: A Case for Understanding the Indonesian Killings as Genocide, State Crime Journal, 2019. Link: https://www.researchgate.net/publication/366246437_THE_ARMY_AND_THE_INDONESIAN_GENOCIDE_MECHANICS_OF_MASS_MURDER_BY_J_MELVIN
126. 210. Memorandum from President´s Special Assistant (Rostow) to President Johnson, 8. června 1966, Office of the Historian. Link: https://history.state.gov/historicaldocuments/frus1964-68v26/d210
127. 241. Paper Prepared in the Department of State for the National Security Council, 4. srpna 1967, Office of the Historian. Link: https://history.state.gov/historicaldocuments/frus1964-68v26/d241
128. From Times Wire Services, Indonesia, China to Normalize Relations Suspended Since 1967, Los Angleles Times, 24. únor 1989. Link: https://www.latimes.com/archives/la-xpm-1989-02-24-mn-293-story.html
129. Reston James, Washington: A Gleam of Light in Asia, New York Times, 19. června 1966. Link: https://archive.org/details/nyt-a-gleam-of-light-in-asia-1966
130. Finn Daniel, An Interview with Michael G. Vann: Suharto´s US Backed Coup in Indonesia Supplied Template for Worldwide Massmurder, Jacobin, 15. února 2022. Link: https://jacobin.com/2022/02/suharto-indonesia-us-coup-communism-history-mass-murder-postcolonial-state
131. Bevins Vincent. The Jakarta Method Washington´s Anticommuist Crusade and the Mass Murder Program That Shaped Our World, PublicAffairs, 19. května 2020. Link: https://www.amazon.com/Jakarta-Method-Washingtons-Anticommunist-Crusade/dp/1541742400
132. Burr William a Evans Michael, East Timor Revisited, Ford, Kissinger and the Indonesian Invasion, 1975-76, The National Security Archive, 6. prosince 2001. Link: https://nsarchive2.gwu.edu/NSAEBB/NSAEBB62/
133. Hoadley Stephen, East Timor: Civil War- Causes a Consequences, South Asian Affairs, ISEAS -Yusok Ishak Institute, 1976, str. 411-419. Link: https://www.jstor.org/stable/27908293?read-now=1&seq=2#page_scan_tab_contents
134. Burr William a Evans Michael, East Timor Revisited, Ford, Kissinger and the Indonesian Invasion, 1975-76, The National Security Archive, 6. prosince 2001. Link: https://nsarchive2.gwu.edu/NSAEBB/NSAEBB62/
135. Indonesian Use of MAP Equipment in Timor, National Security Council, 12. prosince 1975. Link: https://nsarchive2.gwu.edu/NSAEBB/NSAEBB174/1010.pdf
136. U.S. Policy toward East Timor, East Timor and Indonesia Action, květen 2000. Link: https://etan.org/timor/uspolicy.htm
137. Chomsky Noam, East Timor, Horror and Amnesia, Le Monde Diplomatique, říjen 1999. Link: https://mondediplo.com/1999/10/02chomsky
138. Nunes Joe, East Timor: Acceptable Slaughters, 8. září 1999. Link: https://msuweb.montclair.edu/~furrg/nunestimor.html
139. Jimmy Carter Championed Human Rights But Also Funded and Armed Indonesia´s Genocide in East Timor, Democracy Now! 10. ledna 2025. Link: https://www.democracynow.org/2025/1/10/jimmy_carter_indonesia_east_timor_genocide
140. Chomsky Noam, East Timor, Horror and Amnesia, Le Monde Diplomatique, říjen 1999. Link: https://mondediplo.com/1999/10/02chomsky
141. Frédéric Durand, Three centuries of violence and struggle in East Timor (1726-2008), SciencesPo, 14. října 2011. Link: https://www.sciencespo.fr/mass-violence-war-massacre-resistance/en/document/three-centuries-violence-and-struggle-east-timor-1726-2008.html
142. Kiernan Ben, War, Genocide, and Resistance in East Timor, 1975-99: Comparative Reflection on Cambodia, Yale University, 15. července 2003. Link: https://macmillan.yale.edu/sites/default/files/03-263_ch_09.pdf
143. Frédéric Durand, Three centuries of violence and struggle in East Timor (1726-2008), SciencesPo, 14. října 2011. Link: https://www.sciencespo.fr/mass-violence-war-massacre-resistance/en/document/three-centuries-violence-and-struggle-east-timor-1726-2008.html
144. Kiernan Ben, War, Genocide, and Resistance in East Timor, 1975-99: Comparative Reflection on Cambodia, Yale University, 15. července 2003. Link: https://macmillan.yale.edu/sites/default/files/03-263_ch_09.pdf
145. Powell Sian, UN Verdict on East Timor, The Australian, 19. ledna 2006. Link: https://gsp.yale.edu/sites/default/files/files/UN%20verdict%20on%20East%20Timor.pdf
146. Sissons Miranda, From One Day to Another: Violations of Women´s Reproductive and Sexual Rights in East Timor, Yale University, 1997. Link: https://gsp.yale.edu/sites/default/files/files/UN%20verdict%20on%20East%20Timor.pdf
147. News Agencies, Reagan “Behind East Timor Genocide”, Al Jazeera, 6. června 2004. Link: https://www.aljazeera.com/news/2004/6/6/reagan-behind-east-timor-genocide
148. Kiernan Ben, War, Genocide, and Resistance in East Timor, 1975-99: Comparative Reflection on Cambodia, Yale University, 15. července 2003. Link: https://macmillan.yale.edu/sites/default/files/03-263_ch_09.pdf
149. Pilger John, Hidden Agendas, Vintage, 26. března, 1998, str. 252-253. Link: https://library.uniteddiversity.coop/More_Books_and_Reports/Hidden_Agendas-John_Pilger.pdf
150. Frédéric Durand, Three centuries of violence and struggle in East Timor (1726-2008), SciencesPo, 14. října 2011. Link: https://www.sciencespo.fr/mass-violence-war-massacre-resistance/en/document/three-centuries-violence-and-struggle-east-timor-1726-2008.html
151. Chomsky Noam, East Timor, Horror and Amnesia, Le Monde Diplomatique, říjen 1999. Link: https://mondediplo.com/1999/10/02chomsky
152. Background on East Timor and U.S. Policy, East Timor and Indonesia Action Network, říjen 1998. Link: https://www.etan.org/timor/BkgMnu88.htm
153. Conflict-Related Deaths in Timor-Leste 1974 až 1999: The Findings of the CAVR Report Chega!,Commission for Reception, Truth and Reconciliation in East Timor, duben 2008. Link: http://www.cavr-timorleste.org/updateFiles/english/CONFLICT-RELATED%20DEATHS.pdf
154. Pilger John, Hidden Agendas, Vintage, 26. března, 1998, str. 284. Link: https://library.uniteddiversity.coop/More_Books_and_Reports/Hidden_Agendas-John_Pilger.pdf
155. Kiernan Ben, War, Genocide, and Resistance in East Timor, 1975-99: Comparative Reflection on Cambodia, Yale University, 15. července 2003. Link: https://macmillan.yale.edu/sites/default/files/03-263_ch_09.pdf
156. Dunn James, Communist Influence in Fretilin Prior to the 1975 Invasion, East Timor and Indonesia Action Network, 29.července 1998. Link: https://etan.org/et/1998/july/july29-31/29communi.htm
157. Pilger John, Australia´s Complicity in the East Timor Genocide: Oil, Gas and the Depravity of Power, Ecologist, 31. března 2016. Link: https://theecologist.org/2016/mar/31/australias-complicity-east-timor-genocide-oil-gas-and-depravity-power
Diskuse